Jak začal život na zemi?
Jeden muž pátrá po odpovědi
JIŽ V DĚTSTVÍ jsem znal odpověď. Život stvořil Bůh. Učili mě to rodiče podle Bible. Když jsem vyrůstal, vzrušeně jsem pozoroval všechno živé kolem sebe. Žasl jsem nad těmi zázraky.
Letničky na podzim zanikají, ale zanechávají po sobě semena, jež na jaře znovu vyvádějí jejich barevnou krásu. Míza stromů se stahuje do země, aby po řadě měsíců znovu oblékla holé větve jarní zelení. Svišť se ve svém doupěti stočí do klubíčka a celou zimu prospí, ale s návratem teplých slunečných dnů se z doupěte opět vyhrabe. Párek salašníka modrého, který si postavil hnízdo v dutině železného sloupku na našem dvorku, odletěl na podzim na jih, ale na jaře se vrátil do téhož sloupku, aby vychoval další rodinku. S posvátnou úctou jsem se díval, jak husy táhly na jih seřazené do tvaru V, bez dechu jsem poslouchal jejich nepřetržité štěbetání a zajímalo mne, o čem si to pořád povídaly.
Čím více jsem poznával život, tím více jsem viděl, jak je výsledkem určité plánovitosti. A čím více jsem viděl jeho účelnost, tím mi bylo jasnější, že to všechno muselo mít nejvyššího konstruktéra, o němž mi vyprávěli moji rodiče.
Žádný konstruktér není nutný?
Na střední škole jsem se dověděl, že žádný konstruktér není nutný, protože ‚to všechno vzniklo pouhou náhodou. Chemické sloučeniny v původní zemské atmosféře byly bleskem a ultrafialovými paprsky rozloženy tak, že se jejich atomy znovu pospojovaly do mnohem složitějších molekul, až nakonec vznikla živá buňka. Buňka se množila, procházela náhodnými změnami a za miliardy let pokryly zem miriády forem života. Konečným výtvorem vývoje je člověk.‘
Tak jednoduše, možná až příliš jednoduše, byla předkládána evoluce. Lnul jsem sice ke své víře ve stvoření, ale nechtěl jsem být lehkověrný. Chtěl jsem poznávat pravdu logicky, s nespoutanou myslí. Začal jsem číst vědeckou literaturu a poznával jsem mnoho nového. Můj pohled na zázraky přírody se rozšiřoval. Čím více jsem poznával, tím více jsem žasl. Ale čím více jsem chápal účelné uspořádání přírody, tím více mi v mysli překážel názor, že náhodná změna a slepá náhoda mohla stvořit to, co nemohou napodobit ani vynikající vědci ve svých vybavených laboratořích. Nemohou vytvořit ani nejnepatrnější bakterii, a tím méně květiny, salašníky nebo husy seřazené při tahu do tvaru V.
V průběhu studií na střední škole i na univerzitě jsem se zaměřil na všechny vědní obory, které mi byly dostupné — chemii, fyziku, biologii, matematiku. Později jsem dále četl knihy a články v časopisech od autorů evolucionistů. Stále mě ale nepřesvědčovaly. Evoluční výroky plynuly velmi hladce, z hlediska tvrzení jež je doprovázela, až příliš hladce.
To bylo před léty. Nyní žijeme v osmdesátých letech. Teď je možná více důkazů a méně domnělých tvrzení. Snad je doba pro jiný způsob uvažování. Zaměřil jsem se na jedno hledisko: Jak začal život na Zemi. Jestliže evoluce nemohla vytvořit první živou buňku, jak může stále platit tvrzení, že dala vznik živým tvorům složeným z biliónů buněk a dokonce člověku s jeho sto bilióny buněk?
Ke svému zkoumání jsem si vybral nejnovější knihy známých učenců, kteří všichni byli evolucionisté. Postupoval jsem jako Ježíš při jednání s představiteli falešného náboženství: „Podle svých slov budeš prohlášen za spravedlivého a podle svých slov budeš odsouzen.“ (Matouš 12:37) Svůj výzkum jsem omezil na hlavní stupně teorie organické evoluce: 1. na původní atmosféru, 2. na organickou polévku, 3. na proteiny (bílkoviny), 4. na nukleotidy, 5. na nukleové kyseliny jako DNK a 6. na buněčnou membránu.
Předpoklady o původní atmosféře
Prvním předpokladem pro vznik života byla tehdejší zemská atmosféra, z níž by se mohly při bombardování blesky či ultrafialovými paprsky nebo jinými formami energie vytvářet jednoduché molekuly potřebné k životu. V roce 1953 uveřejnil Stanley Miller zprávu právě o takovém pokusu. Pro původní atmosféru na Zemi si zvolil atmosféru bohatou na vodík a touto umělou atmosférou nechal proběhnout elektrický výboj. Vytvořily se dvě jednoduché aminokyseliny z 20 potřebných pro stavbu bílkovin. (1) Nikdo však neví z čeho se skutečně skládala původní atmosféra na Zemi. (2) Proč si Miller vybral právě tuto atmosféru? Připustil, že pro ni byl zaujatý proto, že jedině v ní „dochází k syntéze biologicky významných sloučenin“. (3)
Zjistil jsem, že pokusy se často upraví tak, aby daly žádoucí výsledky. Mnozí vědci uznávají, že experimentátor může ‚závažně zmanipulovat výsledky‘ a ‚zapojit svůj důvtip do pokusu tak, aby ho svévolně ovlivnil‘. (4) Atmosféra z Millerova pokusu byla použita ve většině dalších pokusů, a to ne proto, že by byla logická nebo dokonce pravděpodobná, ale protože „napomáhala evolučním pokusům“ a protože „ji doporučuje úspěch laboratorních pokusů“. (5)
Přesto evolucionisté uvítali Millerův čin jako velký vědecký objev. Pak přišlo mnoho dalších pokusů s použitím různých zdrojů energie a rozdílných surovin. Mnoha manipulacemi a úpravami a přehlížením podmínek, jež existují v přírodním prostředí, se vědcům podařilo při přísně sledovaných laboratorních pokusech získat další organické sloučeniny podstatné pro život. Evolucionisté Millerův pokus řádně zveličili. Tak připravili cestu pro názor, že existovala organická polévka, v níž se v oceánu hromadily základní stavební kameny života. Bylo to vůbec možné?
Organická polévka je mýtus
Millerův pokus byl vadný a s jeho zánikem se zhroutil i jeho věhlas. Miller použil ve své atmosféře výboj, aby rozložil jednoduché sloučeniny na části, z nichž se pak vytvořili aminokyseliny. Tento výboj by však aminokyseliny mnohem rychleji rozložil, než aby je vytvořil. Miller tedy svůj pokus upravil: Do svého přístroje zabudoval záchytné zařízení, v němž se aminokyseliny uskladnily ihned, jakmile se vytvořily, aby je uchránil před dalším výbojem. Vědci však tvrdí, že aminokyseliny na původní Zemi unikly před bleskem nebo ultrafialovými paprsky tak, že se ponořily do oceánu. Tak se evolucionisté pokusili polévku zachránit.
Bylo to však z několika důvodů málo platné. Aminokyseliny jsou ve vodě nestabilní a v pradávném oceánu by existovaly jen v zanedbatelném množství. Kdyby organická polévka vůbec někdy existovala, některé její sloučeniny by se byly zachytily v usazených horninách. Po dvacetiletém zkoumání však „neposkytly nejstarší horniny sebemenší důkaz o prebiotické polévce“. Ale „existence prebiotické polévky je zásadně důležitá“. Na evolucionisty „to působí jako... otřes, když si uvědomí, že není naprosto žádný důkaz o její existenci“. (6)
Pravděpodobnost vzniku bílkovin
Připusťme polévku, i když ji příroda naprosto nepřipouští. V polévce jsou milióny molekul aminokyselin — stovky různých druhů — přibližně polovina levotočivých a polovina pravotočivých. Spojily by se nyní aminokyseliny do dlouhých řetězců a vytvořily by bílkoviny? Bylo by ze stovek druhů aminokyselin v polévce náhodou vybráno pouze 20 potřebných druhů? A z těchto dvaceti druhů, byly by náhodně vybrány jen levotočivé, jež jsou v živých organismech? A seřadily by se pak vybrané aminokyseliny náhodně do správného pořadí pro každou jednotlivou bílkovinu a do přesného tvaru, který je pro každou z nich žádoucí? (7) To by bylo možné pouze zázrakem.
Typická bílkovina obsahuje asi sto aminokyselin a skládá se z mnoha tisíc atomů. Jedna živá buňka potřebuje ke své činnosti asi 200 000 bílkovin. Dva tisíce z nich jsou enzymy, což jsou zvláštní bílkoviny, bez nichž není buňka schopná života. Připustíme-li existenci polévky, jaká je pravděpodobnost, že se tyto enzymy namátkou v polévce vytvořily? — Je to pravděpodobnost 1040 000. To je jednička a za ní 40 000 nul, což je číslo, které by zaplnilo 20 takovýchto stránek. Nebo se to dá vyjádřit tak, že je to stejná pravděpodobnost, jako kdyby při házení kostkou 50000krát za sebou padla šestka. A to jde pouze o 2 000 bílkovin z 200 000 bílkovin potřebných pro jednu živou buňku. (8) Náhodný vznik všech těchto bílkovin je tak nepravděpodobný, jako kdyby při házení kostkou 5 000 000krát za sebou padla šestka.
Od této chvíle jsem už měl pocit, že mlátím prázdnou slámu. Ale pokračoval jsem. I kdybychom připustili, že se v polévce vytvořily bílkoviny, co pak bylo s nukleotidy? Leslie Orgel ze Salkova ústavu v Kalifornii označil vznik nukleotidů za „jeden ze základních problémů prebiotické syntézy“. (9) Jsou nezbytné pro vytvoření nukleových kyselin (DNK, RNK), což je také nesmírně obtížné. Kromě toho není možné sestavit bílkoviny bez nukleových kyselin ani vytvořit nukleové kyseliny bez bílkovin. (10) Je to stará hádanka v chemickém hávu: CO bylo dříve, slepice nebo vejce?
Odsuňme tedy tento problém a přenechme ho evolucionistovi Robertu Shapirovi, profesoru chemie na univerzitě v Nex Yorku a odborníkovi ve výzkumu DNK, který prohlásil náhodný vznik nukleotidů a nukleových kyselin v prostředí pradávné Země za nemožný:
„Kdykoli se sloučí dvě aminokyseliny, uvolní se jedna molekula vody. Při vytváření nukleotidu se musí uvolnit dvě molekuly vody a další voda se uvolní při slučování nukleotidů do nukleových kyselin. Žel, vytváření vody v prostředí plném vody znamená v chemii totéž jako nošení písku na Saharu. Prostředí je tomu nepříznivé a vyžaduje to značnou energii. Takové procesy neprobíhají samy od sebe. Ve skutečnosti spontánně probíhají obrácené procesy. Voda snadno rozrušuje velké organické molekuly. Tlačí se mezi nukleotidy, rozbíjí vazby mezi cukrem a fosfátem a odděluje báze od cukrů.“ (11)
Přicházíme k poslednímu ze šesti stupňů vyjmenovaných na začátku: k buněčné membráně. Bez ní nemůže buňka existovat. Vnitřek buňky musí být chráněn před vodou a právě to dělají tuky v membráně, které odpuzují vodu. (12) Pro vytvoření membrány je nezbytné „ústrojí bílkovin“ a toto „ústrojí bílkovin“ může pracovat jen tehdy, jestliže je obaleno membránou. (13) A již je tu znovu problém slepice a vejce.
Molekulární biologie zvoní umíráčkem
Snem evolucionistů bylo objevení nejjednodušší prvotní živé buňky. Molekulární biologie proměnila jejich sen v noční můru. Zazvonil mu umíráčkem odborník na molekulární biologii Michael Denton:
„Molekulární biologie ukázala, že i ty nejjednodušší systémy, které dnes žijí na Zemi, buňky bakterií, jsou nesmírně složité. I když jsou buňky nejnepatrnějších bakterií neuvěřitelně malé a každá bakterie váží méně než 10-12 gramu, je každá z nich vlastně opravdovou mikrominiaturní továrnou. Ta se skládá z tisíců skvěle zkonstruovaných částí složitého molekulárního soustrojí vytvořeného z celkem sta miliard atomů, což je mnohem složitější než jakýkoliv stroj vyrobený člověkem, a nemá naprosto žádnou obdobu v neživém světě.
Molekulární biologie také ukázala, že základní stavba buněčného systému je ve všech živých systémech na Zemi — od bakterií po savce — v zásadě stejná. DNK, mRNK a bílkoviny hrají ve všech organismech stejnou úlohu. Význam genetického je také ve všech buňkách téměř shodný. Rozměry, struktura a tvar složek v ústrojí pro systézu bílkovin jsou také prakticky stejné ve všech buňkách. Žádný živý systém není možné vzhledem k jejich základní biochemické stavbě považovat za primitivní nebo za předchůdce jiného systému a ve všech neuvěřitelně rozmanitých buňkách na zemi není ani sebenepatrnější empirický náznak nějaké evoluční posloupnosti.“ (14)
Není tedy divu, že Herold Morowitz, fyzik na Yaleově univerzitě, vypočítal, že pravděpodobnost vzniku nejjednodušší živé bakterie náhodnými změnami je jedna ku 10100 000 000 000. Spapiro řekl: „Toto číslo je tak velké, že jeho zápis v běžně používané formě by vyžadoval několik set tisíc nepopsaných knih.“ Zdůrazňuje, že vědci, kteří se zaměřili na chemickou evoluci života, přehlížejí přibývající doklady a „rozhodli se, že se jí budou zastávat jako nepopiratelné pravdy, čímž z ní učinili mytologii“. (15)
Jedna bioložka, která se specializuje na biologii buňky, říká, že před milióny let „právě jediná buňka si mohla vytvořit zbraně, ulovit si potravu, strávit ji, zbavit se odpadu, pohybovat se, stavět si obydlí a vyvíjet běžnou nebo zvláštní pohlavní činnost. Takoví tvorové stále existují. Jsou to jednobuněčné organismy (Protista). Jsou to úplné a celistvé organismy, které jsou však tvořeny pouze jedinou buňkou, mají mnoho schopností, ale nemají žádné tkáně, žádné orgány, ani srdce ani mozek, ve skutečnosti však mají všechno, co máme my.“ Mluví o jediné buňce, v níž probíhají „současně ty statisíce chemických reakcí, jež vytvářejí život“. (16)
Jaký neuvěřitelný vír chemických dějů probíhá uvnitř mikroskopické buňky, a přitom nedochází k žádnému zmatku a prodlení. Zřejmě je to dílo nejvyššího konstruktéra s nadřazenou inteligencí. Soubor informací zakódovaných ve špetce DNK, jež váží „méně než několik miliardtin gramu“, postačí „k popsání tak komplexního organismu jako je organismus člověka“. (17) I soubor informací z jediné buňky, „kdyby byl zapsaný, naplnil by tisíc šestisetstránkových knih“. (18) Jakou úctu to vzbuzuje! Život na Zemi zcela jistě uvedla do pohybu inteligence, která daleko převyšuje naše chápání.
Z toho všeho jsem došel k následujícímu závěru: Kdyby neexistovala vhodná atmosféra, nevznikla by organická polévka. Kdyby nevznikla organická polévka, nebyly by ani aminokyseliny. Bez existence aminokyselin by nevznikly bílkoviny. Kdyby nevznikly bílkoviny, nebyly by také nukleotidy. Bez nukleotidů by nevznikla DNK. Kdyby nebyla DNK, nebyla by ani buňka, která by se rozmnožovala. Žádná živá buňka by nemohla existovat bez ochranné membrány. A kdyby neexistoval inteligentní plán a řízení, nebyl by na Zemi žádný život.
Vědci však prokazují lidem, kteří věří ve stvoření, velkou službu. Všechny jejich objevy týkající se života velice posilují mou víru ve stvoření. S hlubokým oceněním si nyní čtu Římanům 1:20, 21, 28: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu... jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě... Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh napospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.“ — „Ekumenický překlad“.
Mé pátrání mě přesvědčilo, že je pravda to, co mě učili moji rodiče: Jedině Jehova Bůh je “zdroj života“. — Žalm 36:9; 36:10, „KB“.
Prameny:
1. Robert Shapiro, „Origins: A Skeptic‘s Guide to the Creation of Life on Earth“, 1986, str. 105; Francis Crick, „Life Itself“, 1981, str. 77.
2. Robert Shapiro, „Origins: A Skeptic‘s Guide“, str. 96, 97.
3. Stanley L. Miller a Leslie E. Orgel, „The Origins of Life on the Earth“, 1974, str. 33.
4. Robert Shapiro, „Origins: A Skeptic‘s Guide“, str. 103.
5. R. C. Cowen, „Technology Review“, duben 1981, str. 8; R. A. Kerr, „Science 210“, 1980, str. 42. (Oba citáty jsou z knihy „The Mystery of Life‘s Origin: Reassessing Current Theories“, 1984, str. 76.)
6. Michael Denton, „Evolution: A Theory in Crisis“, 1985, str. 260, 261, 263; Robert Shapiro, „Origins: A Skeptic‘s Guide“, str. 112, 113.
7. Michael Denton, „Evolution: A Theory in Crisis“, str. 234-238.
8. Fred Hoyle, „The Intelligent Universe“, 1983, str. 12–17.
9. Robert Shapiro, “Origins: A Skeptic‘s Guide“, str. 188.
10. Michael Denton, „Evolution: A Theory in Crisis“, str. 238; Robert Shapiro, „Origins: A Skeptic‘s Guide“, str. 134, 138.
11. Robert Shapiro, „Origins: A Skeptic‘s Guide“, str. 173, 174.
12. Tamtéž, str. 65.
13. Michael Denton, „Evolution: A Theory in Crisis“, str. 268, 269.
14. Tamtéž, str. 250.
15. Robert Shapiro, „Origins: A Skeptic‘s Guide“, str. 32, 49, 128.
16. L. L. Larison Cudmore, „The Center of Life“, 1977, str. 5, 13, 14.
17. Michael Denton, „Evolution: A Theory in Crisis“, str. 334.
18. „National Geographic“, září 1976, str. 357.