Mladí lidé se ptají . . .

Proč se tak snadno rozčílím?

„Když se zlobím, zuřím, a nikdo by se ke mně neměl přiblížit . . . Zrudnu v obličeji . . . Někdy přímo řvu.“ — Jedenáctiletý Evan.

SESTRA ti zničila oblíbenou halenku. Učitel ti dal nespravedlivé špatnou známku z písemky. Právě když jsi to nejvíce potřebovala, vysoušeč vlasů přestal fungovat. U mladých lidí může každá rušivá záležitost. každá nespravedlnost a nesnáz vyvolat značné návaly hněvu.

Dr. Georgia Witkin-Lanoilová v časopise Health vysvětluje : „Když mozek reaguje na událost vyvolávající rozlícení, je vyburcován vegetativní nervový systém. Ze žláz nadledvin se uvolňuje adrenalin, vytéká do krevního řečiště, zrychluje srdeční tep a dech a podněcuje uvolňování cukrů, které jsou uloženy jako zásoba energie.“

Co to způsobí? Dr. Vitkin-Lanoilová pokračuje: „Pod vlivem adrenalinu často reagujeme přehnaně. Křičíme, chrlíme na druhé nenávistně polopravdy, někoho napadáme, něco poškozujeme či ničíme nebo uraženě odcházíme.“ Článek v časopisu ‚Teen‘ podobně podotýká, že hněv „tě může přimět, abys říkal to, co si nemyslíš, čímž ztrácíš přátele a dokonce máš vnitřní fyzickou bolest“.

Již ses někdy tak rozčílil? Jistě nejsi sám. Jako většina z nás sis pak zcela jistě připadal hloupě a divil ses: ‚Proč jsem to dělal?‘ Proč je pro někoho tak obtížné, aby ovládl svou zlost? Stojí úsilí ovládnou se za to?

Proč se rozzlobíme

Občas máme pocit hněvu také proto, že jsme vytvořeni „k Božímu obrazu“. (1. Mojžíšova 1:27) I Bůh se může rozhněvat.. Apoštol Pavel například řekl: „Boží zloba se totiž zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří nespravedlivě potlačují pravdu.“ — Římanům 1:18.

Povšimni si však, že zloba Jehovy Boha vyplývá z jeho lásky ke spravedlnosti a k právu. Když se Bůh zlobí, neznamená to, že ‚se neovládl‘. Ovládá svůj hněv a vyjadřuje to různými způsoby. Když tedy zničil zlý svět celosvětovou potopou, nepřestal ovládat situaci. Spíše „Noema... zachoval v bezpečí se sedmi jinými“. (2. Petra 2:5) Jehova je tedy vhodně popsán jako „Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě“. — 2. Mojžíšova 34:6.

Bůh stvořil lidi ke svému obrazu, a proto i my máme v sobě smysl pro právo. Když se tedy setkáme s nečestným jednáním nebo s nespravedlností, docela přirozeně se v nás vzbudí pocit hněvu. Stalo se to i mnoha bohabojným lidem v biblických dobách.

Například Mojžíš, vůdce izraelského národa, se rozhněval, když několik mužů vyvolalo vzpouru proti němu. (4. Mojžíšova 16:1, 15) Také Ježíš Kristus dal průchod hněvu. Když zpozoroval, že lidé obchodují v chrámě určeném k uctívání Boha, rozhořčeně přikázal: „Odneste to odtud! Přestaňte dělat z domu mého Otce obchodní dům!“ (Jan 2:13–16) Spravedlivý hněv je tedy vhodný i pro křesťany.

Žel, náš hněv většinou nepramení ze spravedlivých pohnutek. Jak říká Bible, je to proto, že všichni ‚jsme pod hříchem‘. Biblický text dále pokračuje: „Není žádný spravedlivý člověk, ani jediný.“ (Římanům 3:9, 10) Silným zdrojem pocitu křivdy je tedy naše vlastní nedokonalost a chyby druhých. Mladá Stefanie říká: „Lidé jdou někdy člověku příliš na nervy.“

Často se však zlobíme bez příčiny. Na rozdíl od Jehovy, který vidí všechno, se díváme na věci omezeným pohledem. (Hebrejcům 4:12, 13) Moudrý muž Šalomoun například pochopil, že „slovo, které působí bolest, budí hněv“. (Přísloví 15:1) I když je mnohdy takové „slovo“ proneseno nevědomky, jako vtip v nevhodnou dobu nebo jako poškádlení, přesto se dopálíme.

Kromě toho má každá člověk jinou povahu a někteří se zřejmě snáze rozhněvají než druzí. A ty jako dospívající se právě začínáš učit, jak ovládat všechny nové tužby a pudy, které doprovázejí pubertu. Snad máš pocit vlastní nejistoty a jsi přehnaně citlivý na kritiku. Dokud nezískáš nadvládu nad svými pocity, budeš citlivý na různé dráždění, a to zejména od členů vlastní rodiny. „Snadno mě rozčílí moje sestra, „ přiznává patnáctiletá Lorie. „Ví, jak mě dráždí hloupými řečmi nebo tím, že opravuje všechno, co řeknu.“ I mezi tebou a tvými rodiči může vzniknout napětí.

Ve skutečnosti tě může rozčílit cokoli, jestliže to připustíš. Vyvstává otázka: Jak můžeš zvládat své hněvivé pocity?

Uvolněný hněv

V knize Jak porozumět svému dospívajícímu dítěti (angl.) je zmínka o tom, že „mnozí lidé nevědí, jak rozumně uvolnit hněv“. Někteří dostanou záchvat vzteku jako malé děti. Jiní se začnou chovat násilně, a to slovem nebo i činem. Další jsou navenek klidní, ale v jejich nitru to vře. Jedna mladá žena řekla: „Když se rozčílím, nekřičím, ale jsem upjatá a nepromluvím ani slovo.“ A ještě další se posadí za volant automobilu a vylejí si zlost způsobem jízdy.

Uvolněný hněv je však zřídkakdy konstruktivní. Profesor Gary Schwartz z univerzity v Yale tvrdí, že vztek ‚působí na srdce nepříznivěji a trvaleji než jakýkoli jiný pocit, ba dokonce i strach‘. Dr. Readford B. Williams ml. z Duke University řekl: „Některá současná pozorování naznačují, že nepřátelství má pravděpodobně souvislost s ohromným množstvím případů předčasného úmrtí.“ Jistě nemůže být zdravé, když si člověk navykne při každém vyprovokování ‚se naštvat‘. Klidné srdce je životem pro tělesný organizmus, říká starověké přísloví. — Přísloví 14:30.

Kromě toho bezuzdný hněv ještě zhorší již špatnou situaci. Připomeň si biblickou zprávu o dvou bratrech, Simeonovi a Levim, jejichž sestra byla znásilněna. Pochopitelně se velice rozzlobili, když se o tom dozvěděli. Jak ale svůj hněv projevili? Bible říká, že řídili události tak, aby mohli nemilosrdně zabit mladého muže, který se dopustil tohoto znásilnění, a kromě něj všechny muže z jeho rodiny a všechny mužské obyvatele toho města. — 1. Mojžíšova 34. kapitola.

Jejich otec Jákob připomněl tento úděsný případ o mnoho let později na svém úmrtním lůžku. Pochválil je za hněvivou pomstu? Naopak, proklel jejich hněv, protože „je krutý , a jejich zuřivost, protože jedná drsně“. (1. Mojžíšova 49:7) Ano, to co udělali ve svém rozčílení, bylo horší než impuls, který je vydráždil. Nevykonali nic tvořivého a zničili si svou pověst.

Není tedy divu, že přísloví říká: „Kdo je rychlý k hněvu, dopustí se pošetilosti.“ (Přísloví 14:17) Člověk ve svém podráždění může těžko uvažovat a jednat rozumně. Rozzuřený člověk málokdy hledá křesťanský způsob napravení křivdy. Slova biblického pisatele Jakuba jsou tedy pravdivá: „Zloba muže totiž nepůsobí Boží spravedlnost.“ (Jakub 1:20) Výbuchy hněvu, urážky a nevraživost jsou zcela neplodné.

Je pravda, že se možná na chvíli cítíš lépe, když uvolníš svůj hněv přívalem slov na toho, kdo ti ukřivdil. Obvykle však tohoto výbuchu později lituješ, zejména když jsi ho zaměřil proti zaměstnavateli, učiteli nebo rodiči. (Srovnej Kazatele 10:4.) Přísloví 29:11 říká : „Hlupák, ten vypouští celého svého ducha, ale ten, kde je moudrý, jej udržuje v klidu až do konce.“

Jak ho však může udržet? O tom bude hovořit další článek.

[Praporek na straně 14]

Silným zdrojem pocitu křivdy je naše vlastní nedokonalost a chyby druhých.

[Obrázek na straně 15]

Vyplatí se kvůli něčemu vybuchnout?