Můžeš ovládat svou náladu
JEDEN muž pokojně vykonával svou každodenní práci. Najednou se mu prudce zrychlil tep. Zornice očí se rozšířily. Zvýšil se mu krevní tlak. Změnil se výraz jeho obličeje a začal rychle dýchat. V jeho těle se odehrávaly chemické změny. Co se stalo? Dostal nějaký záchvat? Ne, ten muž se prostě rozčilil.
Když se lidé rozčilují, mění se jejich osobnost a téměř jistě to povede k nějakým nepříjemnostem. Jedna mladá žena nikdy nezapomene na chvíli, kdy se rozčilila. Bylo to v její svatební den. Když se svým novomanželem odcházela z hostiny, pohádala se s ním. Potom jej přejela autem a zabila jej — to byl tragický důsledek toho, že ztratila sebeovládání.
Také Bible podává zprávy o tom, že následkem rozčilení došlo k mnoha hříchům. Vzpomeň si, že Kain „vzplanul velkým hněvem“ a zabil svého mladšího bratra Abela. Zlý král Herodes ‚se velmi rozzuřil‘ a dal povraždit malé chlapce v Betlémě a okolí. — 1. Mojž. 4:5–8; Mat. 2:16–18.
Proto Bible řadí „výbuchy hněvu“ mezi „skutky těla“, proti kterým mají křesťané bojovat, aby je překonali. (Gal. 5:19, 20) Z toho, jak umíme ovládat svou náladu, je do jisté míry patrný náš pokrok, který jsme učinili jako křesťané. Proto muži, kteří mají v tomto ohledu nějaký vážný problém, nejsou používáni v křesťanském sboru jako starší. — Tit. 1:7.
Křesťan by se tedy neměl nikdy rozzlobit? Bible nám říká, že Jehova Bůh se někdy hněvá. (Žalm 110:5) Ježíš se hněval nebo rozhořčoval nad lhostejností farizeů a nad tím, že neprojevovali soucit. (Mar. 3:4–6) Křesťan tedy může pociťovat hněv, jestliže například vidí, že je hanobeno Jehovovo jméno nebo že někdo špatně zachází s jiným člověkem. Dostává však radu: „Hněvejte se, a přece nehřešte.“ (Ef. 4:26) Jakmile člověk přestane ovládat svůj hněv a rozčilí se, pravděpodobně se dopustí hříchu.
Vzpomeň si na to, co se stalo Simeonovi a Levimu, synům patriarchy Jákoba. Jejich sestru Dínu znásilnil mladík jménem Sichem z blízkého města. Byl to pochopitelný důvod k hněvu? Jistě. Bratři však reagovali extrémně. Pobili všechny muže v tom městě, včetně Sichema. — 1. Mojž., kap. 34.
To nám zdůrazňuje důležitou myšlenku. Často máme skutečný důvod k hněvu. Ztratíme-li však sebeovládání, můžeme pronést slova nebo dopustit se skutků, jichž později litujeme. Pak již nemáme jen jeden problém, ale dva: původní podnět a hněvivou reakci. Výbuch hněvu se často vryje do paměti na delší dobu než podnět, který k němu vedl. Co myslíš, že v případě Simeona a Leviho zapůsobilo silněji na mysl obyvatel v té krajině — znásilnění Díny, nebo povraždění všech mužů v tom městě?
Jestliže však naproti tomu ovládáme svůj hněv, i když jsme k němu podněcováni, může to vést k dobrým výsledkům. Jedna křesťanská žena měla například nevěřícího muže, který hazardně hrál karty. Karbanem promrhal mnoho z rodinného majetku. Jednou řekl své manželce, že jde prodávat ryby. Když se dlouho nevracel, šla jej hledat a našla jej, ne jak prodává ryby, ale uprostřed hlučné hry ma-džong. To byl důvod k pobouření, ale ona mu před jeho přáteli nic nevyčítala. Když konečně přišel domů, jen mu jemně vysvětlila, jaké problémy působí jeho zlozvyk rodině. Tento příklad „tichého a mírného ducha“ na něj velmi zapůsobil. Zanechal karbanu a nakonec se stal křesťanem. — 1. Petra 3:1–4.
OVLÁDAT SVOU NÁLADU
Křesťané dostávají radu: „Ať je od vás vzdálena všechna zlomyslná hořkost a zloba a hněv a křik a utrhačná řeč.“ (Ef. 4:31) Lidé jsou ovšem různí. Někteří jsou docela klidní, zatímco jiní mají povahu vznětlivou. Ale mnozí zdánlivě klidní lidé by mohli potvrdit, že i pro ně je někdy sebeovládání obtížné. Vyřešili však tento problém, když se řídili znamenitými biblickými radami, například v Žalmu 4:4; 4:5, „KB“; v Příslovích 15:1 a 22:24; a Římanům 12:18.
V tomto ohledu je dobré si vzpomenout, jak nám může pomoci láska. Nikdo nechce být terčem „zloby a hněvu a křiku“. (Ef. 4:31) Jestliže tedy skutečně ‚milujeme svého bližního jako sami sebe‘, nebudeme chtít působit jiným lidem takové nepříjemné zážitky. (Mat. 22:39) Jestliže se rozčilí někdo z rodičů, může vyděsit malé dítě. Učiní-li totéž jmenovaný křesťanský starší, může znehodnotit účinky své dobré práce ve sboru. Někdo možná řekne: ‚Ale já už jsem takový. Nemohu si pomoci.‘ Bible však říká: „Láska . . . ve všem vytrvá. Láska nikdy neselhává.“ (1. Kor. 13:4–8) Hluboká láska k lidem v našem okolí nás podnítí k tomu, abychom bojovali proti jakémukoli sklonu k vznětlivosti.
Nakonec je velmi důležité, že křesťané mohou prosit o Boží pomoc prostřednictvím jeho svatého ducha. Vlastnosti jako láska, pokoj, shovívavost a mírnost — jež nám pomohou překonávat nedostatek sebeovládání — jsou ovocem ducha. (Gal. 5:22–24) Máš-li tedy osobní problém se špatnou náladou, proč neprosit Jehovu Boha o pomoc? Pros jej o jeho ducha, aby tě posiloval, abys mohl ovládat své city. S Jehovovou pomocí se ti to může podařit!
Ano, musíme být ‚pomalí k hněvu‘, protože „hněv muže . . . nepůsobí Boží spravedlnost.“ (Jak. 1:19, 20) Máme-li špatnou náladu, můžeme vypadat směšně. Může to zničit naše vztahy k jiným lidem a dali bychom tím najevo nedostatek lásky. Mojžíš při jedné příležitosti ztratil sebeovládání, a nebylo mu proto dovoleno vstoupit do Zaslíbené země. (4. Mojž. 20:9–13) Nepřipusť, aby tě nedostatek sebeovládání připravil o požehnání. Raději stále pamatuj na slova krále Davida: „Opusť hněv a zanech vztek; nerozpaluj se, jen abys činil zlo. Vždyť sami činitelé zla budou odříznuti, ale ti, kteří doufají v Jehovu, ti budou vlastnit zemi.“ — Žalm 37:8, 9.