Katolická církev ve Španělsku — Zneužívání moci

„Čím větší moc, tím nebezpečnější zneužití.“ — Edmund Burke.

MUŽ, který vládl největší mocí v Evropě 16. století, byl Filip II., král katolického Španělska. Jeho obrovská říše, „nad níž slunce nikdy nezapadalo“, se táhla od Mexika po Filipíny, od Nizozemí k Mysu dobré naděje.

Jeho ambice však byly spíš náboženské než politické: hájit katolictví v Evropě a šířít víru po celé své říši. Jako odchovanec kněží byl přesvědčen, že katolická církev je nejzazší baštou jeho monarchie a samotné civilizace. Byl především dítětem církve.

Aby podpořil katolickou církev, dal své požehnání krutým metodám inkvizice; bojoval proti protestantismu v Nizozemí a proti tureckým „nevěřícím“ ve Středozemí, neochotně se oženil s churavou anglickou královnou Marií Tudorovnou po bezvýsledném pokusu zajistit jí katolického dědice; později vyslal „neporazitelnou“, ale osudem stíhanou Armadu, aby vyrval Anglii z protestantského ovčince; když zemřel, nechal po sobě zbankrotovanou zemi — navzdory velikým injekcím zlata z kolinií.

Inkvizice — tři století útlaku

Nejmocnějším mužem po králi byl ve Španělsku generální inkvizitor. Jeho povinností bylo udržovat španělské katolictví neposkrvrněné a pravověrné. Nepravověrní si nechávali své názory pro sebe nebo odcházeli do vyhnanství, pokud je ovšem dříve nevypátrali agenti inkvizice. Každý, snad s výjimkou krále, podléhal moci inkvizice a jejímu zneužívání — ani katolická hierarchie nebyla mimo podezření.

Toledský arcibiskup byl přes opakované papežské protesty sedm let vězněn na základě zcela nedostatečných důkazů. Ve Španělsku se ho nikdo neodvážil zastat. Tvrdilo se, že ‚je lepší, aby byl odsouzen nevinný, než aby byla znevážena inkvizice‘.

Inkvizice provázela konkvistadory do španělských kolonií v Americe. V roce 1539, jen několik let po dobytí Mexika, byl aztécký náčelník Ometochtzin obžalován z modlářství na základě svědectví svého desetiletého syna. Přestože se dožadoval svobody svědomí, byl odsouzen k smrti. V koloniích stejně jako ve Španělsku byla Bible v místním jazyku zakázána. V roce 1541 napsal Jerónimo López: „Je nejnebezpečnější chybou učit Indiány vědě a jestě větší dávat [jim] Bibli. . . do rukou. . . Tak bylo ztraceno mnoho lidí u nás ve Španělsku.“

Tři století bděla inkvizice nad Španělskem a jeho říší, než jí nakonec došly peníze a oběti. A bez obětí, které byly povinny platit těžké pokuty, se celá mašinérie zastavila.a

Vítr změny

Se zánikem inkvizice začal v 19. století ve Španělsku růst liberalismu a postupný úpadek katolické moci. Církevní pozemky — do té doby třetina veškeré obdělávané půdy — byly po sobě jdoucími vládami konfiskovány. Ve 30. letech našeho století prohlásil socialistický ministerský předseda Azaña: „Španělsko přestalo být katolické,“ a jeho vláda jednala podle toho.

Církev byla zcela odloučena od státu a byly zrušeny podpory pro kněze. Vzdělání mělo být nenáboženské a byl zaveden i občanský sňatek a rozvod. Kardinál Segura naříkal nad touto ‚krutou ranou‘ a bál se o přežití národa. Zdálo se, že je katolictví souzen nevyhnutelný úpadek, když tu v roce 1936 otřáslo národem vojenské povstání.

Občanská válka — kruté křížácké tažení

Generálové, kteří provedli převrat, měli politické pohnutky, ale konflikt brzy nabyl náboženských rysů. Za několik týdnů po povstání se církev, jejíž moc již byla podkopána nedávnými zákony, náhle stala terčem rozsáhlého a krutého útoku.b Tisíce kněží a mnichů byly zabity fanatickými odpůrci vojenského převratu, kteří ztotožňovali španělskou církev s diktaturou. Kostely a kláštery byly drancovány a vypalovány. V některých částech Španělska stačila k rozsudku smrti kněžská sutana. Jako by se z hrobu vrátil přízrak inkvizice, aby pohltil ty, kteří ji zplodili.

Španělská církev se v ohrožení opět obrátila k světským silám — tentokrát vojenským —, aby se zastaly její věci a vrátily národ ke katolické pravověrnosti. Nejprve se však musela občanská válka posvětit jako „svatá válka“, „křižácké tažení“ na obranu křesťanství.

Kardinál Gomá, arcibiskup toledský a primas španělský, napsal: „Je válka ve Španělsku občanskou válkou? Ne, je to boj těch, kteří nemají Boha. . . proti pravému Španělsku, proti katolickému náboženství.“ Nazval vůdce povstalců generála Franka „nástrojem Božích plánů na zemi“. Podobné cítění vyjádřili jiní španělští biskupové.

Pravda samozřejmě nebyla tak jednoduchá. Mnozí na straně republiky byli také upřímní katolíci, zejména v baskickém kraji, tradiční baště katolictví. Tak se v občanské válce střetali katolíci s katolíky — a všichni ve věci španělského katolictví, jak totiž definovali konflikt biskupové.c

Když Frankova vojska nakonec ovládla baskické provincie, popravila čtrnáct kněží a mnohem víc jich uvěznila. Francouzský filozof Jacques Maritain psal o ukrutnostech spáchaných na baskických katolících a poznamenal, že „svatá válka nenávidí věřící, kteří jí neslouží, palčivěji než nevěřící“.

Po třech letech vzájemných ukrutností a krveprolévání skončila občanská válka vítězsvím Frankových vojsk. Zahynulo 600 až 800 tisíc Španělů, mnozí následkem surové odvety vítězných vojsk.d Kardinál Gomá v pastýřském dopise neúnavně tvrdil: „Nikdo nemůže popřít, že moc, která rozhodla tuto válku, byl sám Bůh, jeho náboženství, jeho ustanovení, jeho zákon, jeho existence a jeho vracející se vliv v našich dějinách.“

Od zřízení inkvizice v 15. století do španělské občanské války /1936–39/ pracovaly církev a stát až na několik výjimek společně. Tento nesvatý svazek nepochybně sloužil záměrům obou. Ovšem pět století dočasné moci — a její průvodní zneužívání — vážně podkopalo duchovní autoritu církve, jak ukáže náš následující článek.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 8]

Výroky biskupů o španělské občanské válce

Brzy po vypuknutí války /1936/ popsal kardinál Gomá konflikt jako boj mezi „Španělskem a anti–Španělskem, náboženstvím a ateismem, křesťanskou civilizací a barbarstvím“.

La Guerra de España, 1936–1939, s. 261.

Cartagenský biskup řekl: „Požehnaná jsou děla, jestliže v průlomech, které nadělají, kvete evangelium.“

La Guerra de España, 1936–1939, s. 264–5.

1. července 1937 vydali španělští biskupové kolektivní dopis shrnující katolický postoj k občanské válce. Mimo jiné tam stálo:

„Církev přes svůj pokojný duch. . . nemůže být lhostejná k tomu boji. . . Ve Španělsku nebylo jiné cesty k opětnému dobytí práva, míru a prospěchu, který z nich plyne, než skrze Národní hnutí [Frankova fašistická vojska].“

„Věříme, že jméno Národní hnutí je přiléhavé, především díky svému duchu, v němž se zračí smýšlení velké většiny španělského lidu, a je to jediná naděje pro celý národ.“

Enciclopedia Espasa–Calpe, dodatek 1936–1939, s. 1553–5.

Katoličtí biskupové v jiných zemích rychle podpořili své španělské kolegy. Kardinál Verdier, arcibiskup pařížský, popsal občanskou válku jako „boj mezi křesťanskou civilizací a. . . civilizací ateismu“, zatímco kardinál Faulhaber z Německa vyzval všechny Němce, aby se modlili za ty, kteří „brání Boží svatá práva, aby On dopřál vítězství těm, kdo bojují v [této] svaté válce“.

Enciclopedia Esapsa–Calpe, dodatek 1936–1939, s. 1556–7.

[Obrázek na straně 7]

Z tohoto klášterně–palácového komplexu San Lorenzo del Escorial panoval Filip II. své říši, „nad kterou nikdy nezapadalo slunce“