Katolická církev ve Španělsku — Proč je v krizi?

„Zaseli vítr, sklidí bouři.“ — Ozeáš 8:7, Ekumenický překlad.

20. KVĚTNA 1939 předložil generál Franco v kostele svaté Barbory v Madridu svůj vítězný meč arcibiskupu Gomáovi, primasu španělskému. Armáda a církev společně oslavovaly triumf, který papež popsal jako „kýžené katolické vítězství“. Občanská válka skončila a španělskému katolictví zřejmě svítal nový den.

Vítězoslavná církev obdržela štědrou podporu od státu, správu nad školstvím a rozsáhlou cenzorskou moc nade vším, co neprospívalo národnímu katolictví. Ale úspěšné vojensko–náboženské křižácké tažení také zaselo semena náboženskému úpadku.

V očích mnoha Španělů měla církev podíl na ukrutnostech vítězných vojsk. Je pravda, že v letech těsně po válce většina obyvatelstva chodila na mši. Bylo moudré být dobrým katolíkem, jestliže chtěl člověk získat zaměstnání nebo postup. Živila však ozbrojená moc a politický tlak opravdovou víru?

Na tuto otázku odpověděla po čtyřiceti letech řada krizí.

Krize víry: V roce 1988 již pravidelně pěstovali katolické náboženství jen tři z deseti lidí ve Španělsku a většina lidí se pokládala za „méně nábožné, než byli před deseti lety“. Průzkum pro španělský týdeník EL Globo ukázal, že většina Španělů sice věří v Boha, ale ani ne polovina je přesvědčena, že existuje posmrtný život. Nejpřekvapivější bylo zjištění, že plných deset procent těch, kteří se považovali za aktivní katolíky, řeklo, že nevěří v osobního Boha.

Krize povolání: Španělsko kdysi vysílalo kněze do všech koutů světa. Před třiceti lety jich bylo ročně vysvěceno 9 000. Nyní tento počet klesl na tisíc a mnoho velkých seminářů zahálí. Díky tomu roste průměrný věk španělských kněží — 16 procent nyní překročilo sedmdesátku, kdežto jen 3 procenta jsou pod třicet.

Finanční krize: Nová španělská ústava odděluje církev a stát. Dříve stát automaticky poskytoval katolické církvi stědrou podporu. Nynější vláda zavedla nový systém, jímž se malé procento daní každé osoby přiděluje buď církvi, nebo na nějaký hodnotný sociální účel, podle přání poplatníka. Je překvapivé, že jen každý třetí španělský poplatník dal přednost tomu, aby jeho peníze dostávala církev. Byla to rána pro katolické autority, jež odhadovaly, že tuto „náboženskou daň“ přiřkne církvi téměř dvojnásobek tohoto počtu. Znamená to, že církev má ještě daleko k soběstačnosti.

Zatím se zdá, že vláda bude muset chtíc nechtíc podporovat církev až 120 milióny dolarů ročně. Všichni katolíci z toho nemají radost. Jeden španělský teolog, Casiano Floristán, poukázal na to, že „církev, která nedostává dostatečné příspěvky od věřících, buď nemá věřící, nebo není církev“.

Krize poslušnosti: Tato krize postihuje kněze i farníky. Mladší kněze a teology často víc zajímají sociální než náboženské otázky. Jejich „pokrokové“ tendence se střetají s konzervativní katolickou hierarchií a také s Vatikánem. Typický je José Sánchez Lugue, kněz z Malagy, který se domnívá, že „církev nemá monopol na pravdu“ a že by měla „občany orientovat, ale přitom nepanovat“.

Podobně uvažuje mnoho španělských katolíků — jen třetina španělských katolíků obvykle souhlasí s tím, co říká papež. A na španělské biskupy se pohlíží ještě nepříznivěji. Čtvrtina katolíků dotazovaných při nedávném průzkumu veřejného mínění vysvětlila, že jim na biskupech „nezáleží ani za mák“, zatímco 18 procent řeklo, že jim stejně vůbec nerozumí.

„Druhá evangelizace“

V této zneklidňující situaci vydali španělští biskupové v roce 1985 neobvyklou sérii vyznání. Mimo jiné přiznali:

Biskupové také uznali, že je země stále světštější nebo nábožensky lhostejnější. Doporučili „druhou evangelizaci“ Španělska. Na jejich volání však dbal málokdo. Dvě katoličky, které chodily dům od domu, zažily překvapení. Víc času jim u majitelů bytů zabralo vysvětlování, že nejsou svědkové Jehovovi, než předávání katolického poselství.

Nemělo je to překvapit, vždyť svědkové Jehovovi vloni strávili přes osmnáct miliónů hodin tím, že navštěvovali španělské domácnosti při opravdu celonárodní evangelizaci. Všichni svědkové — jako křesťané v prvním století — cítí povinnost ‚pracovat jako kazatelé evangelia‘. (2. Timoteovi 4:5, katolický překlad Petrů) A přestože narážejí na rozšířenou lhostejnost vůči církvi, evangelium čili dobré poselství o Božím království, které sdělují, opravdu nalézá mnoho slyšících uší.

Jeden starší muž, s nímž se setkali, byl Benito. Když vypukla občanská válka, nalézal se v oblasti ovládané vojenskými povstalci. Byl nucen vstoupit do vojska, ale v srdci cítil, že je nesprávné chopit se zbraně. Odmítal uznat, že je to „svatá válka“. Než aby zabíjel své bližní, raději se úmyslně střelil do ruky, aby nemohl stisknout kohoutek.

O čtyřicet let později začal se svou manželkou studovat Bibli se svědky Jehovovými. Nadchlo ho, když se dozvěděl, že Bůh vybízí svůj lid, aby ‚překoval své meče v radlice‘ právě tak, jak jej již před léty vybízelo jeho svědomí. (Izajáš 2:4) Navzdory oslabenému zdraví sám zanedlouho pracoval jako kazatel evangelia.

„Krásná bublina“

Gloria byla katolička, která se rozhodla uctívat Boha po svém. Po léta obětovala svůj život církvi jako misijní jeptiška ve Venezuele. Byla však rozčarována, když nemohla najít odpověď na své otázky ohledně církevních nauk, jako neposkvrněné početí Marie, očistec a trojice.

Když pátrala po vysvětlení, vždycky jí řekli, že je to tajemství. ‚Proč Bůh dělá věci tak těžko srozumitelné?‘ ptala se sama sebe. Při jedné příležitosti byla varována, že kdyby žila v době inkvizice, upálili by ji. ‚A to je asi pravda,‘ pomyslela si.

Po takových zklamáních byla skeptická, když ji navštívili svědkové Jehovovi. Ale když si uvědomila, že všechno, co vyučují, je potvrzeno Písmem, že konečně porozuměla Božímu poselství pro lidstvo, měla velkou radost. Nyní věnuje mnoho času kázání dobrého poselství o Božím Království.

„Když teď pomyslím na všechny náboženské obřady katolické církve,“ říká Gloria, „přirovnávám je ke krásné bublině, která se leskne mnoha barvami, ale je dutá — a když se pokusíš vniknout hlouběji, prostě zmizí.“

Benito, Gloria a tisíce svědků Jehovových ve Španělsku našli skutečné duchovní osvěžení tím, že se obrátili k neředěným vodám pravdy obsažených ve Svatém písmu. Takové osvěžení scházelo v té ctihodné iberské instituci, ve španělské církvi — tak bohaté tradicí, ale tak chudé duchovním obsahem, po staletí tak mocné, ale nyní tak neschopné zmírnit nezájem svého zmenšujícího se stáda.

Ježíš jednou řekl o potřebě poznat náboženský blud a vyhnout se mu: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci.“ Ano, „poznáte je tedy po jejich ovoci“. — Matouš 7:15–20, Petrů.

Ponechme čtenáři, ať sám posoudí ovoce španělského katolictví.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 12]

Katoličtí biskupové volali po druhé evangelizaci Španělska. Málokdo dbal na jejich výzvu

[Obrázek na straně 9]

Jen tři z deseti Španělů pravidelně chodí do kostela

[Obrázek na straně 10]

Kostel Sagrada Familia v Barceloně je po stu letech stavby a žadonění o příspěvky stále nedokončen

[Podpisek]

Foto:Godo-Foto