Od provinilce k misionáři
Bylo 6. Srpna 1950. Stál jsem s matkou na Yan- kee Stadionu v New Yorku. Účastnili jsme se mezinárodního sjezdu svědků Jehovových. Ani jeden z nás tehdy nebyl svědkem Jehovovým. Ohromeně jsem se rozhlížel po davech lidí; bylo jich na stadiónu a v okolních prostorách přes sto tisíc, ale nikdo se netlačil, nikde nadávky ani rvačky, žádné projevy hněvu. Vzpomínám si, že jsem tehdy matce řekl: „To je neuvěřitelné. V organizacích, ve kterých jsem byl, a na místech, kam jsem chodil, byly obvykle rvačky. Mami, tohle musí být pravda.“ Jen mi pevně stiskla ruku a usmála se, protože znala mou minulost tak, jak ji může znát jen matka. Dovolte mi trochu si zavzpomínat.
Narodil jsem se v městečku Metropolis na břehu řeky Ohio v jižním Illinoisu. Byl rok 1930 a svět tížila krize. Byl jsem devátý z jedenácti dětí a vychován v luteránském náboženství. Matka odpoledne sedávala a četla mi z Bible. Ta posezení jsem měl opravdu rád. Naučila mě text Jana 3:16, kde stojí: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jednozlozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zničen, ale měl věčný život“, a řekla mi, ať nikdy nezapomenu na Boží lásku k nám. Často jsem si ten text připomínal a opakoval si jej, když jsem byl sám, ale nechápal jsem, jak nás vlastně Bůh miloval a co by to mělo znamenat v mém životě. Vzpomínám si, že jsem se ptal různých nábožensky smýšlejících lidí, a dostával jsem rozmanité odpovědi jako: „Bůh nám dává stromy a květiny“, „Bůh nám dává život“, „Bůh nám dává zvířata, krásné hvězdy a déšť, aby všechno rostlo“. Tehdy mě napadalo: „Ale to všechno tu bylo dřív, než se Ježíš narodil. Text slibuje věčný život, ale můj bratr a sestra zemřeli.“ Když jsem se na to ptal, říkali mi: „Ale to přijde, až když zemřeš.“ Tak jsem byl jako chlapec zmaten a velmi záhy v životě jsem ztratil zájem o náboženství a nedělní školu.
V deseti letech jsem už byl mladistvý provinilec a člen pouliční tlupy. Někdy jsem ji i vedl. Ustavičně jsem měl těžkosti s autoritami. Když viděl otec v ulici policejní vůz, hned předpokládal, že se jdou ptát na mne, a říkal: „Zavolejte Roberta. Jede policie.“ Rodiče mými proviněními velmi trpěli a otec mi domlouval, abych se přestal stýkat s tlupou, se kterou jsem chodil. Byl sklíčený a říkal mi: „Děláš nám starosti za všechny ostatní děti, a všechno jen kvůli té společnosti.“ Matka však říkala otci něco zvláštního: „On se změní. Jen počkej, z Roberta jednou bude duchovní.“
Boží pravda mě mění
Tu se stalo něco, co později velmi zapůsobilo na můj život. Má sestra Evelyn začala v roce 1948 studovat Bibli se svědky Jehovovými. Tehdy jsem ovšem o svědcích věděl jen to, že jsou neutrální v národních a politických záležitostech. Měl jsem silné nacionalistické cítění a nechtěl jsem, aby se sestra zapletla s těmi lidmi. Důrazně jsem jí odporoval. Přesto rozeznala pravdivost toho, co se učila, a nedala na mne. Dodnes s většinou svých dětí a vnuků věrně slouží Jehovovi Bohu. Nyní děkuji jí i Bohu za její vytrvalost, protože jednoho dne jsem z kuchyně vyslechl její rozhovor o Bibli s tou, která jí o Bibli poučovala. Dozvěděl jsem se o budoucí rajské zemi a možnosti věčného života na ní. Připomněl se mi Jan 3:16 a napadlo mě: ‚Tak tohle je ta Boží láska k nám prostřednictvím Ježíše.‘ Pak jsem je z kuchyně poslouchal každý týden. Brzy mě pozvaly, abych seděl při studiu s nimi. Tak jsem poznal milujícího pravého Boha, Jehovu.
Studia se účastnili i mí rodiče, a když se přestěhovali do Ypsilanti v Michiganu, ve studiu Bible pokračovali. Brzy nato jsem se tam k nim připojil. V roce 1950 jsem jel na svůj první sjezd svědků Jehovových, na mezinárodní sjezd na Yankee Stadionu v New Yorku. Celotýdenní podívaná na pravou lásku mě přesvědčila, že toto jsou lidé, s nimiž chci být v úzkém společenství na celý život. Na tomto sjezdu jsem se v duchu oddal ke službě Jehovovi, pravému Bohu.
Cestou zpátky ze sjezdu do Michiganu jsme měli to štěstí, že jsme navštívili Biblickou školu Strážné věže Gilead, kde se školí služebníci, aby sloužili jako misionáři v jiných zemích. Tehdy byla škola v krásné venkovské krajině v South Lansingu ve státě New York. Při té návštěvě jsem si dal cíl být misionářem.
10. září 1950 jsem byl se dvěma jinými pokřtěn v potoku na jedné farmě. Bylo mi devatenáct let. Měnil jsem svou společnost, a když jsem potkával mnohé své bývalé společníky, ptali se, co se stalo. Někteří mi říkali, že jsem se zbláznil, ale já jsem se v životě nikdy necítil tak zdravý! Můj otec se divil a byl velmi štasten.
V roce 1951 jsem se oženil s Earline Merlau Olsonovou. Měla docela jiné zázemí než já, protože ji vychovali rodiče plně oddaní Bohu. Školní prázdniny trávila v kazatelské službě plným časem a doufala, že rozšíří svou službu na misionářské pole.
Usilujeme o cíle navzdory obtížím
Pro svůj křesťanský neutrální postoj jsem se opět střetl s autoritami a poprvé v životě jsem šel do vězení — za to, že jsem křesťan! Během dne a noci, kdy jsem byl držen v okresní věznici, se mi živě ukázala Boží láskyplná péče. Jeden z vězňů, zřejmě kápo cely, řekl ostatním, že si přeje, aby proběhl vězeňský soud a já mám být obětí. Co dělat? Vrátit se k jednání, jaké jsem po léta pěstoval jako mladistvý provinilec, nebo důvěřovat v Boha? Úpěnlivě jsem prosil Jehovu, aby mi pomohl zůstat věrný a dal mi moudrost a sílu. Vzápětí mi přišel na pomoc jiný vězeň. Řekl ostatním, aby použili jako oběť jeho, odstrčil mě za sebe a prohlásil: „Budete se muset k němu dostat přese mě.“ Následovala napjatá chvilka. Pak řekl kápo: „Zapomeňme na to. Není to zas tak důležité.“ Děkoval jsem Bohu. Právní zástupce se mi druhý den postaral o propuštění, ale soudní jednání se táhlo tři roky, než jsem byl konečně zproštěn vojenské služby jako náboženský služebník.
1. května 1955 jsme s manželkou nastoupili dráhu služebníků plným časem neboli průkopníků. Dva roky jsme sloužili jako průkopníci ve sboru v Ypsilanti. Potom jsme byli pozváni, abychom sloužili jako zvláštní průkopníci. Začali jsme 1. května 1957 v Burlingtonu ve Vermontu a věnovali jsme kázání ještě více času. Během dvou let, jež jsme tam strávili, jsme se podíleli na znovuzřízení sboru. Náš první sál království byl v samém středu města. Naše nedělní veřejná přednáška byla „Komunismus, nebo křesťanství — co to bude?“ Protože se ozvaly výhružky, že naše shromáždění bude znemožněno, šel jsem se na policii zeptat, zda můžeme v případě potřeby počítat s jejich ochranou. Ujistili mě, že situaci zvládnou. Asi dvacet minut před začátkem shromáždění zaparkoval před sálem království plný automobil mužů. Za pár minut přišli policisté, pohovořili s nimi a oni odjeli. Měli jsme pokojné shromáždění s dobrou účastí.
Konečně misionáři
Společnost Strážná věž nás pozvala, abychom se od 1. května 1959 stali členy osazenstva ústředí v New Yorku. Právě když jsme se chystali, přišel jiný dopis, který nás zval do školy Gilead, abychom se od září 1959 školili jako misionáři. Dvě velkolepá požehnání v jednom roce! Konečně jsme měli na dohled svůj cíl stát se misionáři. Naše svatá služba se dál rozrůstala.
V únoru 1960 jsme po necelém půl roce studia a školení absolvovali 34. třídu Gileadu. Byli jsme přiděleni do Bogoty v Kolumbii a dorazili jsme tam 1. března 1960.
Náš první úkol byl naučit se španělsky. Mé chyby v užívání slov vyvolávaly mnoho smíchu. Vzpomínám si, jak jsem při našem prvním oblastním sjezdu pracoval v ubytovacím oddělení a prosil bratry, aby nám půjčili matrace (colchones), ale použil jsem slovo cochinos (prasata). Vlídně se mě ptali: „Nač je potřebujete?“ Odpověděl jsem: „Aby měli bratři na čem spát.“ Když se zasmáli, dostali jsme matrace.
Těšili jsme se z Božího stvoření v přírodních krásách zasněžených And, v džunglích a na pláních a přitom jsme měli mnoho nezapomenutelných zážitků. Jeden byl při návštěvě zvláštních průkopníků ve Villavicencio, kde začínají llana (pláně). Ve městě San Martín jsme se setkali se skupinou svědků z Grenady. Bylo to poprvé, kdy lidé v San Martínu slyšeli poselství o Království. Zatímco manželka mluvila s jednou paní v jejím domě, přiběhl k manželce chlapec a zeptal se jí, co dělá. Když mu odpověděla, odešel, ale pak se vrátil a řekl jí, že s ní chce mluvit jeden zákazník v obchodě přes ulici. Muž radostně vyslechl poselství a vyžádal si všechnu biblickou literaturu, kterou měla. Když mu nabídla, že mu budou poštou posílat Strážnou věž a Probuďte se!, řekl jí: „Bydlím tak daleko na pláních, že tam není poštovní služba. Musel bych si pro poštu jezdit sem do San Martína a já sem jezdím jen jednou za rok pro zásoby.“ Díky prozřetelnosti se stalo, že toho roku přijel právě během naší návštěvy.
S velkým potěšením jsme šestnáct let šířili pravdu Božího slova mezi Kolumbijci. Cestovali jsme všemi dostupnými prostředky: piragnou (vydlabanou kánoí), letadlem, autobusem, autem, povozem i na koni. Kamkoli jsme šli, nalézali jsme přátelské lidi, kteří rádi rozebírali biblickou pravdu, poznávali a opravdu chápali lásku Jehovy a jeho drahého Syna.
Svatá služba opět ve Spojených státech
V roce 1976 jsme se kvůli osobním odpovědnostem museli vrátit do Spojených států, kde jsme mohli pokračovat ve svaté službě jako průkopníci. V roce 1980 jsem dostal příležitost navštěvovat sbory v kraji jako cestující dozorce. Bylo mi tehdy přiděleno španělsky mluvící pole. S velkou radostí jsme pracovali mezi vřelými, milujícími duchovními bratry a sestrami v různých částech Spojených států.
Jako dítěti mi maminka řekla: „Nikdy nezapomeň na Boží lásku!“ Děkuji Jehovovi, že mi pomohl, abych prostřednictvím jeho pozemské organizace porozuměl jeho lásce a tomu, co znamená pro lidstvo, a že mi také pomohl svým Slovem a duchem, abych se z mladistvého provinilce stal osobou, která je mu přijatelná pro svatou službu. Vylil svá požehnání a umožnil mi dosáhnout cíle, které jsem si cestou stanovil. Za naše hojné přednosti v Boží svaté službě a za život překypující štěstím děkujeme s manželkou Jehovovi, jeho Synu a jeho věrné organizaci. — Vyprávěl Robert D. Reed.
[Obrázek na straně 27]
Robert a Earline Reedovi
[Obrázek na straně 28]
Má manželka Earline má v Kolumbii den praní