Připojte se k nám na cestě po řece Chobe

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V JIŽNÍ AFRICE

SEDÍME na lodi na řece Chobe v srdci jižní Afriky. Přišly nejhezčí chvíle naší dovolené. Posloucháme, jak voda mírně šplouchá o člun, když nastupují další cestující. Na břehu se kolébá rákosí v příjemném vánku. Jsme vděční za mraky, které nás chrání před horkým africkým sluncem.

„Doufám, že sloni přijdou odpoledne pít jako obvykle,“ říká Jill, společenská referentka hotelu, který projížďku pořádá. Také doufáme. Řeka Chobe je svými slony pověstná. Na severu Botswany, jejíž hranice řeka Chobe tvoří, žije podle odhadu 45 000 slonů — je to největší koncentrace v jižní Africe. „Ale protože nedávno byly deště,“ varuje Jill, „tři dny jsme slony neviděli.“

Řeka Chobe však má mnoho jiných půvabů. Vidíme na lodi čtyři mrtvé ryby na podnose. „Orlovci říční vždycky čekají, že jim do vody hodíme rybu,“ říká náš botswanský kapitán Rainford. Podaří se nám vyfotografovat jednoho z těch ptáků, až se snese dolů pro kořist? Naše vzrušení roste, když nás mine jiná turistická loď, Orlovec říční. Naše loď se jmenuje Mosi-Oa-Tunya, což je africký název Viktoriiných vodopádů. Řeka Chobe se vlévá do mohutné Zambezi a společně se vrhají dolů slavným vodopádem, který je asi hodinu jízdy odtud.

Věřte nevěřte, ale sotva Mosi odrazí, spatříme kukátkem slony. Ale když jsme ještě daleko, vrátí se k naší lítosti do buše. „Ještě před třemi týdny,“ vzpomíná naše průvodkyně Sandy, „jsme viděli stohlavá stáda.“ Pak upoutá naši pozornost šest kudu, kteří na nás hledí z břehu. Když se k nim přiblíží motorové vozidlo, tyto antilopy zpravidla prchají. „Lodi na řece se zřejmě tak nebojí,“ říká Sandy.

Tiché vrkání holubů brzy přehluší pronikavý křik. Co je to za ptáka? „Nápadné zvučné volání afrického orlovce říčního je stálým jevem na řece Chobe,“ vysvětluje dr. Anthony Hall-Martin v knize Elephants of Africa. Čtyři tito velkolepí ptáci nás pozorují ze stromů lemujících řeku. Rychle zaostřujeme fotoaparáty, když Sandy hodí rybu. První pták jako na povel opustí větev a klouže k nám. Pak zaslechneme šplouchnutí a už třímá rybu v pařátech. Pak jedním mávnutím majestátních křídel stoupá od vody s vítězným křikem vau-kaju-kvau. S posvátnou úctou obdivujeme souhru zraku, pařátů, hlasu a křídel, řízenou maličkým mozkem orlovce. Na palubě je zakřiknuté ticho, jen fotoaparáty cvakají, když se tato působivá podívaná ještě třikrát opakuje.

Cestou dál spatříme stádo asi dvaceti šesti slonů i s mláďaty, jak si hrají ve vodě. Pohled na ně připomíná slova Bruce Aikena v jeho knize The Lions and Elephants of the Chobe: „Jakmile ukojí bezprostřední žízeň, dospělí se chobotem pohodlně kropí chladnou vodou. Někteří, hlavně nedospělí a samci, si troufají do řeky a hravě plavou a dovádějí, takže jim často vyčnívá nad hladinu jen koneček chobotu jako dýchací trubice. Nikdo se ovšem neraduje tolik jako slůňata. Je to začátek doby her, a tak se neúnavně probíhají a honí se navzájem. . . Když je ukojena žízeň, je čas na další a nepochybně oblíbenou činnost — bahenní koupel. . . Příliš brzy jim zkazí legraci staré samice, jejichž slovo je zákon, a které rozhodnou, že je čas jít.“

Naše velká loď s dvěma palubami naneštěstí samice zneklidní, a tak „zkazí legraci“ a stádo odvedou. Ale to už jsme si je stihli vyfotografovat.

Den ještě neskončil a řeka Chobe chystá jiná překvapení. Prach nedaleké pouště Kalahari působí, že jsou západy slunce nad řekou velmi okázalé. Večer je také doba, kdy se začínají hýbat leniví hroši a chystají se vylézt z vody na noční pastvu. Tady je naše bezpečná velká loď rozhodně výhodou. „Můžete se k hrochům přiblížit beze strachu,“ říká Rainford.

Zvučné, hluboké troubení signalizuje, že jsme dorazili k hroší tůni podél jednoho ostrova na řece. Veliké hlavy ponořených hrochů se jedna po druhé objevují na obou stranách. Náhle se na sebe dva hroši vrhnou s otevřenou tlamou — tlamou, do níž by se vešel skrčený člověk. Pak z mělčiny u ostrova vykročí jiný hroch přímo proti nám — tak blízko, že jeho mohutné tělo vyplní čočku našeho fotoaparátu. S rostoucí hloubkou vody jeho hlava mizí a do vzduchu trčí jeho široký zadek. Pak vydechne z plic a obrovité tělo se ponoří.

Divíme se, že je hroch přes své téměř čtyři tuny ve vodě velmi pohyblivý. „Navzdory svému nemotornému tělu umí plavat rychleji než leckterá ryba a je ho často vidět, jak v čisté vodě rychle plave těsně pod hladinou,“ říká Bradley Smith ve své knize The Life of the Hippopotamus. Nebo když se jim zlíbí, tančí na svých silných nohách po dně hluboké řeky. Je to tak, jak říká stvořitel člověka:

„Tady je [hroch], kterého jsem udělal stejně jako tebe. Žere zelenou trávu jako býk. Podívej, jeho síla je v jeho bocích a jeho dynamická síla ve slabinách jeho břicha. Jestliže se řeka chová násilně, on neutíká v panice. Důvěřuje si, i kdyby mu do tlamy vytryskl Jordán.“ (Job 40:15, 16, 23; 40:10, 11, 18, KB; Bible s odkazy, poznámka) Obklopeni těmito strašnými příklady „dynamické síly“ si uvědomujeme nutnost větší úcty k Tomu, kdo je stvořil. „Můžete ho někdo chytit jemu před očima? Může mu někdo provrtat nos léčkami?“ ptá se Jehova Bůh a připomíná nám naši lidskou omezenost. — Job 40:24; 40:19, KB.

Rozpolceni sledováním nádherného západu slunce a hrochů se zdráháme odjet, když nastává čas k návratu naší lodi. Později s úžasem pozorujeme z doškové chýše u řeky, jak obloha růžoví a oranžoví a barvy se krásně zrcadlí ve vodě. Přemítáme o vzrušující podívané, kterou jsme zažili. „Chcete-li se k divokým zvířatům opravdu přiblížit,“ radí nám Sandy, „měli byste si vzít malý motorový člun.“ Rozhodneme se přijmout její radu a najímáme si jej na druhý den odpoledne.

Tentokrát se opravdu díváme zblízka na život v přírodě — s výjimkou nebezpečných hrochů — a můžeme se i dotknout rákosí a leknínů. Pozorujeme ledňáčky kropenaté, jak se nehybně vznášejí nad vodou a hledají malé rybky. Létají kolem nás jiní pestří ptáci, ledňáčci hnědohlaví, vlhy s bílou náprsenkou a menší vlaštovky pruhované. Potom jsou tu větší ptáci, kteří se těší bezpečí na říčních ostrovech — egyptské husy, ostnáci, kormoráni a volavky, když jmenujeme jen některé. Míjíme napůl potopený strom, který někteří tito ptáci zdobí.

Konečně jsme na místě, kde jsme včera viděli stádo slonů. Tentokrát vidíme osamělého samce, který nás nebere na vědomí a dál pije a popásá se. Když jsme na odjezdu, vynoří se náhle z buše matka s dvěma slůňaty. Spatří nás a zaváhá. S nadějí tajíme dech. Přijde, nebo nepřijde? Naštěstí se rozhodla riskovat a přivést slůňata do naší blízkosti. Byla to krásná podívaná, když matka, odrostlé i maličké slůně běžely směrem k nám.

Ve své knize o lvech a slonech Aiken dále poznamenává: „Je snadné si představit, jakou žízeň musí mít tato veliká zvířata každý den. . . když dojdou po dlouhé horké pouti k řece. Stádo kráčí dychtivě a co nejrychleji, vynoří se z buše a zamíří rovnou k napajedlu. Posledních padesát až sto metrů často bezhlavě pádí, jakmile ucítí životodárnou vodu.“ Skutečně, s podivem sledujeme, jak všichni tři stojí v řadě a pijí. Nejmladšího chrání uprostřed. Připozdívá se však a do tmy se musíme vrátit.

Kromě slonů vidíme buvoly, krokodýly, puku, kudu, vodušky, impaly, paviány a prasata bradavičnatá. Nemůžeme necítit hluboký obdiv k Tomu, kdo tuto omračující pestrost života v přírodě stvořil a dal jim tak krásné prostředí. Za sucha se k řece stěhují ve velké koncentraci ptáci i zvířata. Lze vidět i lva, levharta a nosorožce.

Žijete možná daleko od této odlehlé části Afriky, ale doufáme, že jste si při naší projížďce udělali lepší představu o velkolepé podívané, která čeká ty, kdo se plaví proti proudu Chobe.

[Podpisek obrázku na straně 18]

All wood engravings: Animals: 1419 Copyright-Free Illustrations of Mammals, Birds, Fish, Insects, etc. by Jim Harter