Přežívají v poušti Namib

Od dopisovatele Probuďte se! v Jižní Africe

KAOKOLAND a Damaraland jsou rozlehlé oblasti, které částečně pokrývají severní část africké Namib. „Je to ztracený svět, kam měl donedávna přednost vstoupit jen málokdo.“ Tak popisuje tato území Clive Walker v knize Twilight of the Giants (Soumrak obrů). Zde mají domov jediní skuteční pouštní sloni na světě.

Dnes tu zůstalo možná méně než sto těchto velikánů. Ročně zde spadne sotva 15 centimetrů srážek a někdy neprší celá léta. Jak sloni hasí svou žízeň a čím uspokojují svou ohromnou chuť k jídlu?

Přizpůsobili se životu v poušti

První zprávy o slonech v západním Namibu přišly v roce 1895 a doklady naznačují, že sloni v této poušti žili po mnoho generací. Zůstali v poušti i během nedávného období sucha, kdy nepršelo pět let. A pokud se dá soudit, nezahynul na přímé důsledky sucha jediný dospělý slon, ačkoli uhynuli mnozí kudu, přímorožci, horské zebry i několik slůňat. Mitch Reardon v knize The Besieged Desert (Sužovaná poušť) vyvozuje: „Sloni patří k nejpřizpůsobivějším tvorům na zemi.“

Řečiště v Kaokolandu bývají většinou vyschlá. Z jižních svahů však prosakuje pískem voda a toho sloni využívají. V písečném dnu řečiště si vyhloubí napajedlo a to pak udržují. Do vzniklých jam prosakuje voda, a když se dosyta napijí sloni, použijí tutéž studnu doslova myriády jiných zvířat, včetně ptáků a hmyzu, a tak přežívají.

Sloni jsou velcí konzumenti rostlinstva, potřebují více než 100 kilogramů potravy denně. Někdo by si tedy mohl myslet, že rozvracejí ekologický systém celé oblasti. Ale povšimněme si postřehu jedné významné autority, doktora Anthonyho Hall-Martina, v knize Elephants in Africa (Sloni v Africe): „Sloni, kteří obývají svěží tropické oblasti, jsou schopni ničit celé stromy jen proto, aby se dostali k několika listům, ale jejich pouštní příbuzní zřídkakdy stromy lámou nebo vyvracejí. Kdyby to dělali, brzy by neměli co žrát. Namísto toho sežerou každou rostlinku, kterou utrhnou. Stěží jsme našli jen několik pošlapaných a znehodnocených listů.“

Pouštní sloni ve skutečnosti růst stromů podporují. Mezi jejich nejoblíbenější potravu patří listy akácie. Ve vegetačním období spasou velké množství jejích lusků. Tvrdá semena procházejí trávicí soustavou, tím se změkčují, a když jsou pak vyměšována v kupkách teplého výživného trusu, jsou připravena vyklíčit, až časem zaprší. Akáciový porost se tedy díky slonům účinně obnovuje v nekonečném ekologickém koloběhu.

Pamatovat si znamená přežít

Pravděpodobně jste již slyšeli výrok: „Slon nikdy nezapomíná.“ Zamysleme se nad tím, jak se to projevuje ve způsobu života pouštních slonů. Mají velmi vyvinutý smysl pro rodinný život, pro pospolitost. Slůně zůstává u své matky až deset let, což je v porovnání s jinými savci dlouhé dětství a řadí slony v tomto ohledu na druhé místo po člověku.

V dospívání se slůně připojuje ke slonům nejrůznějšího věku a učí se od nich tajemství, jak přežít v nehostinném prostředí. Ukazují mu, kde a jak se dá najít voda, které rostliny jsou poživatelné a kdy dozrávají. Učí se také, jak se vyhýbat člověku. Až mladý slon dospěje, nesmí tento fond vědomostí a informací nikdy zapomenout. Pan Reardon vysvětluje: „V čase sucha může být paměť pro slona klíčem k přežití.“

Sloní způsob života je založen na matriarchální společnosti a nejdůležitější postavou pro přežití stáda je nepochybně starší samice. Ta vede svou rodinu i celé stádo v neustálém hledání vody a potravy. Během svého života, který obvykle trvá zhruba padesát let, shromažďuje zásobu znalostí potřebných k přežití. Díky jejímu vůdcovství a příkladu se tyto znalosti přenášejí na mladší jedince ve stádu. Když tedy pytláci starší samici zabijí, znamená to ztrátu příruční knihovny plné informací o hledání potravy.

Garth Owen-Smith z Namibijského úřadu pro ochranu zvěře říká o namibských pouštních slonech: „Mějme na paměti. . ., že nehovoříme o ledajakém divokém zvířeti. Toto jsou pouštní sloni. . . Takovou kombinaci. . . nenajdete nikde jinde na světě. . . Jaké promarnění, jaká ztráta pro vědu a pro svět, když je necháme zmizet ze scény.“ Tito obři ovšem jen tak lehce nezmizí ze scény domova, který si sami zvolili. Jsou nejen prvotřídně přizpůsobiví, ale jsou také znamenitě vybaveni k přežití.

Další tajemství přežití

Kdybyste byli v blízkosti stáda — samozřejmě proti větru — mohli byste na vlastní oči pozorovat některá tajemství jejich schopnosti přežít. Všimli byste si, jak se shlukují kolem mělké prohlubeniny v jemném písku, jak v něm předníma nohama hrabou, nabírají do chobotů jemný prach a vyfukují si jej na sebe, až jsou z nich nakonec jakési šedé přízraky. Myslíte, že to dělají proto, že se jim líbí být špinaví? Zdaleka ne. Prašný povlak je ochlazuje a chrání před prudkým sluncem jako jemný pudr.

Budete-li se chovat velmi tiše, uvidíte, jak stádo po pudrování odpočívá. Jsou uvolnění, jenom velké uši jsou v pohybu. Podívejte, jak se jim neustále pohybují jako jemné vějíře. Uši vytvářejí lehký vánek, vždy vítaný, a kromě toho v systému žilek vystupujících na uších se ochlazuje krev, a to až o šest stupňů Celsia. Takto ochlazená krev potom obíhá mohutným tělem a nakonec se vrací zpět do uší. Nepřáli byste si někdy, abyste i vy měli v těle zabudované klimatizační zařízení?

Nerozbolely vás ještě nohy z toho, jak stojíte přikrčeni? Pozorujte, jak si tamten chobotnatec uvolňuje nohy. Vidíte, jak ladně ohýbá koleno přední nohy a balancuje nohu na nehtovitých kopýtkách? Uvolňuje si chodidlo. Sloni mají někdy ve zvyku zkřížit legračním způsobem zadní nohy, takže se podobají člověku, který se opírá o hůl.

Obrázek na protější straně zachycuje jiný zajímavý sloní zvyk. Všimněte si toho kulatého kamene, který slonice válí pod chodidlem. Předpokládá se, že tak dává odpočinout znaveným chodidlům, podobně jako když lékař masíruje pacientovi rozbolavělou nohu. Je třeba si uvědomit, že stádo možná ušlo mnoho kilometrů a že toto je zřejmě jeden ze způsobů, jak uvolnit tlak v chodidlech.

Jak dlouho budou ještě přežívat?

Tito velikáni pouště sice dokáží přežít přirozená úskalí svého prostředí, budou však schopni přežít i pronikání jejich jediného nepřítele — člověka? Zdá se, že ano. Domorodí obyvatelé se nyní zapojili do snahy o ochranu svého přírodního bohatství.

Podle časopisu African Wildlife zahájil Namibijský úřad pro ochranu zvěře vzdělávací kampaň zaměřenou na ochranu přírody. Tato kampaň „vedla k tomu, že jak damarské, tak hereroské kmenové autority vydaly naprostý zákaz lovu na celém území“. Úřad pro ochranu zvěře získal také podporu náčelníků kmene Himba v Kaokolandu, který za strážce zvěře ustanovil příslušníky svého vlastního kmene.

Tato pozitivní podpora ze strany tradičních vůdců vedla k tomu, že domorodé kmeny začaly být hrdé na svou vlastní přírodu. „Poprvé za patnáct let,“ sděluje African Wildlife, „se počet slonů a černých nosorožců v této atraktivní a úchvatné oblasti zvýšil.“ Nezbývá než doufat, že domorodci tento zájem o království divoké zvěře neztratí.

Pak budou tito poutníci po bezvodé pustině opravdu ještě dlouho brázdit kamenitou krajinu, kterou si zvolili za svůj domov. Díky přirozeným instinktům a vrozené výbavě pro přežití jsou těmi, kteří přežívají v poušti Namib.

[Obrázek na straně 25]

Sloni udržují napajedla, která vyhloubí v písčitém dnu řečiště

[Obrázek na straně 26]

Sloni válejí pod nohama kulatý kámen, zřejmě proto, aby dali odpočinout chodidlům

[Podpisek]

S laskavým svolením Clivea Kihna