Pro ochranu pokojných tlustokožců

„JEN SE podívejte na tu roztomilou drobotinu! Ta je ale rozkošná! Chcete říct, že tomu pašákovi Lankovi, který jde směrem k nám, je jen sedm měsíců? A že tamhleté nesmělé maličké Kanšaně je osm měsíců? Všude se jim ježí tuhé „dětské“ chloupky. Co mají všichni za lubem, že tak pospíchají z lesa? Aha, není divu, je čas krmení! To je krmíte pětkrát denně a pokaždé jim dáváte vypít sedm litrových láhví? No tedy, celých 35 litrů! To se pak nelze divit, že každý z nich váží asi 90 kilogramů, ačkoli je jim jen několik měsíců!“

Jsme v Pinnawelském sloním sirotčinci, vzdáleném asi 85 kilometrů od Kolomba, hlavního města Srí Lanky. Když se v divočině najde opuštěné nebo poraněné slůně, bývá dopraveno sem do sirotčince a odchovává se až do dospělého věku. Při naší návštěvě jich tu bylo asi patnáct. Mláďata obvykle žijí s dospělými jedinci rozptýlena po rozsáhlé oblasti otevřené lesnaté krajiny, ale v době krmení je přivolají k jejich dávce mléka. Když naši sirotci přicházejí, neztrácejí čas a postaví se k některému ze tří nebo čtyř ošetřovatelů, kteří už na ně čekají s láhvemi mléka.

Když ošetřovatel naklání láhev s mlékem, stočí si mláďata choboty nad hlavou, doširoka otevírají tlamy a hltají, jak nejrychleji to jen jde. Tady by dudlíky jenom zdržovaly! Mléko se leje proudem, a někdy jim teče po stranách z tlamy. Jedno slůně, které je větší než ostatní, přivázali řetězem ke sloupku, aby dalo šanci menším. Touto „diskriminací“ je velmi znepokojeno, kolébá se ze strany na stranu, zvedá do výšky chobot a protestně piští na celé okolí. Jakmile se mláďata dosyta napila, shlukují se kolem vás a začnou se dožadovat vaší pozornosti. Opírají se o vás a třeba vám ovinou chobot kolem nohy.

Sloní lázeň

Na sklonku dne je čas na koupání. Všechny slony, velké i malé, sehnali o půl míle dál na břeh řeky Maha Oja. Je mělká, velmi široká a z vody vystupují velké ploché kameny. Tři nebo čtyři ženy tam právě perou prádlo. Tlučou jím o kameny, aby pustila špína, a pak je rozprostřené nechávají uschnout. Z dálky to vypadá, jakoby na kamenech byly rozprostřené nádherně barevné přikrývky. Protější břeh řeky Maha Oja je lemován hustou bujnou džunglí. To vše tvoří obrovitou malebnou vanu pro slony.

Sloni neztrácejí čas, vrhají se do vody, mláďata v čele. Nechce se jim ale do vody lehnout. Ošetřovatelé na ně proto šplíchají vodu a postrkávají je dlouhými tyčemi. To slony povzbudí, a zvolna se noří do chladivé vodní lázně. Někteří velcí sloni leží s hlavami pod vodou a nad hladinu jim vyčnívají jen konce chobotů, které plní funkci potápěčských dýchacích trubic. Slunce přes den prudce pálilo, a voda jistě působí na kůži tlustokožců konejšivě.

Pan Bradley Fernando, ředitel národní zoologické zahrady, má nad tímto sirotčincem dozor. V rozhovoru pro časopis Probuďte se! poukázal na účel zoologické zahrady: „Nejdříve chceme prostě slůňata udržet při životě. Časem zamýšlíme vytvořit chovné stádo.“

Cožpak může tento pokojný asijský tlustokožec mít vůbec nějaké nepřátele? Je podstatně menší než jeho africký příbuzný, ale i tak váží dospělý srílanský slon čtyři nebo i více tun a bývá tři metry vysoký. Taková mohutnost sama o sobě většinu dravců odradí. Leopardi si na Srí Lance udržují od dospělých slonů bezpečný odstup, podobně jako v jiných zemích lvi a tygři.

Kdo by tedy mohl být jejich nepřítelem? Člověk. Slon potřebuje mít v přírodě prostor. Ovšem tento prostor chce pro sebe také člověk. A člověk je ten, kdo prostor získá. Slonům na Srí Lance hrozí vyhubení. Tak to přinejmenším vidí časopis Asiaweek:

„Dávní králové Srí Lanky pokládali ochranu života v divoké přírodě za posvátný úkol. Vydávali dekrety — snad první zákony o ochraně přírody na světě —, jimiž zakládali obory okolo rozsáhlých zavlažovacích nádrží, které stavěli. Lov byl povolen a byl možný v jiných oblastech. Sloni ovšem nikdy zabíjeni nebyli — ani pro potravu, ani ze sportu. Jen králové měli pravomoc nechat si slona odchytit a vycvičit pro královská a náboženská procesí, nebo pro těžkou práci. Za koloniální vlády se to vše změnilo. Sloni se stali velkou lovnou zvěří.“

Civilizace přináší potíže

V dřívějších dobách nebyli sloni nikdy zabíjeni ze sportu, ale s příchodem západní civilizace — a s ní i sportovních lovců — se vše změnilo. Jak to bylo s lovci slonů? Kniha Sketches of the Natural History of Ceylon (Přírodopisný náčrt Cejlonu) od J. Emersona Tennenta uvádí: „Jeden důstojník, major Rogers, jich zabil více než 1 400; jinému, kapitánu Gallweyovi, se připisují zásluhy za pobití více než poloviny takového počtu; major Skinner, zmocněnec pro dráhy, ulovil téměř také tolik; a v pokorné vzdálenosti za nimi pak následují méně dychtiví snaživci.“

J. E. Tennent dále uvedl, že koloniální vláda nabízela za každého zabitého slona odměnu několika šilinků — sloni byli totiž považováni za škůdce. Během několika málo let byla tato odměna požadována celkem 5 500krát. J. E. Tennent to shrnuje: „Zdá se, že při nepřetržitém vybíjení slonů na Cejlonu [nyní Srí Lanka] podlehli sportovní lovci pouhému ničitelskému pudu, jelikož se mrtvola nikdy k ničemu užitečnému nevyužívá; bývala ponechána rozkladu, aby zamořovala v lese ovduší.“ Ani slonovina nebyla na Srí Lance motivem pro lov slonů, protože „na Cejlonu má kly sotva jeden slon ze sta, a jsou to výlučně samci.“

Asiaweek pokračuje ve své zprávě o tom, jak se úděl slonů během koloniálních časů a po nich zhoršoval: „Džungle, která jim byla útočištěm, již neměla ochranu královských dekretů a byla mýcena při zakládání čajových plantáží. Roku 1800 bylo na ostrově pravděpodobně 50 000 slonů. Roku 1900 jich bylo 12 000. Dnes, po padesáti letech působení přísných zákonů na ochranu přírody, dosahuje sloní populace počtu sotva 3 000.“ Asiaweek rovněž vylučuje, že by slonovina byla motivem pro vybíjení slonů, i když uvádí, že kly má každý dvacátý, nikoli stý samec. Dále potom vyjadřuje hlavní příčinu ohrožení slonů na Srí Lance: „Skutečná hrozba tkví v zarytém úsilí lidí o získání půdy. Obdělávaná půda postupně oklešťuje přirozený domov slonů, a tak jim na Srí Lance hrozí vyhubení.“

Národní park Jala

Dr. Ranjen Fernando, prezident Srílanské společnosti pro ochranu divoké zvěře a přírody, v rozhovoru pro časopis Probuďte se! poznamenal: „Roku 1898 se v Jale stala z první chráněné oblasti na ochranu divoké zvěře obora, a to velkou měrou díky úsilí naší společnosti. Roku 1938 se Jala stala naším prvním národním parkem, a od té doby přibývají další. Považujeme tyto parky za národní poklad a chceme, aby i nadále chránily naši drahocennou divokou zvěř.“

Návštěvu Národního parku Jala jsme měli v plánu a zmínka dr. Fernanda náš zájem ještě zvýšila. Poděkovali jsme ošetřovatelům ve sloním sirotčinci v Pinnawele za jejich laskavost a zdvořilost, zamávali jsme na rozloučenou slůňatům a dospělým slonům, kteří si ještě užívali koupele v Maha Oje (mám pocit, že si nás ani nevšimli), a vydali jsme se do Národního parku Jala.

Strávili jsme tam tři noci v bungalovu na mořském pobřeží. Průvodce nás vozil autem, abychom si mohli prohlédnout zvěř — není dovoleno vystoupit. Viděli jsme jeleny, divoká prasata, několik velkých leguánů a mnoho nádherných ptáků. Jeden páv rozevřel svůj překrásný ocas a předvedl svatební tanec. Ze stromů visela hnízda snovačů a nesyti indičtí byli úchvatní ve své kráse. Zklamalo nás, že jsme neviděli leopardy, přestože v parku jsou. Viděli jsme však několik stád našich starých známých — asijských slonů. Vypadali pokojně a zdálo se, že jsou ve svém chráněném parku spokojení.

Slon potřebuje velký prostor. Populační exploze však působí, že úrodná půda je stále vzácnější a žádanější. Ochránci přírody vyjadřují rostoucí obavy z toho, jak dlouho se bude ještě vláda pevně zastávat svého odhodlání zajistit přežití slonů. Jen čas poskytne odpověď. — Od člena redakčního oddělení „Probuďte se!“

[Obrázky na straně 15]

V době koupele jsou sloni nuceni, aby si lehli do vody; tam pak používají choboty jako dýchací trubice

[Obrázky na straně 16 a 17]

V Pinnawele je o opuštěná slůňata postaráno až do dospělosti