Potřebujeme skutečně vládu?

ANARCHIE: nepřítomnost jakékoli formy politické autority, jež vede ke společnosti jednotlivců bez vlády, kteří si činí nárok na naprostou svobodu.

ŘECKÝ filozof Aristotelés prohlásil všechny formy lidské vlády za bytostně nestabilní a přechodné. Podle jednoho spisovatele tvrdil, že „stabilitu všech režimů naleptává korozivní moc času“.

Za takových podmínek není divu, že někteří lidé doporučují nemít vůbec žádnou vládu, nebo aspoň co nejméně vlády. Ale doporučovat ‚žádnou vládu‘, ve skutečnosti znamená volat po anarchii, což je pojem pocházející z řeckého slova, jež znamená „nemít vládce“.

Slova „anarchie“ použil přesně před 150 lety, roku 1840, francouzský politický autor Pierre-Joseph Proudhon. Ale filozofii anarchismu jasně načrtl již dvě století předtím Angličan Gerrard Winstanley. The New Encyclopaedia Britannica, vysvětluje: „Winstanley stanovil to, co se později stalo základními zásadami anarchistů: že moc kazí, že majetek je neslučitelný se svobodou, že autorita a majetek spolu plodí zločin a že pouze ve společnosti bez vládců, kde se lidé dělí o práci i o výrobky, mohou být lidé svobodní a šťastní, nejednají podle zákonů vnucených shora, ale podle svého svědomí.“

Neučí nás však zkušenost, že každá skupina potřebuje rámec, v němž by působila? „Od nejranějších dob,“ poznamenává The World Book Encyclopedia, „byl nezbytnou částí každé společnosti nějaký druh vlády.“ Vysvětluje, že „každá skupina lidí — od rodiny po národ — má pravidla chování, jež vládnou životu jejích členů“. Jak jinak by mohla uskutečnit své záměry k prospěchu všech svých členů?

Většina lidí proto pohotově přijímá myšlenku, že jisté instituce mají zákonné právo uplatňovat autoritu a rozhodovat ke společnému prospěchu. Kdyby o společnosti nerozhodovala vláda, každý jednotlivec by se musel řídit vlastním svědomím, jak navrhl Winstanley. Vedlo by to k jednotě, nebo je pravděpodobnější, že by každý jednotlivec spíše sledoval vlastní zájmy, často na úkor stejně zákonných práv druhých?

Pokusy s anarchií úděl lidstva nezlepšily. Snahy teroristů 20. století o destabilizaci společnosti, o zničení toho, co vidí jako ničivé vůči sobě, nedopadly lépe.

Prostě řečeno, ‚žádná vláda‘ otvírá dveře chaosu. Otázka tedy nezní ‚Vláda, nebo bezvládí?‘, ale spíš ‚Jaký druh vlády přinese nejlepší výsledky?‘.

Počátky lidského panství

Původní vzor předložený člověku před šesti tisíci lety v zahradě Eden bylo Boží panství. Stvořitel kladl důraz na to, že je lidstvo závislé na něm a na jeho řízení, a to v souladu se zásadou později vyjádřenou v Bibli: „Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ (Jeremjáš 10:23) Nebo jak tvrdí čínské přísloví: „Bez pomoci Nebes neujde člověk ani píď.“

První lidská dvojice usoudila jinak. Rozhodli se, že budou chodit „bez pomoci Nebes“, a byli poté nuceni chodit mimo ráj, který jim dal Bůh. Později, jak lidská rodina rostla, rostla i potřeba vládních pravidel, jež by zajistila mír a pořádek v tomto uspořádání. Jakmile bylo zavrženo Boží panství, do uprázdněného prostoru nutně vstoupilo lidské panství. — 1. Mojžíšova 3:1–5.

Všechny stejné — a přece různé

Od tohoto nepříznivého počátku přijalo lidské panství mnoho podob. Ať jsou ale velmi jednoduché, nebo krajně složité, všechny mají určité podobnosti. Zde jsou některé z nich:

Vlády se starají o potřeby svých poddaných. Vláda, která to nedělá, ztrácí svou legitimnost.

Vlády stanoví zákoník chování, a jestliže se jej poddaní nedrží, následuje trest. Tento zákoník se skládá z pravidel a zákonů a také z tradic, které se vyvinuly během staletí. Občané tento zákoník chování vesměs poslouchají, buď protože uznávají prospěch, který z toho vyplývá, protože cítí, ‚že se to tak sluší‘, protože jsou pod tlakem sobě rovných, nebo prostě proto, že budou potrestáni, když to nebudou dělat.

Vlády poskytují zákonodárné, mocenské a právní služby prostřednictvím nějakého typu organizačního uspořádání. Ustanovují se zákony, prosazuje se právo a realizují se politické linie.

Vlády udržují silná ekonomická pouta s obchodním světem.

Vlády se také často spojují s nějakou formou náboženství, některé těsněji než jiné. Dělají to proto, aby svému panování dodaly určitou legitimnost — ‚nebeské požehnání‘ —, jež by jinak neměly.

Vlády se samozřejmě také liší. Politologové je třídí a různě řadí do kategorií. The New Encyclopaedia Britannica píše: „Klasický rozdíl mezi vládami například existuje podle počtu vládců — vláda jednoho člověka (monarchie nebo tyranie), vláda několika (aristokracie nebo oligarchie) a vláda mnohých (demokracie).“

Vlády se někdy třídí podle svých klíčových institucí (parlamentní, kabinetní vláda), podle svých základních zásad politické autority (tradiční, charismatické), podle ekonomické struktury nebo podle užívání či zneužívání moci. „Ačkoli žádná není všeobsáhlá,“ poznamenává tato příručka, „každá z těchto zásad analýzy má určitou platnost.“

Ale bez ohledu na to, jak je třídíme, důležité je pamatovat si, že rozličné podoby lidského panství — bez výjimky — jsou nyní váženy na miskách vah. A to bude mít dalekosáhlé důsledky pro nás všechny.

[Rámeček na straně 6]

Apoštol Pavel napsal o vládních autoritách, jež panují až dodnes: „Každá duše ať je podřízena nadřazeným autoritám.“ (Římanům 13:1, 7) Proto křesťané, kteří se dávají vést Biblí, svědomitě poslouchají všechny zákony země, ve které žijí, pokud se nežádá, aby porušili Boží zákon, který je nejvyšší.

[Obrázek na straně 7]

Vláda je nutná — stejně jako je nutné řídit dopravu, aby se předešlo zmatku.