Lidské panství na miskách vah

1. část: Vláda ve středu pozornosti

DRAMATICKÉ politické změny v Evropě během roku 1989 postavily jedinečným způsobem otázku vlády do středu všeobecného zájmu. Jeden zpravodajský časopis poznamenal, že „na rok 1989 se nebude vzpomínat jako na rok, kdy se východní Evropa změnila, ale jako na rok, kdy východní Evropa, jak jsme ji čtyři desetiletí znali, skončila“.

Francis Fukuyama ze štábu pro politické plánování Ministerstva zahraničí USA šel ještě dál, když nedávno napsal, že „to, čeho jsme svědky, není možná jen konec studené války nebo odchod jednoho období poválečné historie jako takové: totiž konečný bod ideologického vývoje lidstva“.

Tento názor je samozřejmě velmi sporný, ale přesto obrací naši pozornost k některým velmi důležitým otázkám. Například: Co se dá říci o staletích lidského panství, která leží za námi? Dosáhlo opravdu lidstvo časového mezníku, kdy může mluvit o „konci historie jako takové“? Co vlastně přinese budoucnost vládám? A jaký vliv budou mít tyto budoucí události na nás jako jednotlivce?

Jak smýšlejí lidé o vládě

Milióny lidí jsou zjevně rozčarováni svými politickými vůdci. To neplatí jen o těch, kdo žijí v Evropě, ale v různé míře všude. Podívejme se například na země Latinské Ameriky.

Významný německý obchodní časopis popsal tamější situaci na konci roku 1988 jako „více méně hromadu trosek“. Podrobněji se vyjádřil: „Argentinská ekonomika puká ve švech. U Brazílie hrozí, že se stane neovladatelnou. Peru je v koncích. Uruguay se jakž takž protlouká. Ekvádor se pokouší odhadnout situaci, která je nesporně kritická. Kolumbie a Venezuela. . . udržují křehkou demokratickou tradici. V Mexiku všichni vidí, že se stabilita vládnoucí strany, která vládla bez konkurence padesát let,. . . rozkládá. Osmdesátá léta se už odpisují jako ‚ztracené desetiletí‘.“

Na některých místech klesla popularita politiků jako dosud nikdy. Když byli Rakušané požádáni, aby seřadili dvacet jedna povolání podle prestiže, zařadili politiky na devatenácté místo. Průzkumy veřejného mínění ve Spolkové republice Německo ukazují, že 62 procent dotázaných občanů má k politikům malou důvěru.

Profesor Reinhold Bergler, ředitel Psychologického ústavu na Bonnské univerzitě, varuje, že „mladí lidé se prakticky obracejí zády ke státu, politice a politikům“. Říká, že 46 procent těchto mladých lidí vidí v politicích osoby, které „mají velkou hubu“, a 44 procent v nich vidí úplatkáře.

Americký pracovník v průzkumu veřejného mínění v 70. letech poznamenal: „Panuje názor, že (politický) proces je tak nepružný a nepoctivý, že jej voliči nemohou použít pro své účely.“ Počet osob ve Spojených státech, které mají pocit, že politikům „je vlastně jedno, co se s vámi stane“, vytrvale stoupal z 29 procent v roce 1966 na 58 procent v 80. letech. Německý list Stuttgarter Nachrichten takové hodnocení ospravedlňuje slovy: „Příliš mnoho politiků má na mysli v první řadě své vlastní zájmy a pak možná, snad, zájmy svých voličů.“

Je pochopitelné, že roste politická apatie. V roce 1980 šlo volit jen 53 procent oprávněných amerických občanů. Podle zpráv to byl pátý pokles hlasů za sebou. Do roku 1988 klesl počet voličů na pouhých 50 procent.

Politikové si tento problém uvědomují. Jeden známý světový předák přiznal: „Je mnoho pokrytectví. . . v politickém životě.“ Vysvětlil proč: „Je nutné k tomu, aby se člověk dostal do úřadu a aby si úřad udržel.“ Čí jsou to slova? Bývalého prezidenta USA Richarda Nixona. Vzhledem ke skandálům, které zkrátily jeho prezidentskou dráhu, málokdo zapochybuje, že věděl, o čem mluví.

Politická nedostatečnost vede poctivé lidi k otázce, zda je dobrá vláda vůbec možná. Nebylo by nám lépe bez jakékoli vlády?

[Rámeček na straně 4]

„Není-li obratné vedení, lid padá.“ — Přísloví 11:14