Lidské panství na miskách vah
9. část: Lidské panství dosahuje svého vrcholu!
Nadnárodní politické systémy: Říše, ligy, konfederace nebo federace vytvořené mezi národními státy na dočasném nebo trvalém základě, které sledují společné cíle, přesahující národní hranice, autoritu a zájmy.
5.ŘÍJEN 539 př. n. l. zastihl město Babylón ve slavnostní náladě. Tisíc nejvyšších vládních úředníků přijalo od krále Belšacara pozvání na slavnostní večeři. Ačkoli byli ohroženi obležením médskými a perskými vojsky, Belšacar a jeho politikové se neznepokojovali. Vždyť městské hradby byly nedobytné. Nebyl žádný bezprostřední důvod k obavám.
Potom, bez varování, uprostřed slavnosti začaly prsty lidské ruky psát na stěnu paláce hrozivá slova: MENE, MENE, TEKEL a PARSIN. Královi se začaly třást kolena a zbledl. — Daniel 5:5, 6, 25.
Daniel, Izraelita a ctitel toho Boha, jemuž Belšacar a jeho spolupracovníci ve vládě projevili pohrdání, byl vyzván, aby to vyložil: „Toto je výklad slova,“ začal Daniel, „MENE, Bůh sečetl dny tvého království a ukončil je. TEKEL, byl jsi zvážen na vahách a byl jsi shledán nedostatečným. PERES, tvé království bylo rozděleno a dáno Médům a Peršanům.“ Toto proroctví jistě nevěstilo nic dobrého. V jeho splnění „právě té noci byl kaldejský král Belšacar zabit“. — Daniel 5:26–28, 30.
Přes noc byla jedna vláda nahrazena druhou! Z hlediska nedávných podobných událostí ve východní Evropě nás může zajímat, zda to, co se stalo Belšacarovi, má nějaký význam pro naši dobu. Může to něco prozrazovat o lidském panství jako celku? Máme všechny důvody o tom vážně přemýšlet, protože „hynou celé civilizace“, jak říká profesor z Columbia University Jacques Barzun. A dodává: „Strašný konec Řecka a Říma není mýtus.“
Lidé vytvořili všechny myslitelné druhy vlády. Jaké jsou výsledky po tisících letech pokusů a omylů? Bylo lidské panství vyhovující? Může opatřit řešení pro narůstající problém lidstva?
Sliby, sliby!
Částečnou odpověď dává Bakul Rajni Patelová, ředitelka špičkového výzkumného střediska v Bombaji, Indie. Obviňuje politiky z „absolutního pokrytectví“ a říká: „V Indii a dalších zemích ‚třetího světa‘ je módou, že vůdci stojí na tribuně a nechávají zaznít vzletným slovům o ‚rozvoji‘ a ‚pokroku‘. Jakýpak rozvoj a pokrok? Z koho si děláme legraci? Stačí se podívat na děsivou statistiku týkající se ‚třetího světa‘: čtyřicet tisíc dětí umírá každý den na nemoci, jímž by se dalo předejít.“ Dodává, že alespoň osmdesát miliónů dětí je podvyživených nebo chodí každý den spát o hladu.
‚Okamžik‘, můžete protestovat. ‚Alespoň přiznejte politikům zásluhu za to, že to zkouší. Nějaký typ vlády je nutný, mají-li se problémy dnešního světa vyřešit!‘ Ano, ale otázka je: Měla by to být vláda vytvořená lidmi, nebo Bohem?
Neodmítejte tuto otázku jako naivní, nemyslete si, tak jako mnozí, že Bůh se v té věci nechce angažovat. Papež Jan Pavel II. si zjevně také myslí, že Bůh nechal na lidech, aby si vládli, jak nejlépe dovedou, neboť při návštěvě Keni asi před deseti lety řekl: „Důležitým, náročným úkolem pro křesťany je politický život.“ A pokračoval: „Ve státě mají občané právo a povinnost podílet se na politickém životě. Bylo by chybou myslet si, že by se křesťan v těchto oblastech života neměl angažovat.“
Lidstvo postupující podle této teorie, často za náboženské podpory, dlouho hledalo dokonalou vládu. Každý nový druh vlády byl doprovázen velkými sliby. Ale i ty nejlépe znějící sliby zní falešně, když se nedodržují. (Viz „Sliby proti skutečnostem“ na straně 18.) Je zřejmé, že lidstvo dosud nedosáhlo ideální vlády.
K sobě připoutáni
Znal snad odpověď vědec jaderné fyziky Harold Urey? Tvrdil, že „neexistuje žádné konstruktivní řešení světových problémů kromě světové vlády, která by byla schopna stanovit zákony pro celý zemský povrch“. Ale ne každý si je jistý, že by to bylo účinné. V minulosti byla efektivní spolupráce mezi členy mezinárodních orgánů prakticky nedosažitelná. Všimni si význačného příkladu.
Po první světové válce, 16. ledna 1920, byla založena dvaačtyřiceti členskými zeměmi Společnost národů. Spíše než světová vláda to měl být světový parlament určený k tomu, aby podporoval světovou jednotu, hlavně řešením sporů mezi suverénními národními státy, a tím měl předcházet válce. Do roku 1934 se členstvo rozrostlo na osmapadesát států.
Společnost národů však byla založena na vratkém základě. „První světová válka skončila ve znamení velkých očekávání, ale zklamání na sebe nenechalo dlouho čekat,“ vysvětluje The Columbia History of the World. „Naděje soustředěné na Společnost národů se ukázaly jako klamné.“
1. září 1939 začala druhá světová válka, která uvrhla Společnost národů do propasti nečinnosti. Ačkoli nebyla formálně rozpuštěna až do 18. dubna 1946, zemřela vzhledem ke svým záměrům a předsevzetím jako „mladistvá“, ani ne dvacetiletá. Před svým oficiálním pohřbem už byla nahražena jinou nadnárodní organizací, Organizací spojených národů, založenou 24. října 1945 jedenapadesáti členskými státy. Jak se osvědčí tento nový pokus o spojení?
Druhý pokus
Někteří lidé říkají, že Společnost neuspěla, protože byl chybný už její návrh. Jiní dávají hlavní vinu ne Společnosti, ale jednotlivým vládám, které nebyly ochotny dát jí patřičnou podporu. Bezpochyby je něco pravdy na obou názorech. V každém případě se zakladatelé OSN snažili poučit se z neúčinnosti Společnosti a napravit některé slabiny, jež se v ní projevily.
Spisovatel R. Baldwin označuje OSN jako „převyšující starou Společnost ve schopnosti vytvořit svět míru, spolupráce, zákona a lidských práv“. Je pravda, že některé její odborné organizace, mezi jinými WHO (World Health Organization), UNICEF (United Nations Children’s Fund) a FAO (Food and Agriculture Organization), sledují chvályhodné cíle s jistou mírou úspěchu. Také skutečnost, že OSN je v činnosti už pětačtyřicet let, dvakrát déle než Společnost, by mohla znamenat, že Baldwin má pravdu.
Velkým úspěchem OSN bylo urychlení dekolonizace; přinejmenším ji učinila „o něco spořádanější, než by byla jinak“, podle novináře Richarda Ivora. Ten také tvrdí, že „OSN pomohla omezit studenou válku na bojiště rétoriky“. Vyzdvihuje také „vzor celosvětové funkční spolupráce“, který pomohla vytvořit.
Někteří ovšem tvrdí, že pro prevenci, aby se studená válka „nezahřála“, udělala více hrozba jaderných zbraní než OSN. Skutečnost je taková, že tato organizace často nedělala o nic víc než prostředníka, který se snažil zabránit nejednotným národům, aby si skočily vzájemně po krku, spíše než aby dodržela slib obsažený v jejím názvu, aby spojovala národy.
Dokonce ani v této roli rozhodčího nebyla vždy úspěšná. Jak vysvětluje autor Baldwin, stejně jako stará Společnost „nemá OSN moc, aby udělala víc, než co jí obviněný členský stát laskavě dovolí“.
Tato polovičatá podpora ze strany členských států se občas projevuje v jejich neochotě poskytnout peníze na udržení OSN v chodu. USA například odmítly platit příspěvky FAO kvůli jednomu prohlášení, jež považovaly za kritické vůči Izraeli a nadržující Palestincům. Později tento hlavní podporovatel OSN souhlasil se zaplacením takové částky, jež by mu udržela hlasovací právo, ale stále zůstaly více než dvě třetiny nezaplaceny.
Varindra Tarzie Vittachi, bývalý náměstek ředitele UNICEF napsal v roce 1988, že se odmítá „připojit k všeobecné lynčující straně“ těch, kteří neuznávají OSN. Označil se za „loajálního kritika“, nicméně připouští, že OSN je široce napadána lidmi, kteří říkají, že „OSN je ‚světlo, které zhaslo‘, že se tato organizace neřídí svými vlastními vysokými ideály, že není schopna vykonávat mírotvornou funkci a že její organizace pro rozvoj neobhájily, až na několik čestných výjimek, svou existenci“.
Hlavní slabinu OSN odhalil pisatel Ivor, když napsal: „I kdyby OSN mohla udělat cokoli jiného, neodstraní hřích. Avšak může učinit mezinárodní hřešení poněkud obtížnější a hříšník se bude muset více zodpovídat. Ale dosud se jí nepodařilo změnit srdce a mysl ani těch lidí, kteří národy vedou, ani těch, kteří je tvoří.“ Kurzíva od nás.
Chyba OSN je tedy stejná jako u všech forem lidské vlády. Ani jedna z nich není schopna vštípit lidem nesobeckou lásku k dobrému, nenávist ke špatnému a úctu k autoritě, což jsou nezbytné předpoklady k úspěchu. Pomyslete jen, kolik celosvětových problémů by mohlo být zmírněno, kdyby byli lidé ochotni nechat se vést spravedlivými zásadami! Například jedna novinová zpráva o znečištění v Austrálii říká, že problém existuje „ne kvůli nevědomosti, ale kvůli postoji“. Článek uvádí jako základní příčinu chamtivost a říká, že „vládní politika problém jen zjitřila“.
Nedokonalí lidé prostě nemohou vytvořit dokonalé vlády. Jak zaznamenal v roce 1843 spisovatel Thomas Carlyle: „Dlouhodobě je každá vláda věrným symbolem svého lidu, s jeho moudrostí i pošetilostí.“ Kdo může mít námitky proti takové logice?
„Buďte roztříštěny!“
Nyní, ve 20. století, bylo dosaženo vrcholu lidského panování. Lidské vlády zosnovaly nejdrzejší a nejvyzývavější spiknutí proti božské vládě, jaké kdy existovalo. (Srovnej Izajáše 8:11–13.) Udělaly to ne jednou, ale dvakrát, když vytvořily Společnost národů a potom Organizaci spojených národů. Zjevení 13:14, 15 označuje výsledek jako „obraz divokého zvířete“. To odpovídá, protože je to obraz celého politického systému věcí na zemi. Tento politický systém, stejně jako divoké zvíře, požírá obyvatele země a působí nevýslovnou bídu.
Společnost národů skončila v neštěstí roku 1939. Tentýž osud čeká OSN ve splnění biblického proroctví: „Opásejte se, a buďte roztříštěny, opásejte se, a buďte roztříštěny! Naplánujte úklad, a ten bude zmařen!“ — Izajáš 8:9, 10.
Kdy nastane toto roztříštění „obrazu divokého zvířete“ spolu se systémem lidského panství, jejž zrcadlí? Kdy Jehova ukončí lidské panství, které napadá jeho svrchovanost? Bible neudává žádné pevné datum, ale biblická proroctví a světové události říkají: ‚Velmi brzy.‘ — Lukáš 21:25–32.
Písmo na stěně mohou vidět všichni, kdo se chtějí dívat. Tak jistě, jako bylo zváženo na vahách Belšacarovo království a bylo shledáno nedostatečným, právě tak jistě bude souzeno a shledáno nedostatečným lidské panství jako celek. Přehlíží politickou zkaženost, podněcuje války, podporuje pokrytectví a sobectví každého druhu a opomíjí poskytovat svým podporovatelům přiměřené bydlení, stravu, vzdělání a lékařskou péči.
Až bude lidské panování pomíjet, stane se to jakoby přes noc. Dnes je zde, zítra je pryč — nahrazeno konečně dokonalou vládou Božím královstvím!
[Rámeček na straně 18]
Sliby proti skutečnostem
Anarchie slibuje neomezenou, absolutní svobodu; skutečnost je taková, že bez vlády zde není žádný systém pravidel nebo zásad, v jehož rámci by mohli jednotlivci spolupracovat k vzájemnému užitku; neomezená svoboda má za následek chaos.
Monarchie slibují stabilitu a jednotu pod vládou jednoho panovníka; skutečností je, že lidští panovníci, kteří mají omezené znalosti, jsou spoutáni svými nedokonalostmi a slabostmi a snad i podněcováni špatnými pohnutkami, jsou sami smrtelní; stabilita a jednota je tudíž krátkodobá.
Aristokracie slibují, že poskytnou ty nejlepší z vládců; je skutečností, že vládnou, protože mají bohatství, jistý rodový původ nebo moc, ne nutně proto, že mají moudrost, prozíravost nebo lásku a zájem o ostatní. Nevhodný vládce monarchie je prostě nahrazen množstvím vládců aristokracie.
Demokracie slibují, že všichni lidé budou moci rozhodovat ku prospěchu všech; skutečností je, že občanům scházejí jak vědomosti, tak čisté pohnutky, obojí nutné k tomu, aby činili důsledně správné rozhodnutí k obecnému blahu; Platón popsal demokracii jako „okouzlující formu vlády, plnou rozmanitosti a nepořádku, která uděluje jistý druh rovnosti rovným i nerovným“.
Autokracie slibují, že věci budou hotovy a budou se dělat rychle, bez nevhodného zdržování; skutečnost je taková, jak napsal žurnalista Otto Friedrich, že „i člověk s těmi nejlepšími úmysly, jakmile vstoupí do džungle politické moci, se jistě octne před nutností řídit takové akce, jež by za normálních okolností mohly být nazvány nemorálními“. A tak se „dobří“ autokraté proměňují ve vládce ovládané touhou po moci, ochotné obětovat potřeby svých občanů na oltář osobní ctižádosti a prospěchu.
Fašistické vlády slibují řízení hospodářství k obecnému blahu; skutečností je, že to nedělají příliš úspěšně, a ještě za cenu osobní svobody; oslavováním války a nacionalismu vytvářejí politické zrůdnosti, jako Itálie za Mussoliniho a Německo za Hitlera.
Komunistické vlády slibují vytvořit utopickou beztřídní společnost s občany, kteří se budou těšit úplné rovnosti před zákonem; ve skutečnosti třídy a nerovnosti stále existují a zkažení politici obírají obyčejné lidi; výsledkem je rozšířené odmítání komunistického pojetí, a jeho pevnosti jsou ohroženy vznikem nacionalistických a separatistických hnutí.
[Rámeček na straně 18]
O Organizaci spojených národů
▪ V současné době má OSN 160 členů. Jediné trochu větší země, které do ní ještě nepatří, jsou obě Koreje a Švýcarsko. Švýcarský plebiscit, který se konal v březnu 1986, odmítl členství v poměru hlasů 3:1.
▪ Kromě své hlavní organizace řídí pětapadesát dalších odborných organizací, odborných jednatelství, komisí lidských práv a mírotvorných činností.
▪ Každému členskému státu je udělen jeden hlas ve Valném shromáždění, i když nejlidnatější stát světa, Čína, má asi dvaadvacet tisíc obyvatel na jednoho obyvatele nejméně lidnatého člena, státu St. Kitts a Nevis.
▪ Během Roku míru, vyhlášeného OSN na rok 1986, zažil svět sedmatřicet ozbrojených konfliktů, více než kdy jindy od druhé světové války.
▪ 37 procent ze všech členských národů OSN má méně občanů než jednotný mezinárodní „národ“ svědků Jehovových; 59 procent má méně občanů než byl počet osob, jež letos navštívily slavnost na památku Kristovy smrti.
[Obrázky na straně 19]
„Králové země. . . se staví jako jeden muž proti Jehovovi a proti jeho pomazanému.“ — Žalm 2:2
Společnost národů
Organizace spojených národů