Co se děje v Organizaci spojených národů?
V OSN se něco děje. Dochází tam k překvapivému vývoji, který ovlivní naši budoucnost. Vedoucí osobnosti světa pohlížejí na tento vývoj velmi optimisticky. Uvažujme nad některými jejich výroky.
„Dlouho ochromená [Organizace spojených národů] se nám dnes, pětačtyřicet let po svém zrodu, rozvíjí před očima a projevuje se jako skutečný soudce, který určuje zákon a usiluje o jeho prosazování.“ — Francouzský prezident François Mitterrand na 45. zasedání Valného shromáždění OSN, 24. září 1990.
Bývalý sovětský ministr zahraničních věcí Eduard Ševardnadze vyjádřil na témže zasedání svůj postřeh, že totiž „člověk nemůže než být spokojen s nebývalou jednotou Rady bezpečnosti [OSN]. . . Stanoviska, která členské státy [Organizace spojených národů] zaujaly, dávají Radě bezpečnosti mandát, aby postupovala tak, jak to vyžadují zájmy celosvětového míru.“
O několik dnů později oslovil Valné shromáždění OSN prezident Spojených států George Bush. Změny, které pozoroval, jej podnítily k výroku: „Od roku 1945 jsme dosud nespatřovali možnost využít Spojené národy k účelu, k němuž byly určeny — jako středisko pro mezinárodní kolektivní bezpečnost.“ Vyjádřil se tak proto, že „Spojené národy reagovaly s historickou jednotou a rozhodností“ na krizi v Perském zálivu. „Rada bezpečnosti OSN začíná poprvé plnit tu úlohu, která jí byla původně určena.“ Řekl také: „Spojené národy mohou přispět ke vzniku nové éry,“ ‚odloží-li její členské státy své strašné zbraně‘. Tím mohou dovršit „historický pokrok vstříc novému světovému řádu a dlouhému období míru“.
Pan Guido de Marco, předseda Valného shromáždění Organizace spojených národů, sdílí tentýž optimismus. Nadšeně prohlásil: „Na obzoru se vynořuje nový systém založený na přátelství a spolupráci mezi hlavními světovými mocnostmi. . . V důsledku tohoto vývoje došlo k oživení Organizace spojených národů.“ Řekl, že „úloha Valného shromáždění jako centra mezinárodních rokování a diskusí byla znovu velkolepě potvrzena“. Dále uvedl, že díky tomu „svět již nežije ve stínu možného Armagedonu, zažehnutého ideologickým soupeřením“.
Co je tímto „vývojem“, který Spojené národy tak prudce vynesl do dlouho a toužebně očekávaného postavení s velkou prestiží a vlivem? Co vyvolalo takový optimismus, který pohnul vedoucí osobnosti světa k tomu, aby hovořily s nadějí o „novém světovém řádu a o dlouhém období míru“ bez nebezpečí nukleárního Armagedonu?
Co způsobilo změnu?
„Konec studené války [v Evropě],“ odpověděl generální tajemník OSN Javier Pérez de Cuéllar ve zprávě o činnosti Organizace spojených národů v roce 1990. Po celá desetiletí tato napjatá situace „plodila chronickou nedůvěru a strach a rozdělila svět na dva tábory“. Poznamenal, že „koncepce bezpečnosti, [která] se nyní začala rýsovat, je právě taková, jak ji OSN vykládala po celá léta“.
Vskutku se zdálo, jak to uvedl generální tajemník, že se národy konečně poučily, že „posedlost představou vojenské bezpečnosti ústí do bludného kruhu závodů ve zbrojení. . . brání politickému dialogu. . . a vyvolává ve všech národech pocit nejistoty“. A jaký byl důsledek tohoto postoje?
Na vrcholných schůzkách supervelmocí začal převládat duch vřelé spolupráce a vzájemné důvěry. V takové atmosféře již supervelmoci necítily potřebu mít stejně mocné vojenské arzenály, které by na strategických místech v Evropě působily jako zastrašující prostředek. Berlínská zeď padla. Německo se sjednotilo. Řada evropských zemí nastolila nové vlády, které svým občanům poskytly takové svobody, jaké nikdy předtím neměli. Uzavřené hranice se otevřely turistickému ruchu, kulturní výměně a obchodu. A vrcholem tohoto vývoje je skutečnost, že jak Sovětský svaz, tak Spojené státy začaly vychvalovat Organizaci spojených národů a všude rozhlašovat, že je třeba ji využívat jako životaschopný prostředek ve světovém úsilí o mír a bezpečí.
Zachovejme si realistický názor
Překvapily vás tyto náhlé změny? Začali jste si říkat, že mír a bezpečnost jsou konečně v dohlednu a že při dosahování tohoto cíle sehrají Spojené národy klíčovou úlohu? Ve spojitosti se vším, k čemu došlo, je takový optimismus pochopitelný. Ovšem moudrost a poučení z dějin od nás vyžadují, abychom si na takovou možnost zachovali realistický názor.
Povšimněme si, co řekl pan Pérez De Cuéllar ve své zprávě: „Po dvou pustošivých válkách nebyly dvakrát v průběhu tohoto století plně využity možnosti vybudovat mírumilovný světový řád.“ Téměř stejná slova použil prezident Bush v projevu na společném zasedání Kongresu USA 6. března 1991. „V tomto století byl celý svět již dvakrát zmítán válkou. Dvakrát se po válečných hrůzách vynořila naděje na trvalý mír. A dvakrát se tato naděje prokázala jako něco nereálného, jako sen, který lidstvo není schopno uskutečnit.“
Ministr zahraničí Spojených států James Baker se ve svém projevu v Radě bezpečnosti OSN vyjádřil přesněji. Když požadoval, aby byla přijata rezoluce opravňující nasazení vojenské síly v Perském zálivu, připomenul svým kolegům, že „když se Etiopie v roce 1936 dovolávala Společnosti národů, nikdo jí nevěnoval pozornost. Snaha Společnosti národů o odstranění příčiny agrese selhala a následoval mezinárodní zmatek a válka.“ Pan Baker poté naléhavě žádal: „Nesmíme připustit, aby Organizace spojených národů šla cestou Společnosti národů.“
Co byla Společnost národů? Proč vlastně vznikla? A proč selhala? Když si na tyto otázky odpovíme, budeme moci lépe ohodnotit změny, ke kterým dochází v Organizaci spojených národů.