Organizace spojených národů — Lepší cesta?

V PREAMBULI k Chartě Organizace spojených národů jsou vyjádřeny ušlechtilé cíle: „My, lid Spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát během našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti,. . . a [s přáním] sjednotit své síly k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti,. . . rozhodli jsme se sdružit své úsilí, abychom těchto cílů dosáhli.“

Dosáhla OSN skutečně „těchto cílů“? Přiměla národy k tomu, aby sjednotily své síly k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti? Ne, dosud ne, a to přesto, že se OSN snažila být mnohem lepší mírotvornou organizací než Společnost národů. Generace, která zažila její založení roku 1945, je ovšem od té doby sužována válkami, revolucemi, invazemi, vládními převraty a agresemi, k nimž došlo na mnoha místech světa. A na tomto násilí měly svou účast i mnohé národy, které se rozhodly ‚zachovávat mezinárodní mír a bezpečnost‘.

Dosud se neprokázala jako lepší cesta

Kritikové, kteří halasně odsuzují OSN pro její nezdar ve snaze zabránit těmto strastem, ovšem častokrát zapomínají na jednu důležitou skutečnost — moc každé organizace závisí na moci, kterou jí uděluje její charta a na tom, s jakým pocitem zavázanosti se stavějí její signatáři k plnění svých odpovědností, vyplývajících z této charty. Především je třeba zdůraznit, že Charta Organizace spojených národů nestaví OSN do postavení světové vlády, jíž by patřila svrchovaná moc nad všemi členskými státy.

Článek 2(7) prohlašuje: „Žádné ustanovení této Charty nedává Organizaci spojených národů právo, aby zasahovala do věcí, které zásadně patří do vnitřní pravomoci kteréhokoli státu.“ UNCIO (Konference Spojených národů o mezinárodní organizaci), která se sešla v San Francisku v době od 25. dubna do 26. června 1945, aby dokončila sestavování Charty, považovala za nutné „zajistit, aby Organizace spojených národů nepřekračovala za stávajících světových podmínek přijatelné hranice a nezacházela za patřičné meze“.

Povšimněme si výroku „za stávajících světových podmínek“. UNCIO tvrdila, že v případě změny světových podmínek by mohlo dojít k přeformulování tohoto výroku, tedy „až to bude nutné a vhodné vzhledem ke stavu světa, světovému veřejnému mínění a s ohledem na faktickou vzájemnou provázanost světa“.

Účel OSN, tak jak je zanesen v Chartě OSN, totiž „udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“, vyjadřuje kýžený cíl lidstva. Svět by byl vskutku mnohem bezpečnější, kdyby všechny státy zachovávaly Článek 2(4) Charty OSN: „Všichni členové se vystříhají. . . hrozby silou nebo použití síly. . . proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu.“ Zájem členských států výlučně o vlastní výhody ovšem znovu a znovu ochromovaly snahu OSN o naplnění svého účelu. Jednotlivé státy nebo celé bloky států se raději uchylovaly k válkám, přičemž tvrdily, že jde o ‚věci, které podstatně patří do vnitřní pravomoci států‘, namísto toho, aby ‚řešily své mezinárodní spory pokojnými prostředky‘.

Členské státy nejen ignorovaly předepsané mírotvorné postupy OSN, ale dokonce zlehčovaly a otevřeně porušovaly pravidla pro řešení konfliktů. Představitelé těchto států častokrát na půdě OSN přistupovaly k řečnickému pultu, aby pronášely dlouhé proslovy na obhajobu právě prováděné agrese. Takové obcházení pravidel, přijatých pro zachovávání míru, až příliš často paralyzovalo v kritických chvílích činnost OSN a vážně poškodilo její důvěryhodnost. Pracovníci OSN, kteří musí taková zasedání vyslechnout do konce, bývají často znechuceni. Toto řečnění však obyčejně není ničím jiným, než pouhou sofistikou, která se snaží bagatelizovat nebo ospravedlňovat probíhající násilí a krveprolévání. Není tedy divu, že generální tajemník OSN Javier Pérez de Cuéllar řekl, že OSN „je v některých kruzích považována za babylónskou věž a při nejlepším za platformu neplodných diplomatických debat“.

Ještě z jednoho důvodu Organizace spojených národů těžko prokazuje, že je lepší než Společnost národů. Když 24. října 1945 zahájila svou působnost, „nebyla uvedena do života žádná ucelená strategie pro zachovávání míru“, poznamenal pan Pérez de Cuéllar. Jak mohla Organizace spojených národů bez takové strategie naplnit své poslání a stát se hybnou silou v zajištění světového míru?

Jakého míru může docílit?

Pan de Cuéllar odpovídá: „Mír nebude znamenat konec všech konfliktů. Docílí jedině toho, že budou zvládnutelné jinou cestou než uplatněním síly či zastrašováním. . . Organizace spojených národů usiluje o to, abychom se naučili upírat k tomuto cíli svůj pohled.“ Jediný druh míru, jakého může OSN docílit, je tedy zabraňování násilí.

Je to mír spojený s bezpečností? Pravda, „za členy Organizace spojených národů mohou být přijaty všechny ostatní mírumilovné státy“. (Článek 4(1)) Ale zachová si stát, který se stane členem OSN, svou mírumilovnost? Dochází ke změnám vlád, a nové hlavy států zavádějí nové politické linie. Co když některý členský stát zaujme radikální pozice spojené s krajně nacionalistickými cíli a chamtivými územními požadavky? A co když se začne vyzbrojovat nukleárními nebo chemickými zbraněmi? Organizace spojených národů by měla v rukou tikající načasovanou bombu. Ovšem jak je patrné z nedávných událostí na Blízkém východě, takový obrat by se mohl stát rozhodujícím faktorem, který by členské státy pohnul k tomu, že zmocní OSN autoritou odstranit tuto hrozbu jejich vlastní bezpečnosti.

Mohou národy přispět k zefektivnění OSN?

Jednotlivé státy si v dosud nepoznané míře stále více uvědomují to, co UNCIO nazvala „faktickou vzájemnou provázaností světa“. Žádný stát již nemůže žít v odloučenosti. Všechny národy jsou členy jedné mezinárodní pospolitosti. Všechny se potýkají s řadou společných problémů: zkázonosné účinky znečištění životního prostředí, chudoba, vážné choroby, nezákonný obchod s drogami, který se rozmáhá ve všech světadílech, terorismus, vyspělé nukleární zbraně v arzenálech rostoucího počtu zemí. Tyto činitele nutí národy, aby buď usilovaly o mír a bezpečnost pod záštitou OSN, nebo aby spáchaly globální sebevraždu.

Bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze se vyjádřil: „Organizace spojených národů může účinně pracovat, udělí-li jí členské státy pravomoc, budou-li souhlasit s tím, že jí dobrovolně dočasně postoupí část svých svrchovaných práv a že jí svěří plnění určitých úkolů, které budou v zájmu většiny.“ Dodal: „Jedině tak dokážeme, aby období míru bylo trvalé a nenarušitelné.“

Kdyby se toho dosáhlo, potom by právní hlas OSN mohl autoritativně odsoudit kterýkoli stát ohrožující světový mír. Se skutečnou mocí v rukách by mohla OSN potlačit agresora energicky a rychle. Poskytnou však členské státy OSN tuto pravomoc, „ozbrojené síly, pomoc a služby“ k zachování míru? (Článek 43(1)) Mohly by to udělat — bude-li krizová situace ohrožovat samotné základy, na nichž spočívá jejich národní suverenita. Kdyby státy viděly, že ‚sjednocením svých sil k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti‘ pod záštitou OSN by mohly hrozbu odstranit, zvýšilo by to snad jejich respekt vůči OSN.

Nyní se nabízí otázka: ‚Byla úloha, kterou OSN sehrála v krizi v Perském zálivu, prvním krokem tímto směrem?‘ Mohla jím být. Mnoho národů bylo postaveno před možnost katastrofálního zhroucení svých ekonomik. A kdyby došlo ke zhroucení jejich vzájemně propojených ekonomik, zhroutila by se i ekonomika celého světa. Proto se státy sešikovaly pod vedení OSN. Rada bezpečnosti přijala celou řadu rezolucí volajících po mírovém ukončení krize a když neuspěla, podpořila rezoluci OSN k použití síly v Perském zálivu.

Ministr zahraničí Spojených států James Baker ve svém volání po přijetí této rezoluce prohlásil: „Dějiny nám předložily další šanci. Studená válka je nyní za námi, máme tedy možnost vybudovat svět, jaký předvídali zakladatelé. . . Organizace spojených národů. Máme šanci učinit z Rady bezpečnosti a z Organizace spojených národů skutečný nástroj zachování míru a spravedlnosti na celém světě. . . Nyní po skončení studené války musíme uskutečnit naši společnou vizi mírumilovného a spravedlivého světa.“ A o diskusi k použití síly v Perském zálivu se vyjádřil takto: „Myslím, že se [to] bude řadit mezi nejvýznamnější [případy] v dějinách Organizace spojených národů. Jistě to velmi přispěje k vytyčení budoucího vývoje tohoto orgánu.“

Svědkové Jehovovi pevně věří, že OSN sehraje v nejbližší budoucnosti rozhodující úlohu v mezinárodních událostech. Není pochyb o tom, že tento vývoj bude velmi vzrušující. A konečné výsledky budou mít dalekosáhlý dopad na váš život. Naléhavě vás vybízíme, abyste v této věci požádali svědky Jehovovy ve vašem okolí o další informace. Bible jasně vykresluje obraz, podle něhož bude OSN velice brzy udělena síla a pravomoc. OSN potom uskuteční věci, které vás mohou udivit. A budete nadšeni, až se dozvíte, že je na dosah cosi mnohem lepšího, co zavede věčný mír a bezpečnost!

[Obrázek na straně 9]

Předseda Valného shromáždění OSN, Guido de Marco (vpravo) a generální tajemník Pérez de Cuéllar na 45. zasedání Valného shromáždění

[Podpisek]

UN photo 176104/Milton Grant