Proč nastala krize důvěry?

‚JE DNES vůbec možné někomu opravdu důvěřovat?‘ Tuto otázku jste už asi od nějakého zklamaného člověka slyšeli. Nebo jste si ji možná položili sami, když se vám stalo něco, co vás rozrušilo.

Nedostatek důvěry v instituce a v lidi všeobecně se prokazatelně projevuje na celém světě. Často je nedůvěra odůvodněná. Očekává snad někdo skutečně, že většina politiků dodrží všechny své předvolební sliby? Podle průzkumu, který byl proveden v roce 1990 mezi 1 000 studenty v Německu, 16,5 procenta z těchto studentů důvěřovalo, že politikové mohou světové problémy vyřešit, ale dvakrát víc jich o tom vážně pochybovalo. A většinou se jejich nedůvěra k politikům týkala nejen otázky, zda jsou schopni problémy řešit, ale také toho, zda je vůbec řešit chtějí.

V listu Stuttgarter Nachrichten si pisatel jednoho článku posteskl: „Příliš mnoho politiků sleduje především své vlastní zájmy, a snad teprve pak zájmy svých voličů.“ Lidé v jiných zemích s tím souhlasí. V listu The European bylo o jedné zemi uvedeno: „Mládež se na politiky dívá cynicky, a tento hluboce zakořeněný postoj sdílejí i starší lidé.“ Bylo zde řečeno, že ‚po volbách obvykle politické strany přijdou o své postavení‘. V těchto novinách se dále psalo: „Každý, kdo se [v té zemi] nějaký čas pohybuje mezi mladými lidmi, si okamžitě všimne jejich nedůvěry a pocitu, že jsou zcela vydáni na pospas osudu.“ Jestliže však demokratická vláda nemá důvěru veřejnosti, sotva může něčeho dosáhnout. Bývalý prezident Spojených států John F. Kennedy kdysi prohlásil: „Základem efektivní vlády je důvěra veřejnosti.“

Pokud jde o finanční svět, mnoho lidí mu příliš nedůvěřuje, protože v něm dochází k nenadálým hospodářským zvratům a již mnoho projektů slibujících rychlé zbohatnutí se zhroutilo. Na světové burze cenných papírů došlo v říjnu 1997 k tak prudkým výkyvům, že se v jedněch novinách mluvilo o „mimořádném a někdy absurdním nedostatku důvěry“ a o „nákaze nedůvěrou“. Bylo zde také uvedeno, že „[v jedné asijské zemi] důvěra tak poklesla, že se zdá být ohrožena . . . samotná existence tamějšího zřízení“. V souhrnu bylo poukázáno na známou skutečnost: „Ekonomické systémy se opírají o důvěru.“

Důvěru neposiluje ani náboženství. Německý náboženský časopis Christ in der Gegenwart v souvislosti s tím smutně konstatuje: „Důvěra obyvatelstva v církev stále slábne.“ Mezi lety 1986 a 1992 počet německých obyvatel, kteří měli velkou nebo alespoň dost velkou důvěru v církev, klesl ze 40 na 33 procent. V bývalém východním Německu ve skutečnosti jejich počet klesl pod 20 procent. Naproti tomu počet lidí, kteří měli malou důvěru v církev, nebo jí nedůvěřovali vůbec, vzrostl v bývalém západním Německu z 56 na 66 procent a v bývalém východním Německu na 71 procent.

Pokles důvěry se projevuje i v jiných oblastech, než je politika, finanční svět a náboženství — což jsou tři pilíře lidské společnosti. Dalším příkladem je prosazování zákonů. Mezery v trestních kodexech, problémy se spravedlivým uplatňováním zákona a pochybná soudní rozhodnutí — tím vším je důvěra lidí vážně otřesena. Podle časopisu Time „frustrace občanů i policie dosáhla stupně, který lze označit jako ztrátu důvěry v systém, jenž opakovaně umožňuje, aby se nebezpeční zločinci zakrátko znovu ocitli v ulicích“. Prudce klesla i důvěra v policii, protože policie bývá často obviňována z korupce a brutality.

Neúspěšné mírové rozhovory a porušování dohod o zastavení palby svědčí o tom, že důvěra neexistuje ani v mezinárodní politice. Bill Richardson, představitel Spojených států u OSN, poukázal na to, co je hlavní překážkou v dosažení míru na Středním Východě. Řekl prostě: „Je to nedostatek důvěry.“

Mnozí lidé dnes pociťují nedostatek důvěry i v osobním životě. Nedůvěřují totiž ani svým blízkým příbuzným a přátelům, lidem, k nimž se člověk přirozeně obrací, když má nějaké problémy a potřebuje, aby ho někdo pochopil a potěšil. Velmi se to podobá situaci, kterou popsal hebrejský prorok Micheáš: „Nevěřte druhovi. Nevkládejte důvěru v důvěrného přítele. Střež se otvírat svá ústa před tou, která leží v tvé náruči.“ (Micheáš 7:5)

Znamení doby

Nedávno byl citován výrok německého psychologa Arthura Fischera, který prohlásil: „Je tragické, že zmizela důvěra v rozvoj společnosti i v osobní budoucnost jednotlivců, a to v podstatě ve všech oblastech lidské činnosti. Mladí lidé pochybují, že by jim společenské instituce mohly pomoci. Jejich důvěra v organizace jak politické, tak i náboženské a jakékoli jiné, se blíží nule.“ Výrok sociologa Ulricha Becka, který mluví o „kultuře pochybností“ vůči dlouholetým autoritám, institucím a odborníkům, nevyvolává tedy žádné překvapení.

V takové kultuře mají lidé sklon stáhnout se do soukromí, zavrhnout veškerou autoritu, žít podle svých osobních měřítek a rozhodovat se bez ohledu na rady nebo pokyny kohokoli jiného. Někdo při jednání s lidmi, o nichž si myslí, že jim už nemůže důvěřovat, podlehne přehnané podezřívavosti, a dokonce se možná chová bezohledně. Takový postoj vyvolává nezdravou atmosféru, o jaké je v Bibli napsáno: „V posledních dnech tu budou kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat. Lidé totiž budou milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou sebejistí, domýšliví, rouhači, neposlušní rodičů, nevděční, nevěrní, bez přirozené náklonnosti, nepřístupní jakékoli dohodě, pomlouvači, bez sebeovládání, suroví, bez lásky k dobru, zrádci, svéhlaví, nadutí pýchou, budou spíše milovat rozkoše než milovat Boha, ti, kdo mají způsob zbožné oddanosti, ale vůči její síle se prokazují jako falešní.“ (2. Timoteovi 3:1–5; Přísloví 18:1) Dnešní krize důvěry je skutečně znamením doby, znamením ‚posledních dnů‘.

Ve světě, který trpí krizí důvěry a je plný takových lidí, jací zde byli popsáni, opravdu není možné plně se radovat ze života. Je však realistické myslet si, že se věci změní? Může být dnešní krize důvěry překonána? Jestliže ano, jak a kdy k tomu dojde?