„Já za to nemohu!“ Věk výmluv
PRÁSK! Honzíkova maminka běží do kuchyně, aby zjistila, co způsobilo tu strašnou ránu. Na podlaze leží mísa se sušenkami rozbitá na kusy. Honzík tam stojí, nešikovně mačká v ruce sušenku a zároveň se usilovně snaží vypadat nevinně. „Já za to nemůžu!“ vyhrkne.
RODIČE velmi dobře vědí, že je pro dítě těžké přijmout zodpovědnost za vlastní chyby. Ale dnešní společnost dospělých má tentýž problém. Stále více lidí jako by se domnívalo, že lákadlo sebeuspokojení je natolik velké, že se od nich nemůže rozumně chtít, aby mu odolali.
Uvažuj například o muži, který třikrát znásilnil tutéž ženu. U soudu protestoval, že je obětí svých mužských hormonů; měl vysokou hladinu testosteronu. Byl zproštěn viny. Jeden politik, který byl přistižen při lži, sváděl svou lež na problém alkoholu. Pašerák drog byl osvobozen poté, co prohlásil, že je obětí „syndromu závislosti na určitém jednání“.
Podle U. S. News & World Report se schází každý týden více než dva tisíce skupin, aby radily těm, kteří se považují za závislé na sexu nebo lásce. Více než dvě stě národních organizací se vytvořilo podle vzoru organizace Alkoholikům anonymně, aby pomáhaly „obětem“ dalších „závislostí“. Například Násilníkům anonymně, Homosexuálním mužům trpícím přejídáním anonymně, Hazardním hráčům anonymně, Dlužníkům anonymně, Nepořádníkům anonymně, Fanatikům práce anonymně.
Někteří odborníci souhlasí s myšlenkou, že všechny tyto formy destruktivního chování mohou být návykové, ale jiní jsou vyděšeni touto novou módou závislostí. Jak to vyjádřil jeden psycholog: „Vytvoření světa návykových chorob může znamenat vytvoření světa, v němž lze cokoli omluvit.“ Jeden psychoterapeut varuje, že jakmile jednou lidé označí sami sebe za bezmocné oběti závislosti, mnohem hůře se léčí; jejich výmluva se stává částí jejich osobnosti.
Dr. William Lee Wilbanks, profesor kriminálního práva, prohlašuje, že moderní obliba terapií závislosti je prostě částí filozofie na čtyři slova: „Já si nemůžu pomoci“, které říká ‚novodobá obscénnost‘. Ostře kritizuje „rostoucí tendence ve vědecké společnosti nahlížet na lidské bytosti jako na objekty, na které působí vnitřní i vnější síly, nad nimiž nemají žádnou kontrolu“. „Tento náhled,“ dodává, „vzbuzuje dojem, že svobodná vůle hraje malou nebo žádnou úlohu v lidském chování.“
Studie naznačily, že lidská vůle má možná větší vliv, než se myslelo, dokonce i na tradičnější druhy závislosti. Například 75 procent lidí navyklých na heroin neuspělo při pokusu zbavit se tohoto návyku. Ale mezi veterány vietnamské války byl poměr úspěšnosti daleko větší — téměř 90 procent je schopno přestat. Proč? Droga je tatáž, závislost je stejná. Mohlo by to být tím, jak říká Wilbanks, že jejich systém hodnot a sebekázeň jim pomohla „říci ne“? To neznamená, že chemická závislost nebo dokonce vrozený sklon k jistým problémům neexistují. Podle Wilbankse tyto faktory „možná boj s pokušením ztěžují, ale stále je ho možné vyhrát.“
Je to skutečně tak. Lákadlo okamžitého požitku může být mocné, ale není všemocné. Jak dílo svědků Jehovových na celém světě názorně ukázalo, narkomani, alkoholici, cizoložníci, hazardní hráči a homosexuálové nemusí uspokojovat své žádosti. Silou své vůle, a co je důležitější, s pomocí Božího svatého ducha, mohou překonat a také překonávají své problémy. A tak bez ohledu na to, co říkají odborníci, náš stvořitel ví, kdy jsme odpovědní za své jednání. (4. Mojžíšova 15:30, 31; 1. Korinťanům 6:9–11) Ale je také milosrdný. Nečeká od nás více, než je rozumné „pamatuje, že jsme prach“. — Žalm 103:14.