„Naším posláním byla sebevražda“

TOHO dne, 15. srpna 1945, svítalo, a my byli daleko v jižním Pacifiku. Podílel jsem se na plnění vojenského úkolu jako člen Speciálního (sebevražedného) útočného sboru Kaiten na palubě ponorky A–367. Když jsme z rádia slyšeli císařovo oznámení kapitulace, každý zůstal stát na svém místě jako omráčený. Válka v Pacifiku skončila.

Během deseti dnů jsme se vrátili do Japonska. Ti z nás, jimž se stalo námořnictvo životní dráhou, nemohli pochopit, proč ostatní námořníci vypadají tak šťastní, že jsou demobilizováni, když válka byla prohrána! Jak nepříjemné bylo vidět lidi radující se z ukončení války, když tolik mladých mužů zemřelo za vlast!

Při plnění sebevražedného úkolu

Tehdy jsem vzpomínal na dobu asi před osmi měsíci, kdy jsem ukončil studium na Námořní protiponorkové a Námořní ponorkové škole. To bylo 25. prosince 1944 a právě jsem obdržel rozkaz sloužit na ponorce A–367. Když jsme se v Jokosuce na Nový rok nalodili, měli jsme rozkaz účastnit se speciálních útočných operací. Slova „speciální útok“ znamenala sebevražedný útok, prostě totéž jako kamikadze ve vzduchu. Jmenovali jsme se Četa Šimbu Speciálního útočného sboru Kaiten.

Abychom se připravili na operace, křižovali jsme do Kure, hlavního přístavu válečného loďstva blízko Hirošimy, aby ponorka mohla být uzpůsobena pro nesení kaitenů. Kaiten bylo upravené torpédo se stísněným prostorem pro jednu osobu uprostřed. Po vypuštění z hlavní paluby ponorky ho operátor řídil tak, aby zasáhlo cíl — odtud název lidské torpédo. V okamžiku, kdy bylo vypuštěno, nebylo návratu. Zasáhnout cíl znamenalo smrt hrdiny, minout jej bylo smrtí psa. To říkají Japonci, když člověk zemře zbytečně.

Zemřít za vlast jsme považovali za slavné privilegium. Když náš velitel vyzval dobrovolníky, kteří se chtějí stát členy sebevražedné čety, aby vystoupili o krok vpřed, vykročili jsme všichni jako jeden muž. I když jsem nebyl operátorem kaitenu, celá posádka byla považována za členy sebevražedného útočného sboru. Jaká čest!

Poté, co jsme nacvičili vypouštění kaitenu, vydali jsme se za naším posláním s pěti kaiteny na horní palubě. Když jsme mířili do Pacifiku přes moře Seto-naikai, stál jsem na palubě a díval jsem se na krásu začínajícího léta. Ptal jsem se sám sebe, jaká odměna čeká těch pět lodí smrti, a v paměti mi ožívali sladké i hořké vzpomínky na dobu mého námořnického výcviku.

Námořnický výcvik

Od dětství jsem chtěl, aby mou profesí byla služba u válečného námořnictva, a tak jsem v roce 1944, kdy jsem dosáhl osmnácti let, vstoupil na Námořní minovou školu. První dva měsíce se výcvik soustřeďoval na základy pozemního boje a na intenzívní kurs praktického uvažování u válečného námořnictva. Potom byla škola přejmenována na Námořní protiponorkovou školu. Začala výuka obsluhy hydrofonů a sonarů, takže jsme mohli být rychle posláni na frontu plně vycvičení.

První dva dny ve škole s námi zacházeli jako s hosty. Instruktoři nám laskavě vysvětlovali cokoli, čemu jsme nerozuměli. Potom, třetí den, přišlo první „přizpůsobování“. Hned poté, co velitel hlídky zkontroloval, zda jsme všichni uloženi ke spánku, slyšeli jsme povely instruktora: „Všichni vstávat! Všichni nástup na palubu!“ Nevěděli jsme, co dělat, a zmateně jsme pobíhali. „Hněte sebou! Pospěšte si! Vyrovnat!“ štěkal na nás. Když jsme se nakonec seřadili, řekl nám: „Všem vám, hoši, chybí morálka.“ A přizpůsobování začalo. U válečného námořnictva přizpůsobování znamenalo bití. Nejdřív nám řekli, abychom se postavili rozkročmo a zatnuli zuby, abychom neupadli nebo abychom si neprokousli zevnitř ústa. Následovaly rány přes obličej jedna za druhou.

Přizpůsobování bylo dáváno na základě kolektivní zodpovědnosti. Jestliže jeden člen oddílu udělal chybu, celému oddílu se dostalo přizpůsobování. Častokrát jsme dostávali přes zadek holí, připomínající baseballovou pálku. Říkalo se jí „hůl k vlévání vojákovy statečnosti“. Pravděpodobně mělo přizpůsobování podporovat ducha týmové práce, kterého bylo na moři velice potřeba. Kdykoli jsem zakoušel přizpůsobování, říkal jsem si, jestli mi to bude opravdu k něčemu dobré ve skutečném boji.

Když jsem dokončil Protiponorkovou školu, nastoupil jsem na Ponorkovou školu. Teď jsme měli být na druhém břehu, dostávali jsme lekce a výcvik, jak zachytit zvuk lodi z ponorky a jak na ni zaútočit. Tady byl výcvik ještě ostřejší, řídil se tím, čemu se v japonském válečném loďstvu říkalo praxe „Po–Po–Út–St–Čt–Pá–Pá“. Jinými slovy — žádné volné víkendy.

Sebevražedný útok

„Vyčistili jsme průliv Bungo,“ hlasitě se ozval reproduktor a vytrhl mě ze vzpomínek. „Budeme navigovat na povrchu do zítřejšího rána. Očekáváme, že naplníte své poslání jako Četa Šimbu Speciálního útočného sboru Kaiten. Dělejte na svých přidělených místech, co můžete.“ Naším úkolem bylo číhat na zásobovací lodě na trase mezi Okinawou a Guamem a zničit je. Po čtyři dny jsme se za svítání ponořovali a za soumraku vyplouvali na hladinu.

Pátý den ve 14.00 neboli ve dvě odpoledne jsme zjistili zdroj zvuku. Drželi jsme se v hloubce 14 metrů a stále jsme se přibližovali, zatímco jsme sledovali cíl periskopem. Náhle začalo pršet jeden příkaz za druhým.

„Všichni na svá místa!“

„Kaiteny připravit!“

„Operátoři ke strojům!“

Když operátoři spěchali úzkým koridorem a vázali si čelenky s vycházejícím sluncem, členové posádky se vyrovnali podle stěn a salutovali na rozloučenou.

Operátoři vyběhli po žebříku vedoucím k spojovacímu průchodu (průchod vedoucí ke kokpitu torpéda zevnitř ponorky), u poklopu se otočili a když salutovali, křičeli: „Děkujeme vám všem, že jste se o nás dobře starali. Provedeme to úspěšně!“ Ti, kteří stáli dole, byli zticha, jejich tváře byly nehybné.

„Stroje připravit k vypuštění!“ Hlas posla se třásl, když předával kapitánovy rozkazy.

„Cíl: velká zásobovací loď a torpédoborec,“ vyhlašoval kapitán. „Stroj číslo jedna nefunguje. Tak půjde na cíl číslo dvě a číslo tři. Ostatní připravit.“

„Stroj číslo dvě start!“

„Stroj číslo tři start!“

„Buch! Buch!“ Drátěné pásy držící kaiteny se uvolnily a bouchly o palubu. Stroj číslo dvě se vyškubl a zatímco jeho hřmící dunění ještě znělo, stroj číslo tři ho následoval. V mysli se mi kmitly chlapecké tváře operátorů. Soustředil jsem se na svou práci a sledoval kaiteny pomocí hydrofonů.

„Je čas, aby zasáhli cíl,“ zamumlal kdosi. Kaiteny byly vypuštěny teprve před čtvrthodinou, ale připadalo nám to jako hodina nebo víc. „Bú—úm!“ dolehlo k nám burácení exploze; krátce nato následovalo další.

„Poddůstojník Čiba zasáhl cíl!“

„Poddůstojník Ono zasáhl cíl!“

Rozhostilo se ticho. Nikdo nevydal ani hlásku, ani nezakašlal. Někteří v modlitbě sepjali ruce ve směru výbuchu. Tak členové posádky stáli v oněmění a po tvářích jim stékaly slzy. Neuvěřitelně tichá scéna při tak skvělém výsledku!

Ukrytou mezi osobními věcmi jsme našli báseň na rozloučenou, kterou napsal poddůstojník Ono podle japonského zvyku zanechat po sobě původní báseň, když člověk očekává smrt. Napsal: „Když třešně starého Japonska rozkvetou a lístky květů se rozlétnou po hlubinách, moře se rozptýlí.“ Bylo mu devatenáct.

Nálet!

Stále jsme hledali nepřátele, ponořovali jsme se před úsvitem a na hladinu jsme vyplouvali po setmění. Po dvou týdnech neplodného hledání kapitán oznámil, že se okamžitě vracíme do Kure. Celá posádka byla v povznesené náladě. Zatímco ponorka kotvila v Kure, kde ji opravovali a doplňovali zásoby, členové posádky si hověli v místních lázních.

Bylo to 15. června 1945. Kotvili jsme v přístavišti blízko muničního skladu válečného námořnictva a připravovali jsme se na další akci. V tom začaly houkat sirény hlásící letecký poplach. Nebyl čas na přípravu. Ohromná formace bombardérů B–29 se spouštěla nad muniční sklad. Skočil jsem z paluby na molo, abych odvázal ponorku na přídi. Křičel jsem na poddůstojníka Mohriho, který se právě vrátil, aby ji odvázal na zádi. Ponorka vyklouzla od mola, a my jsme tam zůstali.

Hledali jsme útočiště v krytu blízko přístaviště, ale ten byl napěchován dělníky z muničního skladu. Zatímco jsme stáli u vchodu, spadla bomba a nás to vyhodilo ven. Cítili jsme, že je nebezpečné tam zůstávat, a rozhodli jsme se běžet do jeskyně, vyhloubené v pahorku za muničním skladem. Změřili jsme interval mezi útoky bombardérů na tři minuty. Jakmile přeletěla jedna skupina bombardérů, vyrazili jsme a běželi k pahorku. Bomba vybuchla za mnou, když jsem se dostal k jeskyni, hodilo mě to dovnitř. Naštěstí jsem nebyl zraněn. Poddůstojník Mohri, který běžel za mnou, nebylo nikde vidět. Jakmile bylo po náletu, hledal jsem ho na zpáteční cestě k přístavišti. Bomby zanechaly v cestě mnoho velkých jam. Hledal jsem svého druha všude, ale bez úspěchu.

Nikdy jsem neviděl tolik mrtvých a raněných. Zoufalost a marnost války mě zasáhla ostřeji než kdykoli před tím. Nemůže existovat ani Bůh ani Buddha, myslel jsem si. Kdyby existovali, nikdy by nepřipustili taková zvěrstva.

Nalézám důvěryhodného Boha

Toho léta v jižním Pacifiku, jen dva měsíce po náletu, jsem musel přijmout porážku Japonského císařství. Nejprve jsem si odbyl nějaké práce a pak jsem se 20. listopadu 1945 vrátil domů. Dva dny nato jsem dostal práci u Japonské národní dráhy. Dalších třicet let jsem pracoval jako průvodčí a úředník u železnic v mnoha městech na ostrově Šikoku. Kvůli tomu, co jsem zažil za války, ovládl mé myšlení ateismus.

V roce 1970 mi byla přidělena práce ve stanici Sako, což bylo v sousední prefektuře, tři hodiny cesty. Dojížděl jsem vlakem a četl jsem noviny a časopisy. Každé ráno, když jsem otvíral svůj kufřík, našel jsem navrchu Strážnou věž a Probuďte se!. Moje žena se právě stala svědkem Jehovovým a dávala mi je tam. Zpočátku mě rozčilovalo, když jsem je tam viděl, a házel jsem je na mřížku na zavazadla. Choval jsem vůči náboženství nepřátelství a křesťanskému náboženství své ženy jsem ostře odporoval. „Už mi nikdy ty časopisy do kufru nedávej“, křičel jsem na ni, když jsem se vrátil domů. Ale další den tam byly znova.

Jednoho dne jsem si všiml, že nějaký člověk vzal časopisy z mřížky a začal je číst. „Co na nich může být tak zajímavého?“ říkal jsem si. Když se to stalo několikrát, jednoho dne jsem po přečtení novin letmo prošel Strážnou věž. Nerozuměl jsem pořádně tomu, co tam stálo, ale zjistil jsem, že Probuďte se! je zajímavé. I když jsem ty časopisy četl poprvé, cítil jsem, že jsou nějak jiné, a od té doby jsem je četl oba. Samozřejmě jsem je kvůli své pozici odpůrce nečetl doma, ale postupně jsem došel k ocenění, proč moje žena chodí každý den kázat.

Od začátku roku 1975 se můj zdravotní stav zhoršil a v dubnu toho roku jsem šel do důchodu. Lékaři mi našli rakovinu hltanu. Když jsem byl v nemocnici, navštívil mě jeden muž, svědek, a daroval mi Překlad nového světa Křesťanských řeckých písem a knihu Končí vše dnešním životem? Nudil jsem se, a protože jsem dostal Bibli jako dar, měl jsem teď záminku, abych ji četl otevřeně.

Když mě pustili z nemocnice, ten muž mě ihned navštívil. První dvě návštěvy byly jen přátelskými rozhovory. Mluvili jsme o zážitcích z války. Ale při třetí návštěvě mi nabídl studium Bible, a já jsem to přijal. Po překonání ateistického myšlení, jež bylo důsledkem válečných zkušeností, jsem byl nakonec na oblastním sjezdu roku 1980 pokřtěn. Od té doby se těším z přednosti sloužit druhým a nedávno jsem byl jmenován starším v místním sboru.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, proč mohli vojenští a političtí vůdci vychovávat mladé muže tak, aby nesobecky obětovali své životy za vlast. Podněcovaly je mocné síly Satana ďábla, jak mi odhalilo studium Božího slova, Bible. Za masovou hysterií sebevražedných misí nyní vidím Satanův sadistický záměr. Ve Zjevení 12:7–9, 12 je to předpovězeno: „A v nebi vypukla válka: Michael a jeho andělé vedli bitvu s drakem a drak vedl bitvu i jeho andělé, ale nezískal převahu ani již pro ně nebylo nalezeno místo v nebi. Velký drak byl proto svržen, ten prahad, který je nazýván ďábel a satan, jenž svádí celou obydlenou zemi; byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním. Proto se radujte nebesa a vy, kteří v nich přebýváte! Běda zemi a moři, protože k vám sestoupil ďábel s velkým hněvem, neboť ví, že má krátké časové období.“

Moje mysl byla dlouho zaslepena vírou, že sebevražedné úkoly byly ctí, ale teď vidím pravdu nezahalenou. Vidím teď, kdo stál za mou slepotou. Slova apoštola Pavla ve 2. Korinťanům 4:3–6 to objasňují: „Jestliže je tedy dobré poselství, které oznamujeme, skutečně zahalené, pak je zahalené mezi těmi, kteří hynou, mezi nimiž bůh tohoto systému věcí zaslepil mysl nevěřících, aby nezazářilo osvícení slavným dobrým poselstvím o Kristu, který je Božím obrazem. Vždyť nekážeme sebe, ale Krista Ježíše jako Pána, a sebe jako vaše otroky pro Ježíše. Je to totiž Bůh, jenž řekl: ‚Ať ze tmy zazáří světlo‘ a zazářil na naše srdce, aby je osvítil slavným poznáním Boha skrze Kristův obličej.“

Přijít k poznání pravdy a jediného pravého a živého Boha se dá přirovnat k sladkosti a svěžesti vzduchu, když jsme se vynořili a otevřeli poklop ponorky. Nikdo nemohl ocenit tu sladkost a svěžest víc než my. Za toto duchovní občerstvení jsem hluboce vděčný Jehovovi. A můj dík také patří mé ženě za její neúnavné úsilí dělit se se mnou o biblickou pravdu, za to, že se po deset let nevzdávala, dokud jsem se nakonec neoddal Bohu. Výsledkem je, že nyní pracuji v křesťanské službě, na poslání zachraňujícím život díky živému Bohu. — Podle vyprávění Jošimi Aono.

[Obrázek na straně 10]

Díky neúnavnému úsilí mé ženy se nyní věnuji poslání zachraňujícímu život díky živému Bohu