Nechci se již učit válce

JIŽNÍ DAKOTA ve středozápadní části Spojených států je farmářský stát. Na jejích nádherných pláních se pase dobytek. Na polích je hojnost jarní pšenice, ječmene, ovsa, kukuřice a žita. Zde ve městě Aberdeenu začal 10. července 1921 můj život — život, v němž jsem poznal kontrast mezi válkou a pokojem, nenávistí a láskou.

Moji rodiče byli německého původu, těžce pracovali a důvěřovali v náboženství a výchovu. Byl jsem tedy pokřtěn a vychován v luteránské víře. Na jaře 1939 jsem dokončil školu. Moji rodiče byli rozvedeni a můj otec zemřel. Jaký směr života si vyberu?

Hluboce jsem si vážil Bible a Boha, a proto jsem chtěl vstoupit do luteránského semináře a stát se kazatelem. Mezitím v Evropě vypukla druhá světová válka, a protože jsem ze semináře neměl žádnou zprávu, vstoupil jsem v červenci 1940 do amerického námořnictva. Tak bylo rozhodnuto o mé kariéře ve válce, a ne v pokoji.

Po přípravném výcviku jsem se rozhodl sloužit v americkém námořním letectvu. Mé první zámořské působiště bylo na letecké základně v Olangapo, nedaleko Manily na Filipínách. Spojené státy tehdy ještě nebyly ve válce, a tak byl naším posláním jen průzkum japonské flotily v Pacifiku.

Japonský útok

7. prosince 1941 jsem měl víkendovou službu. Byla to jen hlídka u rádia — obvykle čas odpočinku. Najednou začalo rádio vysílat v morseovce ohromující zprávu: „Japonci zaútočili na Pearl Harbor!“ Vyskočil jsem ze židle a běžel jsem vyhlásit poplach. Věděl jsem, že zanedlouho Japonci zaútočí i na Filipíny.

A skutečně za úsvitu nás bombardovali. Mnoho našich letadel bylo zničeno na zemi. Letadla, kterým se podařilo vzlétnout, bombardovala a torpédovala japonské válečné lodě. Nové posádky vystřídaly staré, jakmile se letadla vrátila. Když na mne přišla řada, účastnil jsem se těchto nebezpečných akcí, které jako by byly bez konce.

Prohrávali jsme. Japonská bojová letadla se na nás vrhala s takovou lehkostí, jako se vrhá jestřáb na kuřátko. Za několik dnů byla všechna naše letadla zničena a z 500 mužů na naší základně zbylo pouze 50. Museli jsme z ostrovů uprchnout. Zabavili jsme proto malý francouzský osobní parník, pronikli japonskou blokádou a unikli do holandské Východní Indie, asi 3 200 kilometrů daleko.

Přistáli jsme v Surabaji, v dnešní Indonésii. Ale Japonci nás brzo obklíčili a my jsme museli ustoupit do Port Darwinu v Austrálii. Domnívali jsme se, že tam budeme načas mimo dosah. Znenadání se však objevili japonské letouny startující z mateřských lodí a změnily přístav v hořící peklo. Asi dvacet lodí bylo potopeno. Náš torpédoborec „Willie B. Preston“ přizpůsobený pro komunikaci s letouny byl bombardován a ostřelován kulometnou palbou a vzplanul. Nějak se nám podařilo oheň uhasit a pod clonou noci jsme se dostali z přístavu a vydali se k západnímu pobřeží Austrálie do Fremantlu.

Mrtvé, mezi nimiž bylo mnoho mých blízkých přátel, jsme té noci zabalili do plachet, zatížili a po několika slovech, jež poskytla jen málo útěchy, jsme těla nechali sklouznout do šedého moře. Válka mě skutečně naučila nenávidět nepřítele. Po tomto hrozném masakru jsem se cítil ještě rozhořčenější.

Nová bitevní zóna

Po třicetidenní dovolené se naším dalším místem určení staly Aleutské ostrovy, které se rozkládají do oblouku jihozápadně od Aljašky. Naším trvalým úkolem bylo pátrat po japonských lodích a ničit je.

8. srpna 1942 jsme byli při bitvě u Attu ostřelováni a náš radar byl vyřazen z provozu. Zamířili jsme zpět k základně, narazili jsme na hustou mlhu a ztratili jsme orientaci. Poslední, nač si mohu vzpomenout, byl kapitánův výkřik: „Řítíme se!“

Když jsem nabyl vědomí, viděl jsem, jak letadlo ještě hoří. Narazili jsme na úbočí hory a já jsem byl vymrštěn z trosek. Ocasní část se nárazem ulomila, a zůstal-li někdo naživu, mohl být jedině tam. V celém těle jsem cítil krutou bolest, ale nějak se mi podařilo doplazit se k ocasu a tam jsem našel svého nejbližšího přítele dosud naživu. Byl ve velmi kritickém stavu. Podařilo se mi jej vyvléci z hořících trosek a pak jsem opět upadl do bezvědomí.

Zřejmě jsem se příštího dne probral při hluku motoru průzkumných letadel, která kroužila nad troskami. Když letadlo letělo nad námi, podařilo se mi zamávat leteckou blůzou a pak jsem opět upadl do bezvědomí.

Když jsem se znovu probudil, ležel jsem v nemocnici vojenského námořnictva a můj kamarád na lůžku vedle mne. Žil jen několik dnů. Tak jsem byl jediný, kdo přežil z devítičlenné posádky. Již předtím jsem viděl umírat mnoho mužů, ale nyní byli všichni mrtví moji nejbližší kamarádi. Stále jsem si kladl otázku: „Ale proč já? Proč bych měl já přežít?“ Tehdy jsem přestal číst Bibli a v duchovním směru jsem se dostal na nejnižší úroveň.

„Harfa“ změnila můj život

Z Dutch Harbor na Aleutech jsem byl námořní nemocniční lodí převezen do bremertonské nemocnice vojenského námořnictva ve státě Washington. Měl jsem na několika místech přeražené čelisti a nesrostly správně. Bylo proto nutné znovu je lámat a upravit. Asi šest měsíců jsem se zotavoval ze svých mnohých zranění. Když jsem byl propuštěn, navštívil jsem svou starší sestru v Kalifornii. Jednoho dne jsem viděl, jak její soused vyhazuje knihy, které vypadaly jako nové. Jedna se jmenovala „Proroctví“. Zeptal jsem se, zda jsou o Bibli. Řekl: „Ano, a tady jsou ještě jiné. Můžete si je všechny vzít.“ Tak jsem získal také „Harfu Boží“ a několik jiných knih vydaných Společností Strážná věž.

Zdálo se, jako by se znovu roznítil můj zájem o duchovní věci. Chtěl jsem ale porozumět Bibli. Vzal jsem si knihu „Proroctví“ a celou jsem ji přečetl, ale neporozuměl jsem jí. Knihy jsem tedy zahodil, kromě „Harfy Boží“, kterou jsem si vecpal do svého leteckého vaku.

Několik měsíců jsem létal s vysokým důstojníkem vojenského námořnictva, který konal inspekce námořních základen na západním pobřeží Spojených států. Při tom jsem měl dost volného času pro takzvané životní radovánky, ale nakonec jsem zůstal s pocitem prázdnoty a neklidu. Dobrovolně jsem se vrátil do bojové služby. Má nová eskadra rychlých středních bombardérů byla poslána do Saipanu a Tinianu v Tichém oceáně. Měl jsem při bombardování obsluhovat radar vedoucího letadla eskadry. Každá posádka letěla na bojovou akci vždy za několik dnů, takže zbývalo hodně volného času na základně.

Jednoho dne jsem se probíral svým leteckým vakem a hledal jsem balíček karet. Vytáhl jsem přitom knihu „Harfa Boží“ a začal jsem ji číst. Ke svému úžasu jsem začal chápat, že „peklo“ je hrob, že člověk je duše a duše není nesmrtelná a že neexistuje biblická podpora pro nauku o trojici. Toto základní pochopení mě vedlo v úžas.

Hned jsem si vzal Bibli a začal jsem vyhledávat všechny citované biblické texty. Sotva jsem mohl věřit svým očím. Bylo to všechno tak jasné a jednoduché. Byl jsem uchvácen tím, co jsem poznával. Když jsem pak o tom uvažoval, rozhodl jsem se, že půjdu k protestantskému a katolickému kaplanovi a že je požádám, aby mi dokázali z Bible, že peklo není hrob.

Kaplanova rada

Samozřejmě, že to nemohli dokázat. Jeden mi dal radu, na kterou si vzpomínám dodnes. Řekl: „Millere, vy máte v námořnictvu fantastickou pověst a těšíte se velké úctě. Vaše budoucnost v námořnictvu je zajištěna. Jste jedním z nejmladších vyšších poddůstojníků, kteří kdy byli jmenováni. Neudělejte tu hroznou chybu a nepřipojujte se ke svědkům Jehovovým, kteří nezdraví vlajku a nebojují za svou zem.“ Tito kaplani odmítli odpovědět na kteroukoli mou biblickou otázku a jejich jedinou reakcí bylo, že napadali svědky, kteří byli tehdy již mrtví.

Jejich poznámky ve mně vyvolaly předsudky proti svědkům Jehovovým. Ale nikdo z nich neotevřel Bibli, aby vyvrátil mé právě nalezené názory víry. Uvažoval jsem: „Tak toto je pravda. Musím dělat, co mohu, abych pomohl jiným, aby tomu porozuměli.“ Příští den jsem začal vyprávět ostatním mužům, o čem jsem se dověděl. Všichni se shodli na tom, že to je pravý opak mého dřívějšího způsobu uvažování.

O mém kázání se dověděl velitel, který si mě zavolal do kanceláře a řekl: „Millere, už jsme spolu hodně prodělali a za pár dnů nás čeká jeden z nejtvrdších úkolů, Iwo Jima! Mně není nic do toho, o čem pojednává vaše kázání, ale žádám vás, abyste s tím přestal, dokud tato akce neskončí.“ Zdálo se, že to je rozumný požadavek, a proto jsem souhlasil.

Bitva o Iwo Jimu

O každé akci byl podáván předletový výklad. Když se jednalo dobytí Iwo Jima, byl vyjádřen odhad, kolik osob zahyne. Zamrazilo mě, když jsem slyšel to číslo. Oběti nebyly již jen čísla na kousku papíru, ale lidské životy.

Japonci se usilovně snažili udržet tento důležitý ostrov. Chránili se tím, že se zakopali na korálových útesech podél celého pobřeží, takže bylo téměř nemožné je vyhledat. Byl jen jediný jistý způsob — letět nízko a pokropit útesy smrtelnými napalmovými bombami. Když dopadly, tekutý oheň se rozšířil po útesech a štěrbinách a změnil je v hořící peklo.

Po několika dnech jsme dobyli Iwo Jimu a mohli jsme nakonec přistát na letišti. Když jsem vystoupil z bombardéru, viděl jsem všude kolem sebe smrt. Šel jsem zpět podél korálového pobřeží a pozoroval výsledky útoku. Scenérie byla nepopsatelně úděsná — všude zuhelnatělá těla. Bylo to hrozné. Cítil jsem, že je mi špatně u srdce.

Závěrečná zpráva o Iwo Jimě ukázala, že zahynulo 8 000 Američanů a 26 000 bylo zraněno. Japonci měli 22 000 mrtvých. To všechno pro ostrov o velikosti 20 čtverečních kilometrů!

V srpnu 1945 byly na Japonsko svrženy atomové bomby. Během týdne se Japonci vzdali a válka skončila.

První spojení se svědky

Když jsem se vrátil do Spojených států, jel jsem do Portlandu v Oregonu na návštěvu ke své rodině. Mému novému přesvědčení rozhořčeně odporovali. Znali však Howarda Meiera, který byl jedním ze svědků Jehovových. Ihned jsem se s ním spojil a položil jsem mu otázky o tom, co mi kaplani kdysi řekli o svědcích. Brzy mi vyjasnil tyto pomluvy. Začal jsem tedy navštěvovat shromáždění v sále království a podílet se na kazatelské činnosti.

Když jsem studoval biblické zásady ohledně války a míru, uvědomil jsem si, že se již nemohu účastnit vojenské činnosti a že se vojenská kariéra nedá sloučit se skutečně křesťanským životem. (Iz. 2:4; Mat. 22:37–40) Musel jsem učinit rozhodnutí, co budu dělat, protože jsem se měl zakrátko hlásit do služby.

V té době mi dal Howard Meier několik rad, za něž budu stále vděčný. Řekl: „Duchovně jsi ještě malé děcko. Než aby ses teď rozhodoval, co je pro tebe správné, proč by ses raději nevrátil na základnu, neúčastnil se shromáždění v nejbližším sále království svědků Jehovových, a jak porosteš v poznání a v porozumění, pros Jehovu o vedení a řízení.“

Hlásil jsem se na letecké základně ve Whidbey Island ve státě Washington. Ihned jsem se spojil se sborem svědků Jehovových v Anacortes. Zakrátko jsem kázal a oznamoval na ulicích veřejné přednášky. Zakrátko jsem vedl osm až deset biblických studií na letecké základně.

Na leteckou základnu začaly docházet stížnosti, že jeden vyšší poddůstojník chodí po ulicích a oznamuje biblické přednášky. Zavolal si mě kaplan a řekl mi jasnými slovy: „Přestaň s tím nesmyslem!“ To jsem přirozeně odmítl.

Zatčení a vojenský soud

Když jsem kázal na ulici, byl jsem zatčen námořní policií. Obvinění? Zneuctění uniformy vojenského námořnictva. To vedlo k vojenskému soudu, který mohl znamenat vojenské vězení anebo potupné propuštění. Nechtěl jsem použít služeb právníka námořnictva, protože jsem měl pocit, že svůj postoj a své nové náboženské názory mohu nejlépe vysvětlit na základě Bible sám.

Byl jsem předveden před vojenské soudce námořnictva a byly přečteny body obžaloby. Rozvinula se rozprava a byl jsem vyslýchán ohledně svých názorů víry. Pak se mě zeptali, zda chci mít poslední slovo.

„Ano, chci,“ řekl jsem. Ukázal jsem na americkou vlajku a zeptal jsem se: „Je tato vlajka symbolem výsměchu?“

„Co. . . co tím myslíte, Millere?“, vyhrkl jeden z velitelů a vyskočil ze židle.

„Pánové, máte před sebou záznamy o celé mé činnosti v námořnictvu. Víte, že jsem sloužil jako dobrovolník a za to, co tato vlajka reprezentuje, jsem bojoval nad svou povinnost. Věřil jsem, že reprezentuje svobodu uctívání, slova a náboženství. Viděl jsem, jak byli před mýma očima sestřelováni moji přátelé, protože bojovali právě za tyto svobody. Viděl jsem tisíce mrtvých na Filipínách, v Austrálii, na Nové Guineji, v Saipanu, Tinianu, na Aleutách a Iwo Jimě. Účastnil jsem se více než stovky bojových akcí a mnoha nebezpečných hlídek. Dostal jsem více vyznamenání a uznání než opravdu kdokoli z těch tisíců mužů na této základně. Chcete mi odepřít právě to, zač jsem bojoval a co reprezentuje tato vlajka — svobodu uctívání a svobodu slova?“

Když jsem se posadil, v celé soudní místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Soudci odročili jednání, ale brzo se vrátili s prohlášením, že můj případ nemohou rozhodnout a že bude zaslán do Washingtonu, D. C. Později z Washingtonu, D. C., přišlo konečné rozhodnutí. Měl jsem splnit svou tříměsíční vojenskou službu a plnit jen ty povinnosti, jež se slučují s mým svědomím. 14. července 1946 mi bylo odevzdáno čestné propuštění. Co teď bude dalším krokem mého života?

Od války k pokoji

V rámci programu pro vojenské veterány jsem měl možnost navštěvovat učiliště nebo univerzitu a studovat podle své volby pro budoucí kariéru. To jsem odmítl. Nyní jsem měl poznání o Bibli a biblickou naději na věčný mír na zemi, a proto jsem chtěl pomáhat jiným, aby mohli získat život. Přízrak války a zabíjení jsem chtěl nahradit životodárnou prací. — Žalm 46:8, 9; 46:9, 10, „KB“; Iz. 9:6, 7.

Byl jsem pokřtěn v srpnu 1946 na sjezdu „Radostné národy“ v Clevelandu ve státě Ohio. Vrátil jsem se do Anacortes a začal jsem sloužit plným časem. V roce 1947 jsem se ucházel o službu ve světovém ústředí Společnosti Strážná věž v Brooklynu, v New Yorku. Byl jsem přijat a 29. března 1948 jsem se hlásil v bételu. Pracoval jsem v různých odděleních a pak jsem byl přidělen do služebního oddělení. Právě tam jsem měl přednost pracovat jako tajemník bratra T. J. (Buda) Sullivana, který později sloužil jako člen vedoucího sboru.

Byl zdrojem moudrých rad a zkušeností a příkladem laskavého jednání s druhými. Vzpomínám si, že když Bud řešil nějaký obtížný případ, říkával: „Jestliže uděláme chybu, pak ji udělejme směrem k milosrdenství, protože Jehova je Bůh milosrdenství.“ Pomyslel jsem si: ‚Jaká je to znamenitá myšlenka.‘ — Žalm 116:5.

V roce 1953 mne N. H. Knorr, tehdejší prezident Společnosti Strážná věž, neočekávaně jmenoval jako nového dozorce služebního oddělení. To znamenalo dohled nad veškerou kazatelskou činností ve Spojených státech. S Jehovovou pomocí jsem plnil tuto odpovědnost 22 let. Od roku 1975 je řízena výborem.

V březnu 1952 přišla do bételu roztomilá mladá sestra. Sloužila plným časem od roku 1947. Jmenovala se Brook Thorntonová. Zamilovali jsme se a v květnu 1957 jsme se vzali. Brook obohatila můj život a jsme při společné práci v bételu nesmírně šťastní.

Pokoj přináší změny

V roce 1969 jsem prožil zkušenost, jež na mne hluboce zapůsobila. S manželkou jsme měli přednost účastnit se mezinárodního sjezdu svědků Jehovových „Pokoj na zemi“ v Tokiu v Japonsku. Musím připustit, že jsem měl v souvislosti s návštěvou Japonska smíšené pocity. Je velmi obtížné vymýtit vzpomínky na válku. I když jsem přijal učení Bible, kladl jsem si otázku, jak budu reagovat v Japonsku.

Několik dnů strávených v oné zemi bylo pro mne objevem. Ocitl jsem se tváří v tvář milým, pokorným, mírumilovným lidem, kteří nyní nenáviděli válku stejně jako já. Také oni se za ta léta od roku 1945 změnili. Zapůsobilo to na mne hlubokým dojmem.

Úder nemoci

V roce 1979 mne postihl záchvat mrtvice, po němž jsem částečně oslepl a zůstaly mi srdeční obtíže. Pak v roce 1981 jsem ochrnul následkem prasknutí ploténky. Bylo sice obtížné přijmout tyto překážky, ale naučil jsem se ještě více, jak je důležité chápat problémy a okolnosti druhých.

Nemohu již dělat to, co jsem dělával. Mám kratší pracovní den, ale stále ještě je mou předností sloužit jako člen výboru služebního oddělení. Byl jsem svědkem toho, jak počet činných zvěstovatelů ve Spojených státech vzrůstal asi z 66 000 v roce 1946 na více než 640 000 v roce 1983. Ti všichni, stejně jako já sám pracují pro pokoj pod Božím královstvím. K těm, kteří byli pokřtěni v roce 1975, patřila k mé velké radosti má matka. Ačkoli je jí 86 let, stále ještě káže.

Nyní toužím po dnu, který je již velmi blízko, kdy Jehova zavede svůj spravedlivý nový svět, v němž již nikdy nebudou války, bolest ani smrt. Bible říká: „Jsou. . . nová nebesa a nová země, které očekáváme podle jeho zaslíbení [Božího spolehlivého slova], a v těch bude přebývat spravedlnost.“ (2. Petra 3:13) Opravdově toužím mít podíl na této „nové zemi“ a navždy zapomenout na hrůzy války, na nichž jsem se podílel.