Úsilí o sjednocení
Od dopisovatele Probuďte se! ve Francii
HANBA! Ano, právě hanbou začalo ekumenické hnutí. Jakou hanbou? Hanbou za trapné divadlo, v němž křesťanstvo předvedlo nekřesťanskému světu, že je domem, který je rozdělen sám proti sobě.
Na úplně prvním shromáždění WCC (Světová rada církví) její generální tajemník dr. W. A. Visser’t Hooft vysvětloval: „My jsme rada církví, ne rada jedné nerozdělené církve. Naše jméno naznačuje naši slabost a naši hanbu před Bohem, protože může být — a nakonec je — na zemi pouze jedna církev Kristova.“
Nedávno vydaná Francouzská katolická encyklopedie připouští: „Vědomí hanby vyplývající z rozdělených církví se stalo palčivějším během devatenáctého století. Bylo tomu tak obzvláště mezi misionáři, jejichž vzájemné nepřátelství odporovalo evangeliu, které přišli kázat nekřesťanům.. . Rozhodný úder přišel s rozvojem misie v Africe a v Asii, který vynesl na světlo nejednotu křesťanstva, což bylo překážkou evangelizačnímu dílu.“
Jeho začátky
Slovo „ekumenický“ je odvozeno z řeckého slova oikumené (obydlená země). Ekumenické hnutí, jež má počátky v polovině devatenáctého století, si klade za cíl jednotu církví křesťanstva po celé zemi. Reformátoři si byli vědomi nevýhod rozporů mezi církvemi, a tak během devatenáctého a začátkem dvacátého století organizovali různá mezicírkevní sdružení.
Misionáři vyslaní obracet na víru nekřesťany byli na rozpory v křesťanstvu obzvláště citliví. Těžko mohli poukázat na stránky církevních dějin potřísněné krví jako na důkaz nadřazenosti svého náboženství. Jak mohli ospravedlnit existenci tolika církví, jež se všechny vydávají za křesťanské, a zároveň citují Ježíše nebo apoštola Pavla, kteří zdůrazňují potřebu křesťanské jednoty? — Jan 13:34, 35; 17:21; 1. Korinťanům 1:10–13.
Tato situace bezpochyby přispěla ke vzniku moderního ekumenického hnutí, které svolalo v roce 1910 do Edinburghu ve Skotsku první Světovou misionářskou konferenci. Později, v roce 1921, byla vytvořena Mezinárodní misionářská rada. New Catholic Encyclopedia (Nová katolická encyklopedie) uvádí: „Mezinárodní misionářská rada byla vytvořena nejen proto, aby rozšiřovala informace o účinných misionářských metodách, ale také proto, aby se zmírnila ostuda z rozdělení křesťanů tím, že se v nekřesťanských zemích vyhnou soutěžení.“
Katolická rezervovanost
Co však udělala římskokatolická církev, aby zmírnila ostudu z rozdělení křesťanstva? V roce 1919 byla katolická církev pozvána, aby se zúčastnila mezicírkevních diskusí o víře a řádu, kde se mělo hovořit o rozdílech v nauce a službě. Ale papež Benedikt XV. tuto nabídku odmítl. V roce 1927 byla katolická církev opět pozvána, aby se zúčastnila První světové konference o víře a řádu, která se konala v Lausanne ve Švýcarsku. Delegáti z několika protestantských a pravoslavných církví se setkali, aby diskutovali o tom, co brání jednotě, ale papež Pius XI. nedovolil jakoukoli účast katolické církve.
V článku o papeži Piovi XI. New Catholic Encyclopedia říká: „Svatá Stolice zaujala negativní postoj k ekumenickému hnutí nekatolického křesťanského světa.“ Tento negativní přístup se vyvinul v otevřené nepřátelství, když v roce 1928 vydal papež encykliku Mortalium animos. V ní odsoudil ekumenické hnutí a zakázal katolíkům jakkoli je podporovat.
V roce 1948 byla založena Světová rada církví. Zakládajících členských církví bylo téměř sto padesát, většina z nich protestantských. Byly tam i některé východní pravoslavné církve a ostatní pravoslavné církve se připojily k Světové radě církví později. Všechny tyto církve přijaly jako základ pro členství tuto deklaraci: „Světová rada církví je společenství církví, které přijímají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele.“ Navzdory této jednoznačně trinitářské formulaci odmítl papež Pius XII. pozvání, aby připojil katolickou církev k této ekumenické radě.
Změna mezi katolíky?
Jan XXIII. byl zvolen papežem v roce 1958 ve věku téměř 77 let a mnoho katolíků ho považovalo jen za papa di passaggio, neboli za prozatímního papeže. Jak se ukázalo, otevřel okna Vatikánu větru změn, které dodnes působí poryvy v katolických kruzích. Jedním z prvních rozhodnutí papeže Jana na počátku roku 1959 bylo svolání ekumenického koncilu, což v katolické mluvě znamená všeobecné setkání biskupů celé katolické církve.
Účelem tohoto shromáždění bylo za prvé „přizpůsobit církev době“ a za druhé „otevřít cestu k znovusjednocení rozptýlených bratří z východu a ze západu v jedno stádce Kristovo.“ V souladu s tímto druhým cílem papež Jan XXIII. zřídil při Vatikánu v roce 1960 Sekretariát pro podporu křesťanské jednoty. To bylo přivítáno jako „první oficiální projev toho, že římskokatolická církev uznala existenci ekumenického hnutí.“
Ukázalo se, že určitě vanou větry změn. Ale byla římská kurie, mocná skupina prelátů, která tvoří administrativní řízení církve, nakloněna těmto změnám? A pokud ano, jaká byla jejich představa křesťanské jednoty?