Dilema katolické církve

„NOVÉ LETNICE.“ To byla naděje, kterou papež Jan XXIII. vyjádřil v souvisloti s ekumenickým koncilem, zahájeným v roce 1962 a známým pod názvem Druhý vatikánský koncil. Doufal, že to bude prostředek duchovní obnovy mezi katolíky a že přinese změny, které vydláždí cestu k znovusjednocení křesťanstva.

Ale takové myšlenky aggiornamenta (přizpůsobení době) nesdíleli všichni preláti Vatikánu. The New Encyclopædia Britannica uvádí: „Papežovo rozhodnutí bylo tedy přijato chladně jeho konzervativní kurií, která byla přesvědčena, že církev pod vedením Pia XII. prosperovala, a neviděla žádný důvod pro změny, které v duchu viděl Jan. Někteří z vatikánských kardinálů ve skutečnosti dělali všechno, co bylo v jejich moci, aby konání koncilu zdrželi, dokud ten starý muž neodejde ze scény a od plánu se bude moci v tichosti upustit.“

Edikt o ekumenismu Druhého vatikánského koncilu

Papež Jan XXIII. žil dost dlouho, aby uvedl Druhý vatikánský koncil v činnost, ale krátce poté, v červnu 1963, zemřel — dlouho před tím, než koncil v prosinci 1965 skončil. Nicméně Edikt o ekumenismu byl vyhlášen papežem Pavlem VI. 21. listopadu 1964. V jeho úvodu stálo: „Obnovení jednoty všech křesťanů je jednou ze základních věcí, jimiž se Druhý vatikánský koncil zabývá.“

Je pozoruhodné, co napsal jezuitský kněz Walter M. Abbott v díle The Documents of Vatican II (Dokumenty Druhého vatikánského koncilu): „Edikt o ekumenismu označuje plný vstup římskokatolické církve do ekumenického hnutí.“ A v podobném duchu pod hlavičkou „Římskokatolická církev podle Druhého vatikánského koncilu“ říká optimisticky The New Encyclopædia Britannica: „Římskokatolická církev oficiálně opustila své postavení ‚jediné pravé církve‘“.

Ale opustila katolická církev skutečně tuto pozici? Za jakých podmínek mělo dojít k jednotě? Poté, co určil meze, v nichž se katolíci mohou účastnit ekumenické činnosti, Edikt o ekumenismu si vymiňuje: „Tento svatý koncil nabádá všechny věřící, aby se vyvarovali nerozumného a lehkovážného nadšení. . . Jejich ekumenická činnost nemůže být jiná než úplně a upřímně katolická, to jest, věrná pravdě, kterou jsme obdrželi od apoštolů a církevních otců, a v souladu s vírou, kterou katolická církev vždy vyznávala.“

Překážky jednoty

Skutečností je, že římskokatolická církev se nikdy nevzdala svého postavení jediné pravé církve. Edikt o ekumenismu Druhého vatikánského koncilu říká: „Právě prostřednictvím jediné Kristovy katolické církve, jež je všeobecnou pomocí ke spasení, lze obdržet plnost prostředků ke spáse. Věříme, že to bylo pouze apoštolské kolegium s apoštolem Petrem jako hlavou, jemuž náš Pán svěřil všechna požehnání Nového Zákona.“

Nedávno vydané francouzské dílo Théo — Nouvelle Encyclopédie Catholique (1989) říká: „Pro katolíky je papež jakožto Petrův nástupce teologicky trvalým prvkem jednoty církve a biskupů. Nicméně prostým faktem je, že papež je hlavní příčinou rozdělení mezi křesťany.“

Tato rozvratnická nauka o nadřazenosti papeže úzce souvisí s dogmatem o papežské neomylnosti a apoštolské posloupnosti katolických biskupů, z nichž obě jsou pro nekatolické církve křesťanstva nepřijatelné. Udělal Druhý vatikánský koncil něco pro to, aby upravil katolický postoj k těmto naukám?

Dogmatická konstituce (naukové uspořádání) v církvi po Druhém vatikánském koncilu odpovídá v paragrafu 18: „Tento svatý synod, jenž kráčí ve stopách Prvního vatikánského koncilu [který prohlásil dogma o papežské neomylnosti], spolu s ním učí a prohlašuje, že Ježíš Kristus, věčný pastýř, ustavil svatou církev tím, že pověřil apoštoly jejich posláním stejně, jako byl on vyslán od Otce. (Srovnej Jana 20:21.) Bylo jeho vůlí, aby jejich nástupci, zejména biskupové, byli pastýři jeho církve až do konce světa. Aby však sám episkopát byl jediný a nerozdělený, ustanovil Petra hlavou ostatních apoštolů a v něm zřídil trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty víry i společenství. Tento svatý synod znovu nabádá všechny věřící, aby tomuto učení o zřízení, trvalosti, povaze a důležitosti svaté nadřazenosti římského pontifika a neomylnosti jeho učitelského úřadu pevně věřili, a v neochvějném postupu v souladu s tímto prohlášením navrhuje veřejně hlásat a jasně formulovat nauku o biskupech, nástupcích apoštolů, kteří spolu s nástupcem Petrovým, Kristovým náměstkem a viditelnou hlavou celé církve, řídí dům živého Boha.“

Je příznačné, že papež Pavel VI. vyhlásil tuto Dogmatickou konstituci v církvi tentýž den, kdy podepsal Edikt o ekumenismu. A téhož 21. listopadu 1964 prohlásil „Marii za ‚Matku církve‘, to jest všech věřících a všech pastýřů“. Jak je možné tvrdit, že Edikt o ekumenismu ‚označuje plný vstup římskokatolické církve do ekumenického hnutí‘, když papež zvolil právě den jeho vydání k tomu, aby znovu potvrdil dogmata, jež jsou absolutně nepřijatelná pro většinu členů Světové rady církví?

Dilema církve

Dr. Samuel McCrea Cavert, bývalý generální tajemník Národní rady církví, který sehrál důležitou roli ve vytvoření Světové rady církví, řekl: „Ekumenický postoj Ediktu [o ekumenismu] se vskutku neslučuje s jeho předpokladem, že římskokatolická církev je jediná pravá církev. S tím souvisí další předpoklad nadřazenosti Petra a jeho soudní pravomoci nad celou církví. Tyto předpoklady zřejmě naznačují, že římskokatolické chápání ekumenismu je nezměnitelně římskocentrické.“

Dr. Konrad Raiser, zástupce generálního tajemníka Světové rady církví, prohlásil: „Papež [Jan Pavel II.] činí mnoho ekumenických prohlášení, ale je ovlivněn posláním, které ho vede jiným směrem.“

Tento zřejmý rozpor mezi ekumenickou fasádou Vatikánu a jeho tvrdošíjným lpěním na vlastních tradičních představách jen odhaluje, že církev Říma je ve slepé uličce. Pokud je upřímná ve své účasti v ekumenickém hnutí za křesťanskou jednotu, musí upustit od tvrzení, že je jedinou pravou církví. Jestliže to odmítá, musí přiznat, že její takzvaný ekumenismus je jen taktickým manévrem, který má nalákat ortodoxní a protestantské církve zpět do katolického stáda.

Jednoduše řečeno, katolická církev buď musí připustit, že její staletí stará tvrzení jsou chybná, nebo že její současná účast v ekumenickém hnutí je čiré pokrytectví. Ať tak nebo tak, mnozí upřímní členové církví křesťanstva jsou zmateni. Kladou si otázku zda vůbec někdy bude dosaženo křesťanské jednoty.

[Praporek na straně 8]

‚Edikt o ekumenismu označuje plný vstup římskokatolické církve do ekumenického hnutí‘

[Obrázek na straně 7]

Druhý vatikánský koncil postavil katolickou církev před dilema

[Podpisek]

UPI/Bettmann Newsphotos