Vrah držený v šachu
EGYPTSKÝ farao Ramses V. zemřel asi před třemi tisíci lety. Nikdo bezpečně neznal příčinu jeho smrti, ale jeho mumifikovaná mrtvola dodnes nese znaky prozrazující zvláštního úkladného vraha. Týž zloduch zanechal své ničivé stopy i ve starověké Indii, Číně, Řecku a prakticky ve všech ostatních národech.
Byl to vrah tak mocný, že měnil běh dějin. Podle jednoho pramene dokonce zasadil v dolním údolí Indu těžkou ránu mohutnému vojsku Alexandra Velikého. Provázel dobyvatele Cortése do Mexika a zdecimoval domorodé obyvatelstvo do té míry, že téměř zaručil konkvistadorovi snadné vítězství. V Evropě v osmnáctém století v některých letech skončilo ve spárech tohoto vraha až 600 000 lidí. Všichni byli obětí nepřítele, kterého nemohli vidět — droboučkého viru ve tvaru cihly, viru neštovic.
I v nové době vnuká zmínka o neštovicích strach do srdce mnohých. Například roku 1947 bylo očkováno více než šest miliónů obyvatel New Yorku, protože ve městě bylo hlášeno dvanáct případů. Odhaduje se, že ještě v roce 1967 zahubily neštovice dva milióny životů. Proč je tato choroba tak strašná? Je hrozbou ještě i dnes?
Vrah, kterého je proč se bát
Většina z nás zná tuto chorobu jen z pohledu na příznačné jizvy na někom, jehož dolíčkovatý obličej vypráví o tom, že přežil návštěvu tohoto vraha. Mnozí ji však nepřežili. Na některých místech zemřel každý druhý nakažený.
Stejně děsivé jako vysoká úmrtnost jsou však pro mnohé ošklivé příznaky. Za dva týdny od nakažení se virus obvykle u osoby rozmnožil tak, že začal působit velké těžkosti. Nastaly vysoké horečky, bolesti hlavy a zimnice, zakrátko následovaly křeče a bodavé bolesti v páteři. Za několik dní se objevily narudlé drobné skvrnky, nejprve na obličeji, potom na pažích, na prsou, na zádech a konečně na nohou. Rychle se zvětšovaly a stávaly se z nich zhnisané puchýře neboli píštěle, takže trpící vypadal strašně. Ještě vážnější bylo napadení důležitých tělesných orgánů. Jestliže se imunitní systém nedokázal dostatečně vzchopit na obranu, zhroutil se jeden nebo více orgánů a to vedlo k pacientově smrti.
Ačkoli se neštovice nepovažují za silně nakažlivé, jejich schopnost přežívat značnou dobu mimo lidského hostitele znamenala, že se mohly snadno přenést na ty, kteří byli s pacientem v úzkém kontaktu, nebo na jiné, kteří zacházeli s nakaženým ložním a osobním prádlem. Vražedný virus uvolněný z prasklých puchýřů své poslední oběti cestoval na prachových částečkách nebo kapkách vody a snadno mohl vniknout do hrdla nebo dýchacího ústrojí jiné oběti a opět zahájit svůj infekční cyklus.
Nebyla známa žádná chemikálie ani lék — a není dodnes —, jenž mohl zastavit šíření neštovic. Lékaři a ošetřovatelky se přesto snažili udělat pacientovi co největší pohodlí a dávat mu léky, jež by snížily nebezpečí šíření infekce. Jedinou naději na uzdravení dával podivuhodně vytvořený imunitní systém uvnitř lidského těla. A právě tady byl učiněn jeden z největších objevů moderního lékařství, jenž opatřil zbraň k ovládnutí tohoto nemilosrdného vraha.
Zbraň k zabití vraha
„Budoucí národy budou vědět jen z historie, že existovaly odporné neštovice,“ napsal Thomas Jefferson, tehdejší prezident Spojených států, v roce 1806. Písemně gratuloval Edwardu Jennerovi, britskému venkovskému lékaři a přírodovědci, k jeho objevu prostředku, jak vymýtit neštovice. Jennerova léčba, později nazvaná očkování, je v základu stejný postup, s jakým se v tomto století seznámili cestující lidé.
Staletí před Jennerovými výzkumy se již používal trochu podobný způsob léčby neštovic. Například v Bengálsku v Indii bylo zvykem starověkých kněží Šítaly Maty (bohyně neštovic) sbírat nakažený materiál od mírnějších případů neštovic a řízeným způsobem jej podávat zdravým osobám. Z tohoto primitivního druhu očkování často vzešla méně těžká forma choroby. Jakmile však imunitní systém příjemce chorobu překonal, jedinec zůstal úplně odolný vůči dalším útokům.
Přestože s sebou tato forma léčby nesla nebezpečí, byla v době před Jennerem zavedena do Evropy. Roku 1757 si Jenner sám jako osmiletý chlapec živě uvědomil tato nebezpečí, když jej jeho poručníci z úzkostlivé snahy ochránit jej před tehdy rozšířenou metlou zavedli do jedné tehdy běžné „očkovací stáje“. Byl přivázán kusem provazu, aby se nemohl příliš pohybovat, a stejně jako jiní, kteří tam byli, položen na jednoduché, slámou vystlané lůžko. Tam při té nejprimitivnější ošetřovatelské péči přetrpěl trýznivé účinky naočkovaných neštovic.
Přestože přežil, mnoho let se nemohl úplně zotavit. Tato zkušenost do jisté míry vysvětluje zápal, s nímž později hledal lepší systém imunizace. Příležitost k tomu se mu naskytla, když zahájil praxi ve venkovském Sodbury v Anglii. Zjistil, že je pravda to, co se na venkově odedávna říká: že děvečky, které dostaly nemoc známou jako kravské neštovice, nikdy nedostaly pravé neštovice. Po létech studování případů vyzkoušel v roce 1796 své závěry tím, že záměrně naočkoval malému chlapci Jamesi Phippsovi velmi mírný virus kravských neštovic. Měl teorii, že to James překoná jen s nepatrnými obtížemi a pak bude imunní ke smrtelným neštovicím.
Všichni Jennerovo přesvědčení nesdíleli. Místní vesničané namítali, že rozpoutá strašnou novou metlu nebo že se u dětí, které očkoval, vyvinou kravské rysy. Jenner bouři přestál, a když se James bez problémů zotavil, a především byl naprosto imunní k pravým neštovicím, místní odpor utichl. Výzkum pokračoval do roku 1798, kdy Jenner svá zjištění uveřejnil. Jeho teorie byla prokázána. Konečně se našla zbraň k zabití vraha.
Hon na vraha
Po Jennerově průkopnické práci pokračovali ve výzkumu jiní vědci. Byly vyvinuty lepší metody výroby a aplikace vakcíny, a tak se tato nová zbraň naostřila k smrtelnému úderu. Navzdory pokroku si však virus neštovic dál vyžadoval oběti. Ještě v roce 1966 přišly ze čtyřicetičtyř zemí zprávy o případech neštovic a v rozvojových zemích byly běžné strašlivé epidemie.
Ještě téhož roku se národy na 19. světovém zdravotnickém shromáždění konečně rozhodly, že se spojí v pozitivní akci, aby vraha polapily a zabily. Úspěch závisel na tom, že virus neštovic mimo lidské tělo hyne. Jinými slovy, lidé jsou jeho jedinými nositeli. Kdyby se dalo zabránit jeho přenosu z člověka na člověka, virus by vyhynul. Tak byl zahájen desetiletý plán vymýcení neštovic. Skládal se ze sledování výskytu choroby (k tomu patřilo naléhat na veřejnost, aby hlásila každý případ) a z hromadného očkování, aby byl zloduch držen v šachu a nemohl se šířit.
Téměř okamžitě bylo i v zemích s omezenou zdravotnickou péčí dosaženo povzbudivých výsledků. Když bylo dodáno vybavení, poradci a vakcíny, v západní a střední Africe se dvaceti národům podařilo chorobu vymýtit za pouhých tři a půl roku. Asie, podnícena úspěchem v Africe, zesílila své úsilí o vymýcení neštovic. 16. října 1975 byl v Bangladéši izolován poslední přirozeně se vyskytnuvší případ.
To však nebyl konec, protože v roce 1976 ze Somálska stále přicházely zprávy o jedné ze dvou mírnějších forem viru. Následoval třináctiměsíční zápas; zdravotníci lotra pronásledovali a uzavírali mu cestu, až jej nakonec v říjnu 1977 zahnali do kouta. Jeho poslední obětí byl domorodec Ali Maow Maalin. Když se Ali uzdravil, skončil poslední případ přirozeně se vyskytnuvších neštovic. Konečně se po téměř dvou stech letech splnil Jennerův sen. „Vyhlazení neštovic — nejstrašnější metly lidského rodu“ — bylo dosaženo.
Mohly by opět propuknout?
V roce 1980 bylo oficiálně prohlášeno, že na světě nejsou neštovice. Povinné očkování přestalo a nová generace roste bez potřeby ochrany proti viru. Co by se však stalo, kdyby se vrah vrátil do takové neočkované populace? Obavy, že by mohl zdecimovat celé světadíly, nás vedou k otázce, zda je takový návrat možný.
„Jsou dvě možnosti,“ vysvětlil virolog na kalkatské Škole tropického lékařství. „Jedna je únik z laboratoře, druhá je lidská zloba.“
Reálnost první z těchto hrozeb se prokázala v roce 1978, kdy se krátké vzkříšení neštovic opět objevilo v titulcích novin, tentokrát v anglickém Birminghamu. Fotograf pracující v patře nad laboratoří, kde se virus uchovával pro výzkum, se chorobou nakazil a později na ni zemřel, když předtím infikoval svou letitou matku. Rychlá akce britských úřadů naštěstí virus opět ovládla a zabránila dalším obětem. Aby se omezila pravděpodobnost dalších takových příhod, neštovice jsou nyní uchovávány pouze na dvou vysoce zajištěných výzkumných pracovištích, jednak v Atlantě v Georgii (USA), jednak v Moskvě.
Zeptáte se snad: ‚Ale proč toho vraha nepopraví, aby se zabránilo takovým rizikům?‘ Odpovědí je strach z lidské zloby. Zdá se to snad ohavné, ale vždy existuje možnost, že by se neštovice daly použít v biologické válce. Dějiny ukazují, že člověk toho je schopen. Jistí usedlíci v Severní Americe v sedmnáctém století záměrně šířili chorobu mezi domorodými Indiány, aby si usnadnili osídlení. Mnozí se optimisticky domnívají, že jsme toto stadium překonali a možnost takové ‚neštovicové války‘ je vzdálená. Můžeme jen doufat, že to tak je. Můžeme jen doufat, že byly neštovice skutečně vymýceny a že se z nějakého nyní neznámého důvodu v budoucnosti opět nevyskytnou.
Díky objevu dr. Jennera se, jak doufáme, poprvé v dějinách člověku podařilo odstranit jednoho z jeho smrtelných virových nepřátel. Lékařská věda, nyní vybavená vyspělými nástroji a znalostmi, daleko převyšujícími Jennerovy, usiluje o vítězství nad jinými nakažlivými chorobami. Zvítězí? Vědci připouštějí, že přes obrovské pokroky se zdá konečný cíl stejně vzdálený jako předtím. Je zjevné, že bude třeba moudrosti přesahující lidskou, aby byl vytvořen svět, v němž „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocen.‘“ — Izajáš 33:24.
[Obrázky na straně 23]
Imunizace proti neštovicím začala prací dr. Edwarda Jennera
[Podpisek]
WHO photo by J. Abcede
[Podpisek obrázku na straně 21]
WHO PHOTO