Mohou člověk a zvíře žít v míru?

„Cítila jsem se, jako bych byla přede dveřmi ráje; člověk a zvíře v důvěřivém souladu.“ Tak popsala Joy Adamsonová scénu u keňské řeky Ura, když pozorovala rozmanité ptáky a různá zvířata, jak přicházeli pít. Fascinující částí tohoto výjevu bylo zvíře, pokojně sedící vedle ní — dospělá lvice!

Bylo něco výjimečného na této konkrétní lvici, Else, kterou milióny lidí znají z knihy Born Free (Zrozená na svobodě) od Joy Adamsonové? Ne, byla to obyčejná lvice. Rozdíl byl v tom, že se naučila žít v míru s lidmi.

Později, při natáčení filmu Born Free, představovalo Elsu několik krotkých lvic. Jedna se jmenovala Mara. Zpočátku byla podezřívavá, ale pak se chovala velmi majetnicky a nepouštěla své nové lidské přátele z dohledu. Aby ji uklidnil, přestěhoval Joyin manžel, George Adamson, svůj stan naproti její ohradě. Nakonec přestěhoval svůj stan přímo do ohrady! „Po další tři měsíce,“ napsal ve své knize Bwana Game (Bwanská zvěř), „spala pravidelně uvnitř [mého stanu], obvykle natažená na podlaze podél mé postele a někdy na ní. . . Nikdy mi nezavdala příčinu k obavám o svou osobní bezpečnost.“

„Jedna z našich oblíbených her,“ napsal pan Adamson, „byla taková, že já jsem se schoval za trs trávy a lehnul jsem si. Mara se za mnou velice potichu plížila s břichem nízko nad zemí, řádně po lvím způsobu, a pak rychle vyrazila a přistála na mně. Vždy ovládala své hrozivé drápy a nikdy mě neporanila.“

Jiná lvice, která hrála roli Elsy, se jmenovala Girl. Když byl film dotočen, Girl byla vrácena do divočiny, kde si našla druha a vrhla dvě lvíčata. Dva Adamsonovi přátelé našli doupě. Pan Adamson napsal: „S pozoruhodnou důvěrou a dobromyslností dovolila Girl oběma mužům, kteří značně riskovali, aby se přiblížili asi tak na metr k místu narození mláďat. . . Chování Girl bylo o to pozoruhodnější, že jeden [z mužů] pro ni byl poměrně cizí.“ Adamsonovi Girl dokonce dovolila, aby se dotknul jejích lvíčat, zatímco odháněla i jiné lvy.

Zkrocení nebezpečného lva

Každý lev má jiné vlastnosti. Zatímco Joy Adamsonová vychovávala Elsu, dále na jih v severní Rhodesii (nyní Zambie) dělal totéž strážce zvěře Norman Carr se dvěma lvíčky. Jeden lvíček, Big Boy, byl velmi přátelský. Ten druhý, Little Boy, měl sklon k náladovosti. Ve své knize Return to the Wild (Návrat do divočiny) o něm Carr napsal toto:

„Když je Little Boy v jedné z těchto nálad, dřepnu si vedle něho, zatímco na mě vrčí, ale z dosahu jeho tlap, které by mohl použít k zlostné ráně s vysunutými drápy, jež jsou dva palce dlouhé a ostré jako břitva. Trpělivě se snažím získat si ho konejšivým hlasem, zatímco se stále přibližuji. Když se ho nakonec dotknu, stále vrčí, ale už méně rozhodně. Když obejmu jeho chlupaté plece a hladím ho po hrudi, viditelně se uvolní, jako by jeho napjaté svaly povolily. . . Položí mi hlavu do klína, čímž mě vyzývá, abych ho hladil.“

K předmluvě ke Carrově knize uvádí hrabě z Dalhousie, jenž byl generálním guvernérem země, příhodu, jíž byl svědkem, když byli lvi přes dva roky staří a toulali se bez dozoru na pláni blízko Carrova tábora. Carr zapískal. Co se dělo potom, popisuje hrabě takto: „Na pánovu píšťalku plavně přiskákali a třeli si o něho své mohutné hlavy, přičemž zaburácely jejich šťastné, ale děsivé pozdravy. Jejich láska k němu se určitě nezmenšila.“

Lvi mají přirozený strach z člověka a normálně se mu snaží vyhnout. Tato instinktivní reakce lvů a jiných zvířat je přesně popsána v Bibli. (1. Mojžíšova 9:2) Bez ní by byl člověk nejzranitelnější kořistí. Některé šelmy se přesto stávají lidožrouty.

„Výjimky z pravidla“

Odborník na tuto problematiku Roger Caras vysvětluje: „Zdá se, že téměř ve všech druzích velkých koček se objevuje několik nenormálních jedinců, kteří hledají člověka jako potravu. Jsou to výjimky z pravidla. . . Člověk obvykle může žít [s velkými kočkami] docela v míru.“

Zdá se, že mnoho zvířat člověka nerozezná, když je skryt v automobilu. Tímto způsobem mohou lidé zblízka fotografovat lvy. Kniha Maberly’s Mammals of Southern Africa (Maberlyovi savci Jižní Afriky) varuje: „Ale vystavujete se značnému nebezpečí, když otevřete dveře nebo se snažíte ke lvům přiblížit, protože zjistí přítomnost člověka a nenadálost jeho objevení přidá k návalu strachu, který může snadno vyvolat útok v předpokládané sebeobraně. . . Je méně nebezpečné skutečně se setkat se lvem tváří v tvář v buši než před ním náhle vylézt z auta!“

A co leopardi?

Leopardi, kteří se stávají lidožrouty, jsou také výjimkami z pravidla. Jonathan Scott vykládá ve své knize The Leopard’s Tale (Příběh leoparda): „Pokud je leopard zdravý a nikdo ho neobtěžuje, je to plachý, samotářský tvor, zřetelně projevující strach z člověka. Pokud se s ním setká, obvykle uteče do nejbližšího dostupného úkrytu.“

Scott strávil měsíce v keňské rezervaci Masai Mara, kde studoval počínání leopardice, kterou pojmenoval Chui. Chui si postupně zvykla na přítomnost Scottova auta, a při jedné příležitosti její mláďata jménem Dark a Light přišla až k vozu a prozkoumala jej. Scott věří, že za leopardím chladným zevnějškem se skrývá vřelá povaha.

Jiní mají s vřelou stránkou leopardí povahy zkušenosti. Joy Adamsonová například vychovávala osiřelé mládě leoparda, které pojmenovala Penny. Když ji pustila do divočiny, našla si Penny druha a vrhla mladé. Když byli její lidští přátelé blízko, objevila se a nutila je, aby se šli na její novorozená mláďata podívat. Adamsonová seděla vedle hrdé matky a popsala tu nádhernou scénu takto: „Olizovala nám ruce, zatímco se mláďata tulila mezi jejíma předníma nohama, všichni navýsost šťastni. Všeobecný názor je, že leopardi jsou nejnebezpečnější ze všech afrických zvířat a že leopardice s mladými jsou obzvláště zuřivé.“ Ale Adamsonová řekla, že její zkušenost s Penny možná dokazuje, že „většina přijímaných názorů je mylná“.

Jiná „dobrosrdečná“ leopardice jménem Harriet poskytla Arjanu Singhovi ze severní Indie ještě pozoruhodnější zážitek. Singh vychovával Harriet od kotěte a cvičil ji, aby se v džungli vedle jeho farmy mohla starat sama o sebe. Jako součást výcviku Singh někdy vyzýval leoparda k útoku. „Když jsem se skrčil a vyprovokoval jsem ji, aby zaútočila,“ vysvětluje ve své knize Prince of Cats (Kníže koček), „běžela ke mně zepředu. . ., ale když na mě skočila, zcela jistě nejrychleji, jak mohla, otočila se mi na hlavě a sklouzla mi po zádech, aniž zanechala jediný škrábanec na mých nahých ramenou.“

Způsob, jakým si leopardice hrála se Singhovým psem Eelie byl také pozoruhodný. Singh komentuje, že „film ukazuje, jak [leopardice] sedí a políčkuje psa, který na ni útočí, ale nesnaží se útočníka srazit. Její velké tlapy jdou nahoru po jedné straně Eeliina krku, přes její hlavu a dolů po druhé straně, měkce jako prachovky“.

Tento přátelský vztah mezi člověkem, psem a leopardem pokračoval i poté, co Harriet odešla z domu, aby žila v sousední džungli. „Když někdo říká, že leopardům se nemá věřit,“ uzavírá Singh, „musím myslet na to, kolikrát jen Harriet přišla uprostřed noci ke mně [na farmu] a jak jsem tak spal pod širým nebem, jemně mě vzbudila, abychom si vyměnili pozdravy.“

Nakonec se Harriet spářila a vrhla dvě mláďata. Když jejímu doupěti hrozila záplava, nosila leopardice mláďata jedno po druhém v tlamě do bezpečí Singhova domu. Když záplava opadla, vlezla Harriet do Singhova člunu a přiměla ho, aby vesloval sem tam přes řeku, když přenášela mláďata jedno po druhém do nového doupěte v džungli.

Slon africký

Říká se, že slon africký, je příliš divoký, aby se nechal ochočit. Mnozí lidé však dokázali, že skutečnost je jiná. Jedním příkladem je dojemné přátelství mezi třemi africkými slony a jedním Američanem jménem Randall Moore. Sloni patřili do skupiny slůňat chycených v jihoafrickém národním parku Kruger a dopravených lodí do Spojených států. Časem byli vycvičeni pro cirkusová vystoupení a předváděli své kousky dobře. Když jejich majitel zemřel, dostal to trio Moore a vrátil je do Afriky.

Dvě slonice, Owalla a Durga, byly v roce 1982 vypuštěny do rezervace Pilanesberg Reserve of Bophuthatswana. V té době tam bylo mnoho osiřelých slůňat, která byla ve špatném stavu a potřebovala dohled dospělých samic. Budou slonice z cirkusu, Owalla a Durga, schopny plnit tuto úlohu?

Po roce Moore obdržel zprávu, že jeho slonice adoptovaly všech čtrnáct sirotků a že do parku budou vypuštěni další sirotci. Po čtyřech letech nepřítomnosti se Moore vrátil, aby to viděl na vlastní oči. Očekával, že je bude v Pilanesbergských horách dlouho hledat, a byl tedy překvapen, když zahlédl Owallu a Durgu brzo po svém příjezdu uprostřed velkého stáda. „Moje první, neprofesionální hnutí mysli,“ napsal v knize Back to Africa (Zpět do Afriky) „bylo vrhnout se k nim, obejmout je a zahrnout je chválou. Toto nutkání jsem ale nahradil racionálnějším přístupem.“

Nejdříve se Owalla a Durga musely o přítomnosti svého starého přítele ujistit. Zkoumaly jeho natažené ruce svými choboty. Moore píše: „Owalla se nade mnou vztyčila, jako by očekávala další příkaz. Zbytek stáda stál nehybně okolo. Vyhověl jsem jí. ‚Owalla. . . chobot NAHORU a NOHA!‘ Owalla ihned zvedla přední nohu vysoko do vzduchu a stočila chobot k nebi do klasické pózy při pozdravu z dávných cirkusových dnů. Kdo to byl, kdo poprvé řekl, že slon nikdy nezapomíná?“

O tři roky později, v říjnu 1989, podstoupila paměť Owally další zkoušku. Tentokrát se Moore rozhodl, že zkusí něco, co neudělal od té doby, co byly slonice před sedmi lety vypuštěny do parku. Owalla poslechla jeho příkaz, aby si lehla, a nechala ho vylézt na hřbet. Televizní diváci v Jižní Africe s napětím sledovali, jak na ní jede mezi více než třiceti divokými slony. „Udělal jsem to,“ vysvětluje Moore v interview s Probuďte se!, „ne kvůli publicitě, ale protože mě zajímalo, do jaké míry je možné vzájemné porozumění a sepětí se slonem.“ Pilanesbergští sirotci v inteligentní péči Owally a Durgy dobře prospívali.

Je pravda, že případy přátelství člověka a divokého zvířete dnes nejsou pravidlem; musí se pečlivě pěstovat. Bylo by samozřejmě nerozumné, aby se průměrný člověk odvážil do divočiny a zkoušel se přiblížit ke lvům, leopardům a slonům. Ale i když je dnes takové přátelství mezi divokými zvířaty a lidmi poměrně vzácné, co budoucnost? Bude to pravidlem?

[Rámeček a obrázky na straně 8]

Lvi mohou být krotcí!

„POJĎTE mě párkrát vyfotografovat s mými lvy,“ řekl Jack Seale, ředitel Hartebeespoortdamského parku pro hady a čtvernožce v Jižní Africe. Celý nervózní jsem šel za ním ke lví ohradě a doufal jsem, že mě nechá fotografovat zpoza ochranného plotu.

Ohrada byla čistá, okolní stromy skýtaly stín. Devět zdravých lvů rychle poznalo svého cvičitele, když s asistentem vcházel do ohrady. Lvi přátelsky zavrčeli a vzrušeně přecházeli sem a tam.

„Pojďte dovnitř,“ řekl Jack. Předstíral jsem, že neslyším. „Pojďte dovnitř,“ opakoval hlasitěji. Všechno, co měli na obranu proti lvům, byly klacky! Srdce mi rychle tlouklo, když jsem přemohl zbabělost a nakonec vlezl dovnitř. Rychle jsem začal fotografovat, zatímco se Jack mazlil se svými nádhernými svěřenci. Jakou jsem pocítil úlevu, když jsme byli všichni venku. Ale nemusel jsem se bát.

„Důvod, proč chodíme dovnitř s klacky,“ vysvětloval mi potom Jack, „je ten, že lvi jsou láskyplní a z lásky koušou. Podáme jim klacky, aby je žvýkali místo našich paží.“ Jack a jeho pýcha se právě vrátili z národního parku Etosha v Namibii. Proč je bral tak daleko do divočiny? Vysvětloval to takto:

„Použili je při filmování dokumentu o tom, co dělají vědečtí pracovníci, aby měli pod kontrolou růst lví populace v divočině Namibie. Ale moji lvi dávají přednost životu, na který si tady zvykli. Jakmile v Namibii uviděli můj náklaďák, hned k němu přiběhli. Nebyla žádná potíž dostat je zpátky domů.“ — Zasláno.

[Podpisek]

Courtesy Hartebeespoortdam Snake and Animal Park

[Obrázek na straně 9]

Randall Moore se svými svěřenci v africké buši