Levhart — Tajnůstkářská kočka
OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V KENI
SLUNCE zapadalo. Dnešní den jsme strávili v rezervaci Masai Mara v Keni pozorováním a fotografováním neobyčejné přírody. Před tím, než jsme se ve stanovém táboře uložili ke spánku, jsme zažili ještě jeden vzrušující zážitek. Začalo to tím, že jeden muž z personálu tábora pomalu kráčel přes provazový most nad řekou Talek a přes rameno měl kozí kýtu. Maso uvázal vysoko na rozbíhající se větve akácie.
Když se barvy tropického soumraku zvolna nořily do tmy, na strom se potichu vyšplhal velký levhart a začal návnadu tahat a trhat. Byl osvětlen reflektorem z terasy, ze které jsme přihlíželi. Levhart se zcela soustředil na své jídlo, a proto si vůbec nevšímal, jak ho s bázní a úžasem pozorujeme. Později jsme se dověděli, že tento svůj noční zvyk, kdy si přichází pro maso na stromě, zachovává už asi šest let. A tak jsme se následující noc těšili z ‚představení‘ znovu!
Opravdu jsme si mohli uvědomit, proč byl levhart popsán jako „nejdokonalejší z velkých koček — jako kočka nádherného vzhledu a půvabných pohybů“. Patří ke zvířatům, která mají nejsilnější svaly, a proto může vážit více než 60 kilogramů. Jeho výška v kohoutku je v průměru přes 60 centimetrů a od čenichu ke konci ocasu měří 200 centimetrů. Když jsme si pozorně prohlíželi charakteristické černé skvrny, které jsou v jeho žlutohnědé kůži uspořádané do rozet, připomněli jsme si otázku, kterou kdysi položil prorok Jeremjáš: „Může Kušita změnit svou kůži nebo levhart své skvrny?“ (Jeremjáš 13:23)
Zvláště nápadné jsou jeho svítící zelené oči. Jsou vybaveny speciální vrstvou buněk, která se nazývá tapetum, a díky ní může levhart v noci mimořádně dobře vidět. Levhartovi stačí jen šestina světla, jež k vidění potřebuje člověk. Tato vrstva buněk odráží světlo zpět přes sítnici, a když jsou v noci levhartovy oči ozářeny světelným paprskem, vypadá to, jako by svítily.
Kdybyste pozorovali levharta při odpočinku během dne, mohli byste si všimnout, že dýchá tak těžce, jako by byl na pokraji vyčerpání. Avšak toto rychlé dýchání je součástí výkonného chladícího systému. Nadechne se a vydechne až 150krát za minutu, čímž se odpařuje vlhkost z jazyku, z tlamy a z nosní dutiny.
Ze všech velkých koček je levhart nejpřizpůsobivější, a proto ho můžeme vidět v poušti, v lese, na horách i v oblastech s velmi malou nadmořskou výškou; také v zemích tak rozdílných, jako je Čína, Indie a Keňa. Navzdory lidským zásahům do mnoha levhartích lokalit vědci odhadují, že jen v Africe a v Asii je těchto zvířat téměř milion. Přesto po staletí levhart nebyl předmětem vážného vědeckého výzkumu. Vezměme například levharta sinajského — než byl v současnosti znovu objeven v judské pustině, byl dlouhou dobu považován za vyhynulého!
Samotář
Jak to, že levhart uniká pozornosti lidí? Je to proto, že je převážně nočním zvířetem — a navíc se pohybuje pokradmu a tiše. V místech, kde ho ohrožuje člověk, je levhart obezřetně tichý. Jen když se rozzlobí, výhružně vrčí a kašle podobně jako lev. Za normálních okolností je jeho hlasový projev mnohem méně hrozivý: pronikavý, skřípavý zvuk — skoro jako když se pilou řeže dřevo. Podle knihy Animals of East Africa (Zvířata východní Afriky) od C. T. Astley Maberlyho je to zvuk znějící jako „Grant-há! Grant-há! Grant-há! Grant-há! — obvykle končící pronikavým vzdechem“. To, že levhart vydává také celou řadu slabých zvuků, které lidé většinou nemohou slyšet, odpovídá jeho zálibě v tajnůstkářství.
Kromě toho levhart není sociálně žijící kočkovitou šelmou, jakou je například družný lev. Levharti jsou osamělí lovci, ačkoli je čas od času můžeme vidět i v párech. Aby omezil nečekaná nebo nepřátelská setkání, označuje si levhart hranice vlastního teritoria, jež může mít rozlohu 25 až 65 kilometrů čtverečních. Ze zvláštních žláz rozstřikuje výměšek a tak označuje hranice svého území. Specifická pachová stopa může druhé levharty informovat o pohlaví, o věku a možná i o tom, kdo je „domácím pánem“. Jde-li o samici, pak informuje také o tom, zda je v období páření, nebo zda má mláďata či nikoli.
Když levhart loví, dělá to s charakteristickým tajnůstkářstvím. V biblických dobách byl znám tím, že číhával blízko měst, připraven se smrtící rychlostí ukořistit domácí zvířata. (Jeremjáš 5:6; Ozeáš 13:7; Habakuk 1:8) Větší kořist si schovává v rozsoše stromu — asi 9 nebo 12 metrů nad zemí —, aby ji uchránil před zvířaty žívícími se mršinami, například před hyenami a šakaly. Ale jak dokáže vytáhnout ulovenou antilopu nebo 1,5 metru dlouhé mládě žirafy do takové výšky? To je tajemství, které levhart nerad prozrazuje. Trpěliví pozorovatelé však tvrdí, že to zvládne čistě fyzickou silou. Levharti dávají přednost tomu, když mohou jíst beze spěchu a při tom líně ležet na větvích stromu v úplné tajnosti, zamaskováni větvemi a listím.
Pokud levhart není drážděn, je spíše plachý, ochotný ustoupit a vyhýbá se střetu s člověkem. A tak přestože někteří levharti strach z člověka ztratili a stali se lidožravými, většinou tato zvířata představují pro lidi malé nebezpečí. Je-li však levhart zraněn nebo zahnán do kouta, neprojevuje před svým nepřítelem žádný strach. „Rozzlobený levhart,“ píše Jonathan Scott v knize The Leopard’s Tale (Levhartí příběh), „je úplným ztělesněním zuřivosti . . . schopný soustředit všechnu svou značnou sílu do krátkého, bleskurychlého útoku.“
Levhartí matky
Není tedy překvapením, že také svá mláďata levharti vychovávají v poměrné tajnosti. Během prvních dvou měsíců života ukrývají novorozená mláďata většinou v jeskyni. Otec se na výchově nepodílí, zato matka je krmí, čistí a zahřívá, a tak se mezi ní a mláďaty vytvoří těsné pouto. Nakonec matka přenese svůj vrh, dvě nebo tři mláďata, do nového domova; když jsou mláďata ještě malá, nese je v tlamě, jsou-li už větší, volá je, aby ji následovala.
Matka malých levhartů se také snaží skrývat je před nepřáteli, jakými jsou paviáni. Ale jestliže paviáni její mláďata napadnou, matka na ně zaútočí a sama riskuje, aby tak dala svým potomkům šanci utéct do bezpečí. Podstupuje také velké nebezpečí při tom, když pro svá mláďata opatřuje potravu. Tato kočkovitá šelma je normálně plachá, ale jestliže potřebuje maso pro své hladové potomky, projde i stádem troubících slonů.
Je zajímavé, že když jsou levharti mladí, nějaký čas vůbec neprojevují svou nezávislou povahu. Mláďata jsou odstavena asi v šesti měsících, ale svou vlastní kořist uloví, až když je jim rok. Samci se stávají dospělými samotáři až ve věku okolo dvou a půl let. Mladé samice mohou dál sdílet domovské území své matky i jako dospělé.
Levhart — Nakonec pokojný?
Avšak tato roztomilá koťátka vyrostou v zabijáky. Zdá se tedy těžké věřit tomu, že by se někdy mohla splnit slova proroka Izajáše: „Vlk skutečně bude chvíli přebývat s beránkem a levhart ulehne s kůzletem.“ (Izajáš 11:6)
Novodobé pokusy ochočit levharta měly jen malý úspěch. Sieuwke Bisleti van der Laanová a její manžel vychovali na své farmě v Africe jeden vrh levhartích mláďat. Mláďata měla „naprostou volnost“ a často byla krmena přímo z ruky, ale nikdy nebyla úplně ochočena. Sieuwke Bisleti píše: „Když jednou levhart vyroste, jde svou vlastní cestou. Lev vás bude vždycky milovat a poslouchat; levhart vás bude vždycky uznávat, ale sám se rozhodne, jak bude v daném okamžiku reagovat.“
Nakonec se usoudilo, že je nebezpečné, aby se odrostlá mláďata dál volně potulovala po farmě. Bylo rozhodnuto, že se vrátí zpět do přírody. Byli mladí levharti nějak poznamenaní tím, že je vychovávali přátelští lidé? Vůbec ne. Za tři dny po tom, co byli puštěni do přírody, byl jeden samec pozorován, jak sedí u vodušky, kterou ulovil.
Nicméně tento chabý úspěch v pokusech ochočit levharta neruší platnost Izajášova inspirovaného proroctví o míru mezi levhartem a kůzletem. Tato neobyčejná událost se uskuteční; ne však lidským úsilím, ale Božím zásahem. Boží vláda však udělá více než to, že přinese mír do ‚království zvířat‘. „Země jistě bude naplněna poznáním Jehovy,“ předpověděl Izajáš. (Izajáš 11:1–9) Proto i lidé zanechají zvířeckého jednání, které přináší války a rozpory. V té době se také změní postoj člověka ke zvířatům. Žádné zvíře už nebude obětí svévolného zabíjení. A člověk ani nebude plenit místa, kde zvířata žijí, nebo ohrožovat jejich existenci, protože Jehova ‚zničí ty, kteří ničí zemi‘. (Zjevení 11:18)