Noční setkání v Tanzanii

KDYŽ skončil mezinárodní sjezd svědků Jehovových v Keni, plni očekávání jsme se vydali na soukromou výpravu do Tanzanie.

První zastávka byla v národním parku Lake Manyara. Byli jsme udiveni, kolik různých druhů zvířat tam bylo — kočkodani diadémoví, impaly, buvol africký, zebry a další. Představte si jezírko plné hrochů. Díváte se na žirafy pasoucí se na druhé straně, na lva o kus dál v trávě a na stádo pakoňů v dálce.

Když jsme přijeli ke kráteru Ngorongoro, najali jsme si průvodce, vypůjčili jsme si vozidlo s pohonem na čtyři kola a vydali se na celodenní výlet do kaldery (kráteru vyhaslé sopky). Od okraje kráteru jsme se dokodrcali dolů na dno — ujeli jsme přibližně 600 metrů. Byl to nádherný pohled! Na rozlehlé planině byla všude kolem zvířata. Stáda pakoňů postupovala tak, jako by migrovala. Zebrami, buvolci a gazelami Thomsonovými a Grantovými se to tam jen hemžilo. Při jedné zastávce odpočíval ve stínu našeho auta lev a vůbec mu nevadilo, že jsme přímo nad ním. Později jsme se zastavili, abychom z dálky pozorovali nosorožce černého. Nedaleko nás se slon africký krmil listím stromů. Když jsme jeli zpět k okraji kráteru, připomínali jsme si tu spoustu impozantních zvířat. Chybělo nám nějaké?

Ano, ovšem, africký levhart. Ale naděje, že bychom nějakého mohli vidět ve volné přírodě, je téměř nulová. Fotograf Erwin Bauer poznamenal: „Turisté pronásledují levharty s neobyčejným nadšením a horlivostí — alespoň zčásti proto, že je mimořádně obtížné tato zvířata objevit, natož fotografovat. Většina cestovatelů ho na typickém ‚safari‘ nikdy ani nezahlédla. Během mých patnácti výprav jsem viděl celkem osm levhartů a pouze jeden byl tak blízko, abych ho mohl vyfotografovat.“ (International Wildlife)

Když se setmělo, měli jsme jiný problém. Rezervovaná místa v noclehárně byla zrušena, a tak jsme museli hledat ubytování. V naprosté tmě jsme tedy sjeli prašnou cestou dolů. Náhle sebou dva z nás, kteří seděli na předních sedadlech, trhli. Něco žlutohnědého skočilo přímo do světla reflektorů. Prudce jsme zabrzdili a vydechli překvapením!

Bezprostředně před námi byl dospělý levhart! Jestliže se ti, kdo seděli vzadu, cítili v nevýhodě, za okamžik se to změnilo. Levhart skočil na pravý okraj cesty — a zůstal nehybně stát. Jak tam stál ve světle reflektorů s pohledem upřeným na nás, zdálo se, že uvažuje: ‚Co mám udělat? Zaútočit, nebo si neznámého „nepřítele“ nevšímat a pokusit se uprchnout do křoví?‘

Adrian, jeden z našich společníků, byl k tomuto zosobnění energie a krásy nejblíže — asi metr. „Rychle, podej mi blesk,“ šeptl, zatímco sahal po plně automatickém fotoaparátu. „Nedělejte hluk,“ ozvalo se zezadu varování. Fotoaparát byl rychle připraven a udělal se snímek. Ale zdálo se, že fotografie bude nezdařená, protože světlo blesku se odrazilo zpět do vnitřku vozu. Než se baterie nabila, Adrian opatrně stáhl okýnko. Levhart byl stále na dosah ruky, trhal ocasem a oči mu svítily.

V okamžiku, kdy jsme udělali druhý snímek, se levhart rozhodl. Nádherné zvíře se vrhlo do podrostu a zmizelo. Ve voze zavládlo vzrušení! Nezapomenutelný zážitek. Zážitek, který, jak nám později řekli průvodci, se nestává běžně. Druhou fotografii, která byla velmi zdařilá, jsme si vzali, aby nám připomínala ono vzrušující noční setkání v Tanzanii.