Změnila televize i vás?

‚OKÉNKO do světa.‘ Tak je popisována televize. Autor Erik Barnouw ve své knize Tube of Plenty—The Evolution of American Television uvádí, že již na počátku šedesátých let „se [televize] pro většinu lidí stala jejich okénkem do světa. Obraz, který předkládala, vypadal jako obraz skutečného světa. Důvěřovali, že je správný a úplný.“

Nicméně pouhé okénko si nemůže vybírat obraz, který předkládá; nemůže určit osvětlení ani úhel pohledu; ani nemůže náhle změnit záběr, aby udrželo váš zájem. Ale televize to udělat může. Takové činitele výrazně utvářejí vaše cítění a názory na to, co sledujete, a navíc je ovlivňují lidé, kteří televizní programy vytvářejí. Dokonce i ty nejméně zaujaté zpravodajské a dokumentární pořady jsou zmanipulovány, i když to nemusí být úmyslně.a

Mistrný svůdce

Nicméně lidé, kteří řídí televizní vysílání, se velmi často snaží diváky ovlivnit otevřeně. Například v reklamách mohou úplně popustit uzdu své fantazii a použít jakýkoli trik, který si lze vůbec představit, aby vás nalákali ke kupování. Barvy. Hudba. Krásní lidé. Erotika. Oslnivé scény. Mají bohatou paletu námětů a vybírají z ní mistrně.

Jeden bývalý reklamní pracovník napsal o patnácti letech své práce v tomto oboru: „Zjistil jsem, že pomocí hromadných sdělovacích prostředků [jako je televize] lze promlouvat přímo k lidskému myšlení, a jako nějaký mocný mág v něm tak zanechávat obrazy, které mohou lidi pohánět, aby dělali to, co by je jinak zřejmě ani nenapadlo.“

To, že televize má na lidi takový mohutný vliv, bylo zřejmé již v padesátých letech. Jedna společnost vyrábějící rtěnky, která měla roční zisk 50 000 dolarů, začala vysílat své reklamy v americké televizi. Během dvou let tržba prudce stoupla na 4 500 000 dolarů za rok! Jedna banka byla najednou zavalena vklady v hodnotě 15 000 000 dolarů poté, co své služby inzerovala v jednom televizním pořadu, který byl oblíbený u žen.

Dnes shlédne průměrný Američan každý rok přes 32 000 reklam. Tyto inzeráty vemlouvavě hrají na city. Jak to napsal Crispin Miller v knize Boxed In—The Culture of TV (Přikováni u skříňky — televizní kultura): „Je pravda, že jsme manipulováni tím, na co se díváme. Reklamy, které prostupují do všedního života, nás neustále ovlivňují.“ Dodává, že tato manipulace „je nebezpečná zejména proto, že se často jen velmi těžko rozpoznává, a tak nebude neúspěšná, dokud se nenaučíme uvědomovat si ji“.

Ale televize nenabízí jenom rtěnky, politické názory a kulturu. Nabízí také morálku — nebo spíše její nedostatek.

Televize a morálka

Jen málo lidí by udivilo zjištění, že sexuální chování se v amerických televizních pořadech objevuje stále častěji. Jedna studie publikovaná v roce 1989 v časopise Journalism Quarterly uváděla, že během 66 hodin vysílání v nejsledovanějším čase se objevilo celkem 722 případů sexuálního chování, ať bylo naznačené, vyjádřené slovně nebo přímo zobrazené. Případy se pohybovaly od erotických doteků až k sexuálnímu styku, masturbaci, homosexualitě a krvesmilstvu. Průměr byl 10,94 takových scén každou hodinu!

Spojené státy nejsou v tomto ohledu nijak ojedinělé. Francouzské televizní filmy ukazují vyložený sexuální sadismus. V italské televizi se objevuje striptýz. Noční programy ve Španělsku uvádějí násilné a erotické filmy. A výčet by mohl pokračovat.

Dalším druhem televizní nemravnosti je násilí. Jeden televizní kritik pro časopis Time ve Spojených státech nedávno vychvaloval „strašidelný dobrý humor“ v sérii hororů. Scény ukazovaly stětí hlavy, zohavení, naražení na kůl a posedlost démony. Jistě, mnohé násilné scény v televizi bývají méně příšerné — a také se snadněji považují za samozřejmost. Když v jedné vzdálené vesnici na Pobřeží slonoviny v západní Africe předváděli západní televizní programy, jeden překvapený stařec se zmohl pouze na otázku: „Proč se bílí pořád jenom bodají, bijí se a střílejí na sebe?“

Odpovědí je samozřejmě to, že televizní producenti a sponzoři chtějí dát divákům to, co diváci touží vidět. A násilí diváky přitahuje. Sex také. Proto televize předkládá obojí v hutných dávkách — ale ne příliš mnoho a příliš brzo, neboť to by diváky odradilo. Jak to uvedla Donna McCrohanová v knize Prime Time, Our Time (Nejlepší doba je naše doba): „Většina nejoblíbenějších pořadů jde co nejdále v neslušné mluvě, sexu, násilí nebo v podobných námětech; jakmile se dostanou až na samou hranici, pak ji otupí. Následně jsou diváci připraveni na novou hranici.“

Například homosexualita se kdysi považovala za něco, co je pro televizi „za hranicí“ dobrého vkusu. Ale jakmile si na ni diváci zvykli, byli připraveni přijmout více. Jeden francouzský novinář potvrdil: „Žádný producent by se dnes již neodvážil ukazovat homosexualitu jako úchylku. . . Divná je spíše společnost a její netolerance.“ V roce 1990 vysílala v jedenácti amerických městech kabelová televize premiéru jednoho seriálu o homosexuálech. Pořad ukazoval scény mužů, kteří spolu byli v posteli. Producent tohoto programu řekl pro časopis Newsweek, že tyto scény vymysleli homosexuálové proto, aby „diváci nebyli přecitlivělí a aby si lidé uvědomili, že jsme stejní jako všichni ostatní“.

Fantazie proti skutečnosti

Autoři studie uváděné v Journalism Quarterly poznamenali, že televize téměř nikdy neukazuje důsledky nedovoleného sexu a že tudíž její „nepřetržitý příval vzrušujících sexuálních obrazů“ se rovná úplné dezinformační kampani. Citovali také jinou studii, jejímž závěrem bylo, že televizní seriály především předkládají toto poselství: Sex je možný i bez manželství a nikdo z něj neonemocní.

Je to obraz světa, jak jej znáte? Předmanželský sex bez těhotných mladých dívek nebo bez pohlavně přenášených nemocí? Homosexualita a bisexualita beze strachu z nákazy nemocí AIDS? Násilí a boje, z nichž hrdinové vycházejí vítězní a ničemové pokoření — ale všichni kupodivu často bez šrámů? Televize vytváří svět, v němž jednání zůstává blaženě nedotčeno svými důsledky. Zákony svědomí, morálky a sebeovládání tu jsou nahrazeny zákonem okamžitého uspokojování potřeb.

Je jisté, že televize není „okénkem do světa“ — přinejmenším ne do skutečného světa. Je zajímavé, že nedávno vydaná kniha o televizi se jmenuje The Unreality Industry (Průmysl neskutečna). Její autoři tvrdí, že televize „se stala jednou z nejmocnějších sil v našem životě. Televize v důsledku toho nejen určuje, co je skutečné, ale ještě závažnější a mnohem znepokojivější je, že stírá samotné rozlišení, samotnou hranici mezi tím, co je skutečné, a co je neskutečné.“

Tato slova mohou znít jako zbytečná panika těm, kteří si myslí, že jsou vůči vlivům televize imunní. ‚Nevěřím přece všemu, co vidím,‘ hájí se někteří. Beze sporu můžeme mít sklon televizi nedůvěřovat. Ale odborníci varují, že tato pouze podvědomá nedůvěra nás nemůže uchránit před vychytralostí, s jakou televize hraje na naše city. Jak to řekl jeden spisovatel: „Jednou z nejlepších lstí televize je nikdy neprozradit, do jaké míry ovlivňuje naše psychické pochody.“

Stroj na ovlivňování

Podle publikace 1990 Britannica Book of the Year se Američané denně dívají na televizi v průměru sedm hodin a dvě minuty. Jiný, mnohem umírněnější odhad uvádí dvě hodiny denně, ale to by stále znamenalo prosedět u televize během lidského života celkem sedm let! Jak by takové obrovské dávky mohly zůstat bez následků?

Nemůžeme se tedy divit, když čteme o lidech, kteří mají potíže s rozlišováním mezi skutečností a tím, co vidí v televizi. Jedna studie, kterou uveřejnil britský časopis Media, Culture and Society, zjistila, že televize opravdu ovlivňuje některé lidi, aby si vytvořili „jiný pohled na skutečný svět“. Živí v nich totiž představu, že jejich sny o skutečnosti jsou již vlastně skutečností. Zdá se, že jiné studie, jako například ta, kterou sestavil americký Národní institut pro duševní zdraví, tato zjištění podporují.

Když televize ovlivňuje populární názory na skutečnost, jak by lidé a jejich jednání mohlo zůstat nezasaženo? Jak píše Donna McCrohanová v knize Prime Time, Our Time: „Když nějaký vysoce oblíbený televizní pořad překonává to, co bylo tabu, nebo překračuje jazykové bariéry, pak pociťujeme větší svobodu překračovat je také. A úplně stejně nás ovlivňuje to, když. . . je promiskuita považována za normální, nebo když nějaký fešák dělá narážky na to, jak používá kondom. V každém případě je televize jako načasované zrcadlo, které zobrazuje právě to, o čem můžeme být přesvědčeni, že jsme, a čím se tudíž z velké části stáváme.“

Rozmach věku televize s sebou zcela jistě přinesl rozšíření nemravnosti a násilí. Náhoda? To sotva. Jeden průzkum ve třech zemích ukázal, že kriminalita a násilí vzrostly v každé z těchto zemí poté, co do nich byla zavedena televize. Tam, kde byla zavedena dříve, vzrostla dříve i kriminalita.

Je překvapující, že sledování televize ani nebývá řazeno mezi odpočinkové činnosti, jak si to mnozí myslí. Průzkumy na 1 200 osobách prováděné během 13 let zjistily, že nejmenší pravděpodobnost odpočinku je právě při sledování televize. Přijímače spíše diváky ponechávaly v pasivitě, ale přesto v napětí a bez schopnosti soustředit se. Po obzvláště dlouhém sledování programů měli diváci ještě horší náladu než na začátku pořadu. Naproti tomu četbou si lidé odpočinuli mnohem více, měli lepší náladu a mohli se lépe soustředit!

Ale bez ohledu na to, jakým přínosem může být četba dobré knihy, televizor, ten neúnavný zloděj času, může knihy snadno zatlačit na druhé místo. Když byla televize poprvé zaváděna v New Yorku, veřejné knihovny brzy hlásily pokles v půjčování knih. To samozřejmě nemá znamenat, že lidstvo brzy přestane číst. Ale přesto se tvrdí, že lidé dnes čtou s menší trpělivostí a jejich pozornost brzy ochabuje, když nejsou zaplavováni křiklavými obrazovými vjemy. Statistiky a studie nemohou dost dobře doložit takové neurčité obavy. Navíc, co všechno ztrácíme ze své osobní hloubky a kázně, jsme-li závislí na nepřetržitém lenošení v ustavičném přívalu předem připravené prchavé televizní zábavy, která má vyplnit i tu nejkratší chvíli naší pozornosti?

Televizní děti

Avšak námět televize se stává opravdu naléhavým, když přemýšlíme o dětech. Celkem vzato, televize může působit na děti stejně jako na dospělé — spíše ještě více. Vždyť děti mnohem pravděpodobněji uvěří světu fantazie, který uvidí na obrazovce. Německý list Rheinischer Merkur/Christ und Welt citoval jednu nedávnou studii, která zjistila, že děti často „nedokáží rozlišit reálný život od toho, co vidí na obrazovce. To, co vidí v neskutečném světě, si převádějí do světa skutečného.“

Více než 3 000 vědeckých studií během desetiletí výzkumů podporují závěr, že násilné pořady mají negativní vlivy na děti a mládež. Takové uznávané organizace jako Americká akademie dětského lékařství, Národní institut pro duševní zdraví a Americká lékařská asociace se shodují na tom, že násilné televizní programy způsobují agresivní a antisociální chování dětí.

Studie vykázaly další znepokojivé výsledky. Například, dětská obezita se spojuje s nadměrným sledováním televize. Zjevně jsou tu dva faktory. 1. Hodiny strávené v nečinnosti před obrazovkou jsou náhradou za hodiny aktivně strávené při hře. 2. Televizní reklamy dětem šikovně podstrkují nezdravá tučná jídla s malou výživnou hodnotou. Další průzkum upozornil, že děti, které nadměrně sledují televizi, špatně prospívají ve škole. I když je závěr poněkud problematický, časopis Time nedávno uvedl, že mnozí psychiatři a učitelé dávají televizi za vinu to, že děti hůře čtou a že mají horší výsledky ve škole.

A dále je kritickým faktorem čas. Než průměrné americké dítě ukončí střední školu, stráví před televizí 17 000 hodin ve srovnání s 11 000 hodinami ve škole. Pro mnohé děti představuje sledování televize jejich hlavní činnost ve volném čase, ne-li jejich jedinou činnost. Kniha The National PTA Talks to Parents: How to Get the Best Education for Your Child (Národní SRPŠ promlouvá k rodičům: Jak svému dítěti zajistit nejlepší vzdělání) poznamenává, že polovina všech žáků páté třídy (tedy desetiletých) tráví doma denně čtyři minuty četbou, ale 130 minut sledováním televize.

Při závěrečném rozboru bude zřejmě jen málo těch, kteří by vážně obhajovali, že televize není žádným opravdovým nebezpečím jak pro děti, tak pro dospělé. Ale co z toho plyne? Měli by rodiče doma zakázat sledování televize? Měli by se lidé všeobecně chránit před jejím vlivem tím, že ji vyhodí, nebo že ji uloží na půdu?

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 7]

„Proč se bílí pořád jenom bodají, bijí se a střílejí na sebe?“

[Obrázek na straně 9]

Zavřete televizi, otevřte si knížku