„Poruchy chuti k jídlu“ — Reakce našich čtenářů
ČLÁNKY z Probuďte se! na námět „Poruchy chuti k jídlu — co je možné dělat?“ (22. prosince 1990, angl.) vyvolaly odezvu v podobě velkého množství dopisů. Čtenáři z mnoha částí světa nám v nich děkují, že jsme zpracovali tento citlivý a často bolestivý námět. Články zaujaly mnohé z těch, kteří dlouhou dobu bojují s poruchami chuti k jídlu.
Jedna žena například napsala: „Vážený pane nebo paní: Biblická a traktátní společnost Strážná věž si zaslouží za články s námětem poruchy chuti k jídlu nejvyšší pochvalu. V devíti letech mi byla zjištěna choroba anorexie, a od té doby s ní zápasím již 34 let. Poté, co jsem přečetla téměř všechnu dostupnou literaturu o poruchách chuti k jídlu a absolvovala nejrůznější terapie, mohu po pravdě říci, že způsob podání v Probuďte se! je nejlepší, s jakým jsem se doposud setkala. Žádná literatura ani žádný poradce nepředložili duchovní hledisko takovým vyčerpávajícím způsobem jako článek v Probuďte se! Poprvé jsem uviděla anorexii tak, jak ji vidí Bůh.“
Mnozí již uvádějí rady z článku do praxe. Jedna žena píše: „Když jsem si přečetla článek ‚U koho se vyvinou poruchy chuti k jídlu?‘, užasla jsem, protože jsem četla popis své osoby. Každá jednotlivá myšlenka v článku ‚Vyhrát zápas!‘ mi velmi pomohla. Své názory jsem poopravila. Pocítila jsem úlevu, když jsem se dozvěděla, že i jiní lidé, dokonce křesťané, mají tytéž problémy. Myslela jsem si, že jsem asi jediná.“
Jedna 25letá žena napsala: „Od svých třinácti let trpím bulimií. Celý rok 1989 a určitou část roku 1988 jsem strávila v hluboké, vyčerpávající depresi. Dokonce jsem se dvakrát pokusila i o sebevraždu. Velmi dobře rozumím těmto nanejvýš dojemným článkům a některé návrhy a užitečné rady uplatňuji. Díky těmto poučným článkům jsem získala jasnější představu. Určitě je to vydání, které budu UCHOVÁVAT JAKO POKLAD a často se k němu budu vracet!“
„Čtu časopis stále znovu a znovu!“ píše jedna mladá žena, která deset let zápasí s poruchami chuti k jídlu. „Právě jsem začala připouštět, že mám potíže. Je obrovskou útěchou vědět, že nám Jehova chce pomoci a že nás neopouští, když se náš zdravotní stav zhoršuje.“
„Uvědomila jsem si, že čtu o tom, co sama cítím!“ napsala jedna mladá dívka. „Tento článek mi pomohl, abych překonala svou uzavřenost a pohovořila si s maminkou. Nyní mohu lép ovládat své vlastní pocity.“ Jiná dívka, které je 16 let, píše: „Uzdravuji se z mentální anorexie. Modlila jsem se k Jehovovi, abych našla někoho, kdo by měl pro mou nemoc pochopení. Časopis Probuďte se! mi ukázal, že takoví lidé jsou kolem mne. Mám tátu a mámu a naši rodinu, mnoho svědků Jehovových, kteří jsou mými přáteli, především ale mám Jehovu. Věřím, že vydání časopisu Probuďte se! z 22. prosince pomůže i dalším, stejně jako pomohl mně a naší rodině.
Jedna 20letá žena, která je v kazatelské službě plným časem, píše: „Dlouho jsem se snažila vypořádat se s poruchami chuti k jídlu sama. Jednu dobu jsem si dokonce myslela, že je nerozumné, abych se v té věci modlila k Jehovovi. Oči se mi zalily slzami radosti, když jsem se dozvěděla, že Jehova považuje i takovou věc za důležitou.“
Další žena napsala: „Článek byl vynikající, doopravdy.“ Pak pokračuje: „Jsem obětí mnohonásobných duševních otřesů prožitých v dětství. Dva nejhorší, které jsem vytrpěla, byly způsobeny sexuálním zneužitím a zneužitím spojeným s démonickými rituály. První dva odstavce v části pod mezititulkem ‚Pocity méněcennosti‘ přesně vystihly jádro problému. Jedná se skutečně o záležitost přeměny mysli, získání sebeúcty, a to se nedá uskutečnit bez pomoci druhých, jak bylo správně uvedeno.“
Mnohým se zdálo, že články byly odpovědí na jejich modlitby. „Tyto články nebyly napsány náhodou, protože Jehova dává na modlitby odpověď!“ napsala jedna čtenářka. Dodává: „Přestože s tím bojuji takřka celý život, uvědomila jsem si závažnost své nemoci týkající se poruch chuti k jídlu (bulimie) až teprve po přečtení článku.“ Devatenáctiletá dívka, jež se vyrovnává s bulimií již šestý rok, uvedla: „Právě začátkem tohoto měsíce jsem se připravovala, že Vám napíši a požádám Vás, zda byste nepřinesli zasvěcený článek na tento námět. Jsem opravdu velice ráda, že jste se zabývali i podrobnostmi a látku neodbyli, jak to dělá většina lidí.“
Jeden dopis je napsán jednoduše: „Modlila jsem se a trpělivě čekala na články o poruchách chuti k jídlu. Byla bych požádala o informace, kdybych se tolik nestyděla. Soucit, jaký jste mi v článcích projevili, posílil mou víru natolik, abych tento problém překonala jednou provždy.“ Jedna středoškolačka píše: „Přivodila jsem si mentální anorexii a bulimii a díky tomu jsem trpěla jak duševně, tak tělesně. Modlila jsem se k Jehovovi o pomoc a pak vyšly tyto články. Neudržela jsem se, abych neplakala radostí.“
Pro mnoho čtenářů bylo čtení článků citovým zážitkem. „Jakmile jsem zásilku rozbalila,“ píše jedna mladá žena, „obálka časopisu mě téměř vylekala. Skoro jsem se jí bála dotknout. Položila jsem časopis vedle na postel a pouze jsem se na něj několik minut dívala. Jediné, co jsem byla schopná udělat, bylo, že jsem Jehovovi za články děkovala. Skutečně poznávám, že mě Jehova miluje. Články mi pomohly, abych se znovu dívala na své tělo jako na vzácný dar a také s ním tak zacházela.“
„Když čtu tyto články,“ píše jedna žena, „dokonce i když píši tento dopis, nemohu se udržet a slzy mi tečou po tvářích. Vyléčila jsem se totiž z bulimie a po článku od Společnosti na tento námět jsem toužila. Naučit se sebeúctě — věřit, že mám v Jehovových očích hodnotu a nedovolit, aby mě v pohledu na sebe ovlivnil způsob myšlení jiných lidí, to byla nejtěžší věc, se kterou jsem se musela vypořádat. Někdy se mi to daří lépe, jindy hůře, ale stále na tom pracuji.“
„Časopis jsem přijala s očima zalitýma slzami a s vděčností v srdci,“ píše další, 21letá žena. Téměř již devět let zápasím se všemi třemi zmíněnými chorobami. Vždycky jsem se příliš obávala svěřit se někomu. Nyní, poté, co byla uveřejněna tato praktická rada, cítím, že se mohu s Boží pomocí otevřeně zabývat problémem a právě o to jsem se modlila.“
Nakonec jeden křesťanský starší píše: „Považuji tyto články za neobyčejnou pomoc. Abychom jako starší mohli pomáhat jiným jak uvnitř, tak vně sboru, je pro nás pečlivé studium a přijímání takovýchto informací velmi důležité.“
Tyto citáty pocházejí pouze z několika dopisů, jež jsme dostali a jež jsou plné ocenění. Naším vroucím přáním je, aby tyto články dále pomáhaly lidem z celého světa vyrovnávat se s takovýmito vyčerpávajícími potížemi.