Problémy současného sportu

LIDÉ obvykle obhajovali sport tvrzením, že utváří charakter. Prohlašovali, že sport vzbuzuje ocenění pro tvrdou práci, sportovní chování a radost ze hry. Ale mnohým lidem zní dnes takové argumenty prázdně a dokonce pokrytecky.

Zvláštním problémem je důraz, který se klade na vítězství. Časopis Seventeen to nazývá „stinnou stránkou sportu“. Proč? Protože, jak uvádí časopis, „touha po vítězství najednou převáží zájem o školu, zdraví, štěstí a mnoho dalších důležitých věcí v životě. Vítězství se stává vším.“

Zkušenost běžkyně Kathy Ormsbyové měla ukázat smutné důsledky přílišného důrazu na sportovní výsledky. Stalo se to 4. června 1986 při soutěži NCAA (National Collegiate Athletic Association), tedy jen několik týdnů poté, co se jí podařilo vytvořit národní rekord v běhu žen na 10 000 metrů. Při tomto závodu Kathy seběhla z tratě, běžela k blízkému mostu a skokem z něj se pokusila o sebevraždu. Přežila to, ale zůstala ochrnutá od pasu dolů.

Psycholog Scott Pengelly, který lečí sportovce, poznamenal, že Kathy není ojedinělým případem. Poté, co se Kathy pokusila o sebevraždu, S. Pengely uvedl: „Telefonovali mi lidé a říkali: ‚Mám stejné pocity jako Kathy.‘ “ Jiná běžkyně, Mary Wazeterová z Georgetownské univerzity, která ve své věkové skupině vytvořila národní rekord na polovičním maratónu, se také pokusila o sebevraždu skokem z mostu a zůstala ochrnutá.

Tlak zvítězit, splnit očekávání může být obrovský a důsledky neúspěchu ničivé. Donnie Moore, slavný nadhazovač v baseballovém týmu California Angels, mohl jediným nadhozem rozhodnout o tom, že jeho tým postoupí do soutěže ‚1986 World Series‘. Ale pálkař Bostonu po odpalu oběhl všechny mety až ‚domů‘ a jeho tým pak vyhrál zápas a tím také americkou ligu a postoupil do soutěže ‚World Series‘. Donnie, který se podle vyjádření jeho přátel stále trápil myšlenkami na svůj neúspěch, se zastřelil.

Extrémní soutěživost

S dnešními sporty je dále spojen problém extrémní soutěživosti. Není přehnané, když řekneme, že ze závodníků se vlastně stávají zrůdy. Když Harry Holmes boxoval v soutěžích těžké váhy, musel se vždy před vstupem do ringu změnit. „Dobrotu musím nechat za provazy ringu,“ vysvětlil, „a vzít s sebou všechno špatné, jako doktor Jekyll a pan Hyde.“ U sportovců se objevuje neutuchající posedlost, když se snaží zabránit jiným, stejně talentovaným sportovcům, aby je neporazili.

„Musíte v sobě mít ohnivou zuřivost,“ řekl jeden bývalý fotbalový trenér, „a nic tento oheň nerozdmýchá tak jako nenávist.“ I bývalý americký prezident Ronald Reagan kdysi řekl jednomu studentskému fotbalovému týmu: „Ke svému soupeři můžete pociťovat čistou zášť. Je to čistá zášť, neboť je symbolizována pouze dresem.“ Ale je opravu dobré vyvolávat v sobě zášť vůči soupeři?

Bob Cousy, dřívější přední basketbalista týmu Boston Celtics, jednou vyprávěl, jak dostal za úkol hlídat Dicka Barnetta, nebezpečného hráče týmu Los Angeles Lakers. „Seděl jsem ve svém pokoji od rána do večera,“ řekl Cousy. „Myslel jsem pořád jenom na Barnetta. Částečně jsem si rozebíral, jak bych měl proti němu hrát, a také jsem v sobě vůči němu živil nenávist. Ještě než jsem se dostal na hřiště, byl jsem tak rozlícený, že kdyby mě Barnett pozdravil, zřejmě bych mu dal jednu do zubů.“

Faktem je, že hráči se často snaží soupeře ze hry nějak vyřadit. Sportovní novinář Ira Berkow řekl, že když se fotbalistovi podaří nějak zranit soupeřova hráče a vyřadit ho ze hry, „spoluhráči ho obklopí a objímají za dobře odvedenou práci. Rozdá-li dost takových nebezpečných ran, dostane na konci sezóny odměnu buď v podobě zvýšeného platu, anebo řadovým hráčům je nabídnuta smlouva na další sezónu. Hráči se proto rádi pyšní svými přezdívkami jako Ničema Joe Greene, Jack (Rozparovač) Tatum,“ a tak dále. — The New York Times, 12. prosince 1989.

Fred Heron, hráč amerického fotbalu v týmu St. Louis, vyprávěl: „Trenéři nám řekli, že obránce [týmu Cleveland Browns] měl potíže s krční páteří. Vybízeli měl, že bych se měl pokusit vyřadit jej ze hry, bude-li k tomu příležitost. A tak jsem se během hry probojoval řadou hráčů, proběhl kolem útoku a v obraně stál on. Chytil jsem ho za hlavu a cloumal s ním, dokud neupustil míč. Moji spoluhráči mě za to chválili. Ale viděl jsem, že obránce leží na zemi a svíjí se bolestí. Pojednou jsem si pomyslel: ‚Copak se ze mne stalo nějaké zvíře? Vždyť je to jen hra, ale já se tu snažím někoho zmrzačit.‘ “. F. Heron ale poznamenal: „Diváci mě za to zahrnuli ovacemi.“

Mnozí poukazují na zranění, která pocházejí z extrémní soutěživosti, jako na hlavní problém dnešního sportu. Je smutné, že milióny těchto zranění postihují děti, které jsou záhy zatahovány do vysoce soutěživého sportu. Podle americké komise pro bezpečnost spotřebních výrobků jsou v nemocničních ambulancích kvůli zraněním při sportu každý rok ošetřeny čtyři milióny dětí, a odhaduje se, že dalších osm miliónů je ošetřeno rodinnými lékaři.

Mnoho dětí přichází ke zranění proto, že se přepínají, což byl dříve řídký jev. Děti dříve sportovaly pro zábavu a když si nějak ublížily, šly domů a nehrály znovu, dokud bolest neustala. Ale při vysoce soutěživých organizovaných sportech děti často hrají dál a poškozují si již zraněná nebo bolestivá místa na těle. Podle bývalého předního baseballového nadhazovače Robina Robertse jsou hlavní příčinou tohoto problému dospělí. „Dlouho předtím, než jsou na to děti připraveny, na ně dospělí vyvíjejí příliš velký tlak - duševní i fyzický.“

Peníze a podvádění

Další problém, který souvisí se sportem, je to, že prvořadým zájmem se dnes staly peníze. Sportovní dění nyní ovládá spíše chamtivost než sportovní duch a pravidla fair play. „Nevinnost se ze sportu, žel, během osmdesátých let úplně vytratila,“ povzdechl si v listu The Denver Post novinář Jay Mariotti. „Sport se v naší kultuře v devadesátých letech pyšně vypíná jako zrůdná síla, jako neuvěřitelně mamutí průmysl (ve skutečnosti je to 22. největší průmysl v Americe s ročním obratem 63,1 miliardy dolarů), o němž se někdy přiléhavěji mluví jako o humbuku.“

Minulý rok ve Spojených státech 162 předních ligových hráčů baseballu - více než každý pátý - vydělalo více než milión dolarů a nejvyšší plat přesáhl tři milióny dolarů. Nyní, o rok později, obdrží více než 120 hráčů přes dva milióny dolarů, včetně 32 hráčů, kteří dostanou více než tři milióny dolarů a přinejmenším jeden dostane přes pět miliónů dolarů; a to platí na celé období od roku 1992 do roku 1995! Honba za penězi a ohromnými platy se stala stejně běžnou i v jiných sportech.

I ve vysokoškolském sportu se často klade důraz na peníze. Trenéři vítězících týmů jsou štědře odměňováni, jejich plat včetně peněz za reklamy činí až milión dolarů ročně. Školy ve Spojených státech, jejichž fotbalová mužstva se probojují až do závěrečného turnaje, dostanou mnoho miliónů dolarů - minulý rok to bylo 55 miliónů. „Fotbalové a basketbalové týmy musí vydělávat peníze,“ vysvětluje rektor fakulty John Slaughter, „a aby získaly peníze, musí vyhrát.“ Výsledkem je bludný kruh, v němž touha zvítězit se stává posedlostí - s katastrofálními důsledky.

Aby profesionální hráči mohli hrát dále, musí vyhrávat, a tak pro to často udělají téměř cokoli. „To už není sport,“ říká dřívější přední hráč baseballu Rusty Staub. „Je to příšerný hmotařský obchod.“ Podvádění proniká všude. „Pokud nepodvádíte, pak se prostě nesnažíte vyhrát,“ vysvětluje hráč baseballu Chili Davis. „Dělej vše, co můžeš, ale nesmí tě při tom nikdo chytit,“ říká Howard Johnson, hráč týmu New York Mets.

Tak dochází k narušení morálního cítění, což je velkým problémem i ve vysokoškolském sportu. „Někteří trenéři a sportovní činitelé podvádějí,“ připouští Harold L. Enarson, bývalý rektor Ohio State University, „a rektoři a členové správních rad to přehlížejí.“ National Collegiate Athletic Association (Národní asociace vysokoškolském sportu) uložila v posledních letech 21 univerzitám ve Spojených státech pokutu za porušení pravidel a 28 dalších univerzit bylo ve vyšetřování.

Nevidíme se tedy, že mladým hráčům se deformuje systém hodnot, což je další vážný problém dnešního sportu. Používání anabolik, která mají zvýšit výkony, je častý jev. Ale pokud jde o vzdělání, tam taková snaha vidět není. Jedna významnější studie potvrzuje, že hráči na fakultách zaměřujících se na sport tráví během sezóny více času sportem než studiem a účastí na výuce. Jeden celostátní průzkum také odhalil, že na třetině amerických vysokých škol se zaměřením na mužský basketbal dokončí studium méně než jeden z pěti hráčů.

Jen několik málo vysokoškolských sportovců nakonec dosáhne v profesionálním sportu úspěchu a docílí dobrého platu, a i z těch se až příliš často stávají tragické postavy. Nejsou schopni rozumně zacházet se svými penězi a dívat se na život realisticky. Jedním takovým příkladem je Travis Williams, který letos v únoru zemřel ve věku 45 let bez domova a v chudobě. Když hrál v roce 1967 za tým Green Bay Packers, vytvořil v americkém profesionálním fotbalu zatím nepřekonaný rekord; po výkopu soupeře byl schopen zachytit míč a uběhnout s ním v průměru 37,6 metru. Jednou se vyjádřil, že na vysoké škole „nikdy nemusel chodit na přednášky. Stačilo chodit na tréninky a na zápasy.“

Problémy, které se týkají diváků

Dnes lidé tráví mnohem více času sledováním sportu než vlastním sportováním, a z toho plynou vážné problémy. Lidé, kteří chodí na sportovní utkání, se vystavují vlivu sprostého a násilného chování ostatních diváků. V atmosféře nabité emocemi, jaká panuje při sportovních událostech, jsou běžné šarvátky; stovky diváků byly zraněny a někteří byli zabiti.

Při sportovních událostech dnes však většina diváků není přítomna osobně; sledují je v televizi. Jeden televizní čtyřiadvacetihodinový sportovní kanál ve Spojených státech věnuje denně sportovnímu zpravodajství více času, než kolik věnuje kterákoli z hlavních televizních stanic zpravodajství o událostech dne. Ale sleduje-li někdo sport v soukromí svého domova, znamená to, že z toho neplynou žádné problémy?

To jistě ne. „Celá léta znal manžel každého profesionálního sportovce,“ vysvětluje jedna žena, „a manžel není ani zdaleka ojedinělým případem. Jen několik jeho přátel se na sport nedívá pravidelně. Největší zločin, který je s tím spojen,“ říká tato žena, „je vliv, který to má na děti.“ Dále dodává: „Manželovi zazlívám, že svůj volný čas využívá ke sledování sportu, a na mne a na děti nebere žádný ohled.“

Je taková stížnost ojedinělá? Naprosto ne. V domácnostech na celém světě jsou členové rodin, kteří sledováním sportu tráví příliš mnoho času a neberou při tom ohledy na další členy domácnosti. Jedna brazilská žena v domácnosti poukazuje na nebezpečné důsledky: „Láska a důvěra mezi manžely může být postupně narušena, a tak se manželství dostává do nebezpečí.“

Sportovní nadšenci mívají často nevyrovnané názory i v jiných směrech. Je běžné, že v hráčích vidí své idoly, což i někteří hráči chápou jako problém. „Když jsem přišel do svého rodného města, lidé stáli a dívali se na mě, jako by očekávali požehnání od papeže,“ poznamenal přední německý tenisový hráč Boris Becker. „Když jsem se podíl do očí svých fanoušků . . . připadalo mi, že se díván na nějaké nestvůry. Dívali se upřeně a v očích neměli žádný život.“

Sport může bezpochyby působit přitažlivě jako magnet. Je zdrojem vzrušení a silných projevů oddanosti. Lidé jsou uneseni nejen souhrou a výkony hráčů, ale vzrušuje je také výsledek zápasu, který nelze předvídat. Chtějí vědět, kdo zvítězí. Sport dále poskytuje miliónům lidí rozptýlení od toho, co mohou považovat za jednotvárný, nudný život.

Může ale sport přesto přinést lidem štěstí? Může přinášet opravdový užitek? A jak se lze vyhnout problémům, které se sportem souvisí?

[Rámeček na straně 9]

Sport jako náboženství

Kanaďan Tom Sinclair-Faulkner tvrdil, že lední „hokej je v Kanadě více než hra; pro mnohé slouží jako náboženství“. To je typický postoj, který projevují mnozí sportovní nadšenci bez ohledu na to, kde žijí.

Například ve Spojených státech byl sport označen jako „přijatelné světské náboženství“. Sportovní psycholog David Cox poznamenal, že „sport má mnoho společného se slovníkovou definicí náboženství“. Někteří „lidé se dívají na sportovce, jako by to byli bozi nebo svatí“, dodal pan Cox.

Sportovní nadšenci přinášejí sportu velké oběti, věnují mu čas a peníze, často na úkor svých rodin. Fanoušci tráví nespočetné hodiny sledováním sportovních událostí v televizi. Hrdě nosí barvy svého mužstva a na veřejnosti se chlubí sportovními emblémy. S vervou zpívají písně a skandují hesla, která o nich prozrazují, že jsou zbožnými ctiteli svého sportu.

Mnozí sportovci se dokonce před zápasem modlí o Boží požehnání a když dají branku, vkleče vznášejí děkovnou modlitbu. Při mistrovství světa ve fotbale v roce 1986 jeden argentinský hráč připsal zásluhu za svůj gól Boží ruce. A sportovní fanatikové byli podobně jako někteří stoupenci náboženství označeni jako „dogmatičtí fundamentalisté“. Tento fanatismus dovedl soupeřící fanoušky až ke krvavým bojům, které měly někdy i smrtelné následky.

„Světské náboženství“ sportu má podobně jako falešné náboženství své „svaté“, své tradice, relikvie a rituály pro dychtivé stoupence. Ale opravdový a trvalý smysl jejich životu neposkytuje.

[Obrázek na straně 7]

Hráči jsou ze hry často násilně vyřazeni

[Obrázek na straně 8]

Sledování sportu v televizi může narušovat rodinu