Pomoc umírajícím v naší moderní době

ŽENA, která je lékařka, procházela velmi bolestivou zkouškou. Musela se dívat na to, jak její 94letá babička umírá v nemocnici na jednotce intenzívní péče po operaci rakoviny, po operaci, kterou „nikdy nechtěla“.

„Na pohřbu jsem neplakala kvůli tomu, že babička zemřela. Prožila totiž dlouhý, plný život,“ napsala tato lékařka. „Plakala jsem kvůli bolestem, které protrpěla, a kvůli tomu, že se nesplnila její přání. Plakala jsem kvůli své matce a jejím sourozencům, kteří zažili takovou ztrátu a citový otřes.“

Třeba vás však napadne, zda je možné tak vážně nemocné osobě nějak pomoci. Lékařka pokračuje:

„Nejvíce jsem plakala kvůli sobě — kvůli zdrcujícímu pocitu viny, že jsem nebyla schopná ušetřit ji bolesti a pokoření, a kvůli žalostnému pocitu vlastní nedostatečnosti, kterou jsem si jako lékařka uvědomovala. Vždyť jsem nebyla schopná ji uzdravit ani zmírnit její utrpení. Při svých studiích jsem se totiž nenaučila přijímat smrt nebo umírání. Nemoc byla nepřítelem, proti němuž je třeba stále bojovat, a to jakýmkoli způsobem. Smrt znamenala porážku, prohru; chronické onemocnění bylo stálou připomínkou lékařovy bezmocnosti. Do dneška mě pronásleduje vidina mé malé babičky, která se na mne upřeně dívala svýma vystrašenýma očima, když byla na jednotce intenzívní péče napojena na dýchací přístroj.“

V tom, co říká tato milující vnučka, je vidět, jak postupně vznikala složitá etická lékařsko-právní otázka, o níž se nyní hovoří u soudů a v nemocnicích po celém světě: Co je nejlepší pro lidi, kteří jsou v naší technicky vyspělé době beznadějně nemocní?

Někteří lidé zastávají názor, že pro každou nemocnou osobu by se ze strany lékařů mělo vykonat vše, co je možné. Tento názor vyjádřila Asociace amerických lékařů a chirurgů: „Závazná povinnost lékaře vzhledem k pacientovi, který je v komatózním stavu, zbývají mu jen vegetativní funkce nebo je těžce vývojově poškozen, nezáleží na tom, zda existuje vyhlídka na zotavení. Lékař musí vždy jednat pro dobro pacienta.“ To znamená poskytnout veškerou možnou léčbu a lékařskou pomoc. Máte pocit, že to je pro osobu, která je vážně nemocná, vždy to nejlepší?

Mnohým lidem se tento přístup zdá být jistě chvályhodný. Avšak zkušenosti s vyspělou lékařskou technologií během několika uplynulých desetiletí způsobily, že vyvstalo nové, odlišné hledisko. Ve význačném pojednání z roku 1984 nazvaném „Odpovědnost lékaře vůči beznadějně nemocným pacientům“ jedna skupina zkušených lékařů uvedla: „Lze doporučit, aby se intenzívní léčba beznadějně nemocných pacientů zredukovala v případech, kdy by se takovou léčbou pouze prodlužoval obtížný a nepříjemný proces umírání.“ O pět let později vydali titíž lékaři článek s týmž názvem doplněným slovy „Druhý pohled“. Při úvaze nad stejnou problematikou se vyjádřili ještě otevřeněji: „Mnozí lékaři a etikové. . . jsou tedy toho názoru, že je etické přestat podávat výživu a tekutiny některým pacientům, kteří umírají, jsou beznadějně nemocní nebo jsou trvale v bezvědomí.“

Tyto výroky nemůžeme zamítnout jako pouhé teoretizování nebo jako planou diskusi, která se nás netýká. Mnoho křesťanů stálo před bolestným rozhodnutím v tomto ohledu. Měl by beznadějně nemocný člověk, který je nám drahý, být udržován naživu pomocí dýchacího přístroje? Měla by být smrtelně nemocnému pacientovi zaváděna nitrožilní výživa nebo jiné druhy umělé výživy? Do léčby bude možná nutné zahrnout i převoz do vzdáleného lékařského zařízení, které může poskytnout nejvyspělejší léčebné postupy. Měly by se na takovou léčbu vynaložit veškeré finanční prostředky některého příbuzného nebo celé rodiny, přestože je situace beznadějná?

Bezpochyby jste si vědomi, že na tyto otázky není snadné odpovědět. Ačkoli byste chtěli pomoci nějakému nemocnému příteli či někomu, kdo je vám drahý, ocitnete-li se před těmito otázkami, můžete se ptát: ‚Čím se má nechat vést křesťan? Kam se má obrátit o pomoc? A co je nejdůležitější — jak se k této problematice vyjadřuje Písmo?‘