Jak pečovat o smrtelně nemocné?

V POSLEDNÍ době se v mnoha částech světa mění přístup lidí ke smrti a umírání.

Dříve lékaři přijímali smrt jako nevyhnutelný konec své péče o pacienta — konec, který mu měli ulehčit a který měl často proběhnout doma.

V nedávné době se začal klást důraz na technologii a vyléčení a lékaři se na smrt začali dívat jako na své selhání či porážku. Lékařská praxe se tedy v první řadě zaměřila na to, jak zabránit smrti — a to za každou cenu. S tímto novým přístupem přišel i vývoj zcela nové techniky, která může lidi udržet naživu déle, než bylo dříve možné.

Lékařská technika přinesla do mnoha zemí nepopiratelný pokrok; nicméně zavdala také důvod k některým vážným pochybnostem. Jeden lékař poznamenal: „Mnozí lékaři pozbyli něco, co bylo kdysi jako perla a nedílná součást medicíny, totiž lidskost. Přístroje, efektivnost a důkladnost vytlačily ze srdce vřelost, soucit, slitování a zájem o jednotlivce. Medicína je nyní chladná věda; její konejšivé působení je věcí minulosti. Od ‚mechanického lékaře‘ dostane umírající člověk jen slabou útěchu.“

To je názor pouze jedné osoby a určitě to nemá být všeobecná obžaloba lékařské profese. Přesto jste možná viděli, že se mnozí lidé obávají toho, že budou udržováni naživu pomocí přístrojů.

Postupně se začal prosazovat jiný názor. Vyjadřoval, že v některých případech by se lidé měli nechat zemřít přirozeným způsobem, důstojně a bez toho, aby museli být vydáni napospas zásahu bezcitné techniky. Časopis Time při nedávném průzkumu veřejného mínění zjistil, že přes tři čtvrtiny dotázaných zastávaly názor, že lékaři by měli mít možnost ukončit léčbu, která udržuje naživu pacienta, jenž je smrtelně nemocný. Průzkum dospěl k tomuto závěru: „Jakmile se [lidé] smíří s nevyhnutelnou situací, přejí si zemřít důstojně, nechtějí být napojeni na celé množství přístrojů na jednotce intenzívní péče jako nějaký laboratorní preparát pod sklíčkem.“ Souhlasíte s tím? Jak to odpovídá vašemu náhledu na tuto problematiku?

Navrhovaná řešení

Vzhledem k různému kulturnímu a sociálnímu původu se přístupy lidí k otázce smrti a umírání značně liší. Avšak lidé v mnoha zemích projevují stále větší zájem o stav těch, kteří jsou beznadějně nemocní. Etikové, lékaři a veřejnost všeobecně v několika posledních letech podporovali úsilí o to, aby došlo k úpravě péče pro takové nešťastné jedince.

Mezi mnoha opatřeními, která jsou zkoumána se zaměřením na tuto otázku, se v některých nemocnicích nejčastěji uskutečňuje přístup nazývaný „žádná resuscitace“. Víte, co to znamená? Po rozsáhlých rozhovorech s pacientovými příbuznými, a pokud možno také s pacientem, se sepíší předběžné návrhy a zanesou se do osobní karty pacienta. Zabývají se tím, do jaké míry má být prováděna resuscitace čili oživování beznadějně nemocného pacienta v tom případě, že se jeho stav zhorší.

Téměř každý si uvědomuje, že stěžejní otázka při tak důležitých rozhodnutích by měla být: „Co by si přál sám pacient?“ Problém se však komplikuje tím, že pacient je často v bezvědomí nebo je jinak nezpůsobilý, aby učinil osobní rozhodnutí na základě získaných informací. Z toho důvodu vzniklo prohlášení, kterému lze říkat ‚živá vůle‘. Lidé na něm mohou předem podrobně uvést, jakou léčbu by si v posledních dnech svého života přáli. Taková vůle může vypadat například následovně:

„Pokud bych se měl ocitnout v nevyléčitelném stavu, který by vedl během relativně krátké doby k mé smrti, pak si přeji, aby můj život nebyl prodlužován žádnými život prodlužujícími postupy. Bude-li má nemoc v konečném stadiu, takže nebudu schopen účastnit se rozhodování ohledně své léčby, dávám tímto svému ošetřujícímu lékaři na vědomí, aby mi v takovém případě dále neposkytoval nebo aby ukončil takové terapie, které pouze prodlužují proces umírání a nejsou nutné pro to, aby mi způsobily úlevu nebo odstranily bolest.“ Taková prohlášení mohou dokonce výslovně uvádět, jaký druh léčení si pacient v případě smrtelné nemoci přeje či nepřeje.

Takové ‚živé vůle‘ jsou mnohde uznávány, ačkoli nejsou právně závazné za všech okolností. Odhaduje se, že ve Spojených státech si takové vůle sepsalo asi pět miliónů lidí. Mnohé autority v této zemi to považují za nejlepší dostupný prostředek, jímž lze zajistit, aby přání jednotlivce byla respektována a plněna.

Jaký druh léčby nebo péče zvolit?

Jaká péče by tedy měla být věnována těm, kteří jsou smrtelně nemocní? Snad nejvýznačnější inovace je to, co si na celém světě získává stále větší uznání a čemu se v některých zemích říká hospice (čti: hospis). Co to tedy je „hospice“?

Hospice v tomto smyslu nemá označovat nějaké místo nebo budovu, ale spíše se vztahuje na filozofii nebo program péče o smrtelně nemocné pacienty. Tento termín pochází z francouzského slova označujícího útulek pro pocestné. Hospice se zaměřuje na týmový přístup (lékařů, zdravotních sester a dobrovolných ošetřovatelů) a jeho cílem je zajistit, aby se pacient, který je smrtelně nemocný, cítil příjemně a relativně netrpěl bolestí; dává přednost domácímu ošetřování.

I když některé hospice jsou zakládány v nemocnicích, mnohé z nich jsou nezávislé. Většina využívá možností, které poskytuje společnost, například návštěvy zdravotních sester, odborníků na výživu, ošetřovatelů a chiropraktiků. Péče v hospice spíše značně zdůrazňuje soucit s pacientem, než aby využívala radikální lékařské přístupy. Více než na intenzívní léčbu pacientovy nemoci se hospice zaměřuje na intenzívní péči, která má pacientovi jeho stav co nejvíce ulehčit. Jeden lékař se vyjádřil takto: „Hospice neznamená méně péče nebo žádnou péči nebo lacinou péči. Je to naprosto odlišný druh péče.“

Co si myslíte o tomto pojetí? Myslíte si, že byste o tomto přístupu měli hovořit s někým ze svých drahých, který očekává, že by jeho choroba mohla být smrtelná a že by o tomto přístupu měl vědět i jeho lékař?

I když v oblasti, kde žijete, nemusí být lékařská péče v hospice nyní zavedená, v budoucnosti to tak možná bude, protože toto hnutí se šíří do celého světa. Péče v hospice se původně chápala jako něco protichůdného vůči zaběhnuté lékařské praxi. Postupně však vešla do hlavního proudu medicíny a nyní je uznávanou alternativou v léčbě smrtelně nemocných pacientů. Hospice svým přístupem přispěl ve zdravotní péči k některým význačným zlepšením — zvláště se jedná o správné používání tišících prostředků.

V jednom dopisu určeném lékařskému časopisu New England Journal of Medicine popisovala doktorka Gloria Werthová, jak její sestra zemřela v hospice: „Sestru nikdy nenutili, aby přijímala léky, potravu nebo tekutiny. Byla jí dána volnost, aby mohla jíst, pít. . . nebo brát léky podle svého přání. . . Ale to nejlepší na hospice je, že naše vzpomínky na smrt Virginie jsou neobvykle klidné, nejsou nešťastné. Jak často to lze říci po smrti na jednotce intenzívní péče?“

[Praporek na straně 5]

„Medicína je nyní chladná věda; její konejšivé působení je věcí minulosti. Od ‚mechanického lékaře‘ dostane umírající jen slabou útěchu“

[Praporek na straně 6]

Více než na intenzívní léčbu nemoci se hospice zaměřuje na intenzívní péči, která má pacientovi jeho stav co nejvíce ulehčit