Můj všední den v přelidněném Hongkongu
Hongkong patří mezi nejhustěji obydlená místa na světě. Na ploše o rozloze 1 070 čtverečních kilometrů žije 5,8 miliónu lidí. Na jeden čtvereční kilometr tak připadá 5 592 obyvatel. V Hongkongu je osídleno jen 10 procent celkového území; na jeden čtvereční kilometr obydlené plochy připadá průměrně 54 000 osob. Místní obyvatelé se ovšem podivuhodně přizpůsobili ruchu přelidněného města se stísněným prostorem, hlučným provozem a znečištěným ovzduším.
V PŮL osmé ráno mě probudilo pronikavé zvonění budíku. Vstal jsem z pohovky, na které spím, a rychle jsem se oblékl. S rodiči a třemi mladšími sestrami bydlíme v malém bytě. Všichni chodíme do zaměstnání. Před koupelnou je proto vždy fronta a všichni máme naspěch. Po rychlé snídani sedám na kolo a jedu na nádraží. Má každodenní muka byla zahájena. Splývám s mohutnou masou lidí směřujících do zaměstnání v rušném Hongkongu.
Vlak se mnou sviští kolem přeplněných obytných domů a hustě zalidněných mrakodrapů. Pak přestupuji na autobus, který mě zaveze na druhou stranu přístavu. V hustém provozu se prodíráme tunelem. Jaká úleva, když se vynoříme na Hongkongském ostrově. Zde, v centrální finanční čtvrti, je má kancelář. Cesta do zaměstnání mi trvá někdy hodinu, někdy i hodinu a půl, podle hustoty silničního provozu. Když konečně přicházím do práce, je půl desáté. Na odpočinek však není čas — zvoní telefon. Můj první klient. A takový bude celý den — jeden telefonát za druhým, sluchátko je jen zřídka zavěšené. Pak přijde krátká polední přestávka na oběd.
Nyní přichází problém — najít volné místo v jedné z početných restaurací v okolí. Vypadá to, jako by všichni chtěli jíst v tutéž dobu, na témže místě a často za týmž stolem. I dnes opět sedím u stolu s cizími lidmi. Takový je život v přelidněném Hongkongu. Po rychlém, ale vydatném čínském jídle je čas vrátit se do kanceláře.
Moje pracovní doba by měla končit v půl šesté, ale to se podaří jen málokdy. Jak se dalo čekat, když si konečně na chvíli vydechnu a podívám se na hodiny, je čtvrt na sedm. Bývají dny, kdy mohu odejít až po sedmé hodině večer. A pak přichází na řadu úmorná cesta domů.
Nejprve autobus, pak vlak. Konečně vjíždíme do stanice, kde vystupuji. Jdu si pro kolo. Zatímco na něm jedu domů, přemýšlím, jak se naše městečko rozrostlo v kypící moderní velkoměsto. Dvaceti až třicetipatrové výškové budovy nahradily nízká vesnická stavení. Široké silnice zabraly rozlehlé území a na mohutných nadjezdech bez ustání hlučí proudy aut. Starý poklidný způsob života je už navždy pryč.
Náš byt je poměrně malý — na šest lidí nemá ani 28 čtverečních metrů a já sám nemám žádnou místnost jen pro sebe. Proto spím na pohovce v obývacím pokoji. Ještě že rodiče mají jeden pokoj pro sebe a sestry spí na kavalcích v jedné malinké místnosti. Soukromí je pro nás přepych.
Přestože bydlíme v tak malém domě, je to neporovnatelně lepší proti tomu, jak jsme žili dříve. Všichni jsme tehdy bydleli v jediné místnosti na státním sídlišti. Ale i to bylo velmi dobré v porovnání s osudem tisíců lidí, kteří žijí ve čtvrti Mong Kok a kteří si pronajímají „klecové byty“. Ty jsou dlouhé 1,8 metru, široké 0,8 metru a vysoké 0,8 metru. Bývají stavěny po třech nad sebou. Mají i trochu úložného prostoru pro matrace a pro několik osobních věcí, ale nábytek nemají žádný.
Večer v devět hodin jsme už všichni doma a usedáme k večeři. Po večeři někdo vždy zapne televizi. To znamená konec nadějí, že si v klidu něco přečtu a prostuduji. Čekám, až všichni kolem jedenácté hodiny ulehnou do postele. Pak mám celou místnost jen pro sebe a mám také klid a ticho na soustředění. Před půlnocí se chystám do postele i já.
Zhruba před dvanácti lety jsem dokončil školu a od té doby pracuji. Jednou bych se chtěl oženit, ale protože mám tak náročnou práci, nezbývá mi dost času na to, abych některou ženu lépe poznal. A najít bydlení je těžší než vyšplhat do nebe, jak se u nás říká. Přestože jsme se vyrovnali s tímto uspěchaným městským životem, zdá se mi, že je nepřirozený. Uvědomuji si ovšem, že jsem na tom mnohem lépe než milióny — nebo snad miliardy — lidí, kteří žijí v jiných částech světa bez slušného bydlení, elektřiny, tekoucí vody a vhodných hygienických podmínek. Není pochyb o tom, že potřebujeme lepší systém, lepší svět, lepší život. — Vyprávěl Kim Keung.