„Když provedete nějakou hloupost, zabiju vás“

Pootevřeným oknem auta mi na hlavu mířila hlaveň revolveru. Ozval se hlas:

„Nedívejte se na mě, paní. Odemkněte dveře. Přesedněte si na místo pro spolujezdce.“ Udělala jsem, co mi bylo přikázáno. Muž vklouzl za volant. Pořád na mne mířil revolverem.

„Máte klíč od banky?“

„Nemám. Každou chvíli někdo přijde banku otevřít.“

„Když provedete nějakou hloupost, zabiju vás,“ varoval. Nastartoval mé auto a odjeli jsme.

Něco takového jsem nezažila poprvé. Pracovala jsem jako pokladní v jedné pobočce banky Trust Company Bank. Loni v dubnu na mne nějaká žena namířila kabelkou a řekla: „Mám v ní revolver. Dejte sem peníze.“ Poslechla jsem.

Několik týdnů na to přišel k přepážce muž a ani se nesnažil skrývat revolver. „Dejte mi peníze.“ Nahrnula jsem k němu hromadu bankovek.

Už jsem toho měla dost. Požádala jsem o přeřazení na jinou pobočku. Mé žádosti bylo vyhověno. A tak nyní sedím v autě na parkovišti před svým novým pracovištěm ve městě Columbus (Georgia, USA). Tato pobočka se jmenuje Peachtree Mall. Je za pět minut půl osmé, ráno, čtvrtek 23. května. Čekám, až otevřou banku. Obvykle přicházím do práce o několik minut dříve, abych si přečetla biblický text určený na ten den. Dnes je to Matouš 6:13, kde je psáno: „Osvoboď nás od toho ničemného.“ Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale tento text byl pro mě během následujících dvou dnů velmi důležitý.

Pracovala jsem v této nové pobočce teprve dva týdny a ještě mi nesvěřili klíče. Měla jsem trochu pootevřené okno u auta a uvažovala jsem nad přečteným textem, když vtom se v okně z ničeho nic objevila hlaveň revolveru. Už dvakrát se stalo, že zloději uprchli s penězi banky. Tentokrát jsem se sama stala obětí únosu.

Když se auto rozjelo, začala jsem se hlasitě modlit: „Pomoz mi, prosím, Jehovo!“

„Kdo je to Jehova?“ chtěl vědět můj únosce.

„To je Bůh, kterého uctívám.“

„Nedívejte se na mě! Dívejte se pořád z okna! Jehova. . . to je Strážná věž, svědkové Jehovovi, že je to tak?“

„Ano.“

„Znal jsem je, když jsem bydlel v New Yorku. Sám jsem katolík. Aby bylo jasno, modlete se potichu. Já to nechci slyšet.“ Pak ale dodal: „Podívejte, já vám neublížím. Jde mi o peníze, ne o vás. Když nebudete dělat hlouposti, nic se vám nestane.“

Celou cestu se mě vyptával na banku. Kdo ji přijde odemknout. V kolik hodin se otevírá pro veřejnost. Kolik je v bance peněz. Kladl spoustu otázek o bance. Odpovídala jsem mu, jak nejlépe jsem uměla, a přitom jsem se potichu modlila. Snažně jsem prosila Jehovu, aby mi pomohl bezpečně se z toho dostat.

Asi po deseti minutách odbočil na prašnou cestu, která vedla do jakéhosi lesa. Patrně se tu měl s někým sejít, protože si začal pro sebe mumlat: „Kde je? Kde je?“ Zastavil, vystoupil z auta a přinutil mě přelézt sedadlo řidiče a vystoupit stejnými dveřmi jako on. Celou dobu jsem musela k němu být zády. Do boku mi zabodl revolver a vedl mě hlouběji do lesa. Musela jsem se dívat do země, abych ho nemohla spatřit. V šatech a vysokých podpatcích se mi šlo hustým křovím těžko. Zavedl mě ke stromu, přikázal, abych se postavila tváří ke kmeni a širokou lepicí páskou mi zalepil oči a ústa. Toutéž páskou mi svázal ruce za zády a připoutal mě ke kmeni stromu.

Začala jsem se silně třást. Rozkázal mi, abych přestala. Přes pásku jsem dala najevo, že nemohu. „Stůjte klidně. Někdo vás bude pořád pozorovat. Když se budete snažit vyprostit, zabije vás.“ Po těch slovech odešel. Vzpomínala jsem na denní text: „Osvoboď nás od toho ničemného,“ a říkala jsem si, jak je tento text vhodný pro mou situaci.

Zanedlouho se vrátil, ale v jiném autě — to své bych po zvuku poznala. Mohl si je zatím vyměnit za vlastní. Odpoutal mě od stromu, ale ruce mi nechal spoutané a oči i ústa zalepené. Odvedl mě křovím zpátky k autu. Otevřel kufr u auta a bez okolků mě nacpal do něj. Zabouchl kapotu a auto vyjelo.

Znovu jsem se začala modlit. Modlila jsem se většinu dne a prosila jsem Jehovu o sílu potřebnou na to, abych vydržela vše, co mě ještě čeká. Jeli jsme asi 15 až 20 minut. Potom zastavil. Otevřel kufr, sundal mi pásku z úst a zeptal se mě na telefonní číslo banky. Řekla jsem mu je. Pak chtěl vědět, kdo je mým nadřízeným. Odpověděla jsem mu a on mi znovu zalepil páskou ústa. Potom, jak jsem se později dozvěděla, zatelefonoval bance a požadoval 150 000 dolarů.

Řekl Georgovi — tak se jmenuje úředník, který měl ten den v bance službu —, aby byl s penězi ve dvě hodiny odpoledne v určité telefonní budce jižně od Atlanty, kde dostane další instrukce. Seznámil mě s vývojem událostí a ujistil mě, že budu brzy volná. Ovšem do dvou hodin byla ještě dlouhá doba a já byla zatím stále natěsnána a spoutána v kufru auta. Začínalo mi být větší a větší horko. Hodiny se vlekly. Jednou nebo dvakrát se na mne zašel podívat, aby se ujistil, jak mi je. „Váš Bůh Jehova vás ochraňuje,“ poznamenal. Od rána si tedy mou modlitbu pamatoval.

Myslela jsem na svou rodinu. Věděli vůbec, že jsem pohřešovaná? A pokud ano, jak na to reagují? Dělala jsem si o ně větší starost než o sebe. Uvažovala jsem o různých biblických verších. Například o verši, který říká, že Jehovovo jméno je ‚silná věž, a když se do ní utíká spravedlivý, bude zachráněn‘. Nebo ‚budete-li vzývat Jehovovo jméno, budete zachráněni‘. A rozhodně jsem uplatňovala radu apoštola Pavla, abychom se ‚ustavičně modlili‘. (Přísloví 18:10; Římanům 10:13; 1. Tesaloničanům 5:17) Kromě biblických veršů mi přicházely na mysl slova a melodie písní Království, jako například ‚Jsi záchrana má i síla a moc‘ a ‚Kdo hledá úkryt jistý‘.

Vzpomínala jsem na zkušenosti, které jsem četla ve Strážné věži o tom, jak Jehova pomohl jiným osobám vytrvat ve zvláštních zkouškách. Zvlášť jasně se mi vybavovala jedna zkušenost z Probuďte se! Byla o svědkyni, která byla držena jako rukojmí při bankovní loupeži.a Zloděj ji chytil pod krkem, mával granátem a vyhrožoval jí. Její utrpení trvalo celé hodiny. Byla i s lupičem uvězněna uvnitř a venku byla policie. Také vydržela díky modlitbám k Jehovovi a díky tomu, že si připomínala biblické verše. Byla za svou odvahu odměněna tím, že se mohla bezpečně vrátit domů.

Konečně auto zastavilo a řidič vystoupil. Nemohla jsem se podívat na hodinky, protože ruce jsem měla spoutané za zády. Ale usoudila jsem správně, že jsou dvě hodiny a že šel na schůzku s Georgem, bankovním úředníkem. Doufala jsem, že budu brzy propuštěna. Ale nevyšlo to. Jeho plán zřejmě neprobíhal hladce, a tak jsme se znovu vydali na cestu.

Najednou motor zaječel a auto se rozjelo plnou rychlostí! Nejen že jel velmi rychle, ale také kličkoval, jako by se proplétal mezi auty. Házelo to se mnou. Nadskakovala jsem a každou chvíli jsem se hlavou uhodila o stěny kufru. S rukama za zády jsem se na nárazy nemohla připravovat, nemohla jsem se ranám bránit. Házelo to se mnou ze strany na stranu. Trvalo to možná deset minut, ale mně se zdálo, že to trvalo mnohem déle.

Brzy na to auto zastavilo a on otevřel kufr, aby se na mne podíval. Byla jsem samozřejmě roztřesená a vyčerpaná ze všech těch ran. Srdce mi bušilo a těžce se mi dýchalo. Byla jsem celá zpocená a nemohla jsem si pot setřít, protože jsem měla spoutané ruce. Dýchalo se mi zvlášť těžce proto, že mezi páskou, kterou jsem měla přes oči a páskou přes ústa mi koukal jenom nos. Sundal mi pásku z úst, abych mohla snadněji dýchat a abych mohla něco říci, kdybych chtěla.

Řekl, že si našeho auta všimla ze svého stanoviště policie a že došlo k honičce. Proto jel tak rychle a kličkoval, aby nenarazil do jiných aut. Podařilo se mu policii uniknout. Vysvětlil, že peníze ještě nemá, ale že se pokusí o něco jiného, že to bude ještě chvíli trvat, ale abych se prý nebála. Opět mě ujistil, že mi neublíží, že to nemá v úmyslu. Potřeboval peníze a já byla klíčem k tomu, jak je získat. Když to řekl, ulevilo se mi, protože jsem se modlila o to, aby mi Jehova pomohl jednat správným způsobem, kdyby mi začal ubližovat.

Hodiny se vlekly dál. Několikrát zastavil, možná proto, aby zatelefonoval nebo aby se pokusil vyzvednout peníze. Při jedné takové zastávce jsem slyšela, jak tankuje benzín. Cítila jsem se, jako bych byla ochrnutá. Pokoušela jsem se proto trochu hýbat a přitom jsem způsobila hluk. Okamžitě otevřel kufr a varoval mě, abych nedělala rámus. Přemýšlela jsem, kolik může být hodin. Poté, co mi sdělil, že jsou dvě hodiny, mi už nikdy neřekl přesný čas. Věděla jsem, že jsme pořád blízko Atlanty, protože jsem slyšela na letišti přistávat a startovat letadla.

Pak otevřel kufr a řekl: ‚Ještě jednu hodinu. Za hodinu jste volná.‘ To řekl již několikrát. Už jsem mu nevěřila. Jen jsem doufala. Venku nebylo příliš horko, ale v kufru auta bylo těsno, dusno a stále větší horko. Velmi jsem se potila a začínala jsem mít problémy s dýcháním. Začala jsem se v modlitbách zabývat vzkříšením, protože jsem si nebyla jistá, jak dlouho budu ještě schopná dýchat.

Doufala jsem, že kdybych zemřela, Jehova by pomohl mé rodině, aby se s tím vyrovnala. Dělala jsem si starosti o svou rodinu i o sebe. Věděla jsem, že kdybych skutečně zemřela, Jehova by mě vzkříšením přivedl zpět k životu a já bych byla zase spojena se svou rodinou v zaslíbeném novém světě spravedlnosti. (Jan 5:28, 29; 2. Petra 3:13) Myšlenky na Jehovu a na jeho sliby mě podporovaly.

Řidič opět otevřel kufr auta. Byla již několik hodin tma. Během té doby několikrát telefonoval. Žádná z jeho snah o získání výkupného nevyšla. Řekl, že je z těch neustálých pokusů unavený a že mě odveze zpátky do Columba a nechá mě jít. Než jsme se vrátili, byla jsem naprosto vyčerpaná. Jen jsem ležela a toužila, aby už vše skončilo. Ale vzchopila jsem se a řekla jsem si: ‚Ne. Musím být bdělá. Musím se přinutit neusnout. Všechno brzy skončí. Vzdává to a odváží mě domů.‘

Chtěl mě vyložit u mého auta, ale nebylo tam, kde si myslel, že bude. Zavezl mě tedy k sálu království, kde se scházejí svědkové Jehovovi, ale v okně bytu, který používali cestující zástupci Společnosti, se ještě svítilo. „Nevysadím vás v místě, kde jsou lidé!“ Poprvé za celou tu dobu mi však dovolil vylézt z kufru auta. Měla jsem ještě stále zalepené oči a ruce spoutané za zády, ale lepicí pásku mi sundal z úst. Točila se mi hlava a mohla jsem jen stěží chodit — nohy jsem téměř necítila. Uložil mě opět do kufru, odjel kousek dolů ulicí a vyložil mě za jedním baptistickým kostelem. Pak odjel. Byl pátek, půl druhé ráno.

Dostala jsem závrať, posadila jsem se a omdlela jsem. To poslední, na co se pamatuji, byl zvuk odjíždějícího auta. Když jsem za tři hodiny přišla k sobě, ležela jsem na trávě, v blátě. Zbavila jsem se lepicí pásky, kterou jsem měla spoutané ruce a sundala si pásku z očí. Podívala jsem se na hodinky. Bylo tři čtvrti na pět. Byla jsem v kufru auta sedmnáct hodin a tři hodiny v bezvědomí. Šla jsem jsem po ulici a nohy se mi třásly, protože jsem je necítila. Nějaký muž couval se svým nákladním autem z garáže. Řekla jsem mu, že jsem byla obětí únosu a že potřebuji zatelefonovat své rodině a na policii. Policie přijela během deseti minut. Bylo po všem.

Zavezli mě do nemocnice na vyšetření. Dvacet hodin jsem neměla nic k jídlu, k pití ani možnost jít na toaletu nebo se umýt a spala jsem teprve poslední tři hodiny. Měla jsem na těle mnoho pohmožděnin, šaty jsem měla od bláta, vlasy rozcuchané, obličej špinavý a pokrčený od lepicí pásky. Ale nic z toho nezkalilo mé setkání s Bradem, mým manželem a s mou matkou Glendou a také s mnoha dalšími příbuznými, kteří se sešli, aby mě přivítali. Utrpení, kterým prošli, když na mne čekali a dělali si starosti, bylo sice jiné než to, jímž jsem prošla já, ale svým způsobem bylo možná ještě bolestnější.

Z nemocnice jsem šla na policejní stanici, abych odpověděla na některé otázky a abych učinila výpověď. Podle zprávy v listě Columbus Ledger–Enquirer z 25. května 1991 policie uvedla, že únosce, který byl již tou dobou zadržen, bude „také obviněn ze znásilnění a hrubé sodomie, kterých se dopustil o minulém víkendu“, tedy bezprostředně před tím, než mě unesl. Článek také přinesl vysvětlení náčelníka policie Wetheringtona, proč požadoval zadržení informací, aby se nedostaly do sdělovacích prostředků: „Dělali jsme si skutečně starosti o Lisin život.“ To vše mě ještě více utvrdilo v přesvědčení, že mě ochránilo mé spolehnutí na Jehovu.

Po návratu domů jsem měla nejkrásnější horkou koupel v životě a po ní přišel sladký uzdravující spánek. Usínala jsem s potěšující myšlenkou: Denní text z Matouše 6:13 mě stále ještě povzbuzoval a v souladu se slovy Žalmu 146:7 jsem byla ‚propuštěna poté, co jsem byla spoutána‘. — Vyprávěla Lisa Davenportová.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 17]

„Modlete se potichu. Já to nechci slyšet“

[Praporek na straně 17]

Otevřel kufr, bez okolků mě do něj nacpal, zabouchl dveře a auto vyjelo

[Praporek na straně 18]

Nadskakovala jsem, každou chvíli jsem se hlavou uhodila o stěny kufru

[Praporek na straně 19]

Jen jsem ležela v kufru a toužila, aby vše skončilo

[Praporek na straně 20]

Když jsem za tři hodiny přišla k sobě, ležela jsem na trávě, v blátě