Byla jsem jako rukojmí

„Proste svého Boha, aby všechno dobře dopadlo!“ Tato slova vyšla z úst cizího člověka, který ještě hodiny před tím držel mě — bezmocnou ženu — pevně pod krkem a hrozil mi ručním granátem. Venku mířili policejní odstřelovači své zbraně na místo, kde jsem byla držena. Byla jsem rukojmím v bance v Guatemala City!

Muž nahlas zvolal: „Nikdo ani hnout! To je přepadení! Chci všechny peníze!“ Na policii křičel: „Nestřílejte! To, co mám v ruce, není hračka. Když vystřelíte, nebudu jediný mrtvý. Všichni vyletíme do vzduchu!“

MODLILA jsem se k Jehovovi Bohu a prosila jsem ho o pomoc, když jsem cítila, že ztrácím vyrovnanost. Prosila jsem ho, aby mi pomohl, abych byla klidná a vydržela těžkou zkoušku. Pamatovala jsem na to, že je silnou věží, kam spravedlivý utíká a je chráněn. — Přísloví 18:10.

Když jsem znovu získala klid, zjistila jsem, že se zaměstnanci banky i zákazníci dostali úspěšně ven. Jen bezpečnostní stráže, ten lupič a já jsme zůstali. Pak bylo dovoleno odejít bezpečnostním strážím.

Za nějakou dobu směli vstoupit čtyři neozbrojení muži, mezi nimi jeden psycholog (jak jsem se později dozvěděla) a jeden reportér. Oba kladli tomu muži otázky, proč tak jedná. Odpověděl, že to dělá z pomsty, protože některé instituce s ním špatně zacházely.

Představuji se

Tehdy jsem vypadala klidně, a tak se mě psycholog začal vyptávat. Ptal se mě na jména rodičů a sourozenců. Představila jsem se jako jedna ze svědků Jehovových a nejstarší z pěti dětí, jimž rodiče vštěpovali biblické zásady.

S prodlužujícím se večerem odcházeli ti čtyři muži jeden po druhém. Požádala jsem svého věznitele, aby mi také dovolil odejít. Jeho odpověď byla záporná. Dodal: „Nedělejte si starosti, všechno bude v pořádku. Dají mi, co chci, a pak můžete jít domů.“ Odpověděla jsem: „Nedají vám nic. Zabijí nás. Prosím, pojďme ven.“ Ale on řekl: „Raději zemřu, a když to bude nutné, zemřeme oba.“

Vzpomněla jsem si na to, co říkal předtím, a pokoušela jsem se mu domluvit: „Byla jsem u toho, když vám ubližovali?“ „Ne,“ řekl. „Proč tedy musím platit za něco, co jsem neudělala?“ zeptala jsem se. Odpověděl: „To je osud. Jestli tady máme zemřít, zemřeme.“ Ale já jsem namítla: „To není osud. Myšlenku, že musíte zemřít, máte v hlavě vy. Jehova je Bůh lásky, odpouští nám. Dává nám možnost, abychom se zachránili, protože jeho předsevzetí se nezměnilo. Zase udělá z této země ráj.“

V tom okamžiku někdo vešel do banky, naléhal na lupiče, aby se vzdal a říkal: „Domluvme se. Nechte Siomaru odejít. Vezměte si peníze z přepážky a ze sejfu a odejděme spolu, takže vám neublíží.“ Ale můj věznitel odpověděl záporně.

Nejsem společnice

Hodiny míjely. Pak jsem náhle slyšela, jak někdo mluví do megafonu a říká: „Vzdejte se! Nemůžete vyhrát. Pojďte ven s rukama nad hlavou. Řekněte tomu muži, aby se vzdal. Vy nejste rukojmí. Jste jeho společnice! Už nic nepředstírejte!“ Vyděšená jsem vykřikla: „Co vám dává právo mě obviňovat?“ Hlas odpověděl: „Pozorovali jsme vás, jak jste klidná. Nikdo jiný na vašem místě by takový nebyl.“

Když jsem to slyšela, nahlas jsem vyslovila Jehovovo jméno a modlila jsem se. Pak jsem řekla tomu, kdo mě obviňoval a byl u megafonu: „Budete to mít na svědomí po celý zbytek života, protože mě obviňujete z něčeho, pro co nemáte důkaz.“ Později jsem se dověděla, že zprávu o tom, že jsem zřejmě komplic, ohlásily guatemalské noviny a televize.

Vtom mě přerušil můj žalářník: „Přestaňte ji trápit! Nemá se mnou nic společného! Našel jsem ji tady a ona jen poslouchá moje rozkazy.“

Přišlo mi na mysl, že Jehova nám nedal ducha zbabělosti, ale ducha moci a zdravé mysli. (2. Timoteovi 1:7) To mě naplnilo odvahou, stejně jako vědomí, že nejsem sama. Pocítila jsem uvnitř hlubokou úlevu a pomyslela jsem si: ‚Žijeme-li, víme, že je to pro Jehovu, a když umíráme, je to také pro něho.‘ — Římanům 14:8.

Po půlnoci jsem se zase zeptala svého věznitele, zda si to nerozmyslel. Když odpověděl, že ne, zmínila jsem se o své rodině. Řekla jsem mu, že je mám ráda, že je nechci opustit, i když vím, že bude-li to Jehovova vůle, uvidím je opět v novém světě. Tehdy mi lupič řekl, abych se modlila k Bohu a prosila ho, ať všechno dobře dopadne.

Zdálo se, že se mi někteří od policie snažili zvenku něco říci. Později jsem zjistila, že se snažili přimět mě, abych přišla blíž ke dveřím, aby mi mohli pomoci dostat se ven. A slyšela jsem je, jak lupičovi říkají: „Vezměte si ty peníze, co jsou tam, a nechte ji odejít. Víme, že Siomara s tím nemá nic společného.“

Nevěděla jsem, že rodiče spolu s mými křesťanskými přáteli byli venku. Pomohli objasnit, že nemám s lupičem nic společného.

Pak přišel od mého žalářníka nový požadavek: „Chci hlídkový vůz s vysílačkou a jen s neozbrojeným řidičem, aby mě odvezl, kam chci, a až budeme na bezpečném místě, tak ji pustím. Budete-li mě chtít střežit, já i ona vyletíme do vzduchu.“ Ale já jsem na něj naléhala: „Vypusťte to z hlavy. Vy myslíte jen na umírání. Ale naše těla patří Jehovovi.“

Nakonec osvobozena

Asi ve čtyři hodiny ráno mi začalo být špatně. Uplynulo více než šestnáct hodin od té doby, co jsem vstoupila do banky. Nespala jsem ani jsem nic nejedla a zvuk megafonu nás oba znervózňoval.

Za svítání ke mně mluvila nějaká žena a ukázalo se, že je to lékařka. Řekla mi, že každým dalším okamžikem, který uplyne, mi bude hůř. Můj věznitel mi řekl: „Prosím, vydržte ještě chvíli.“ Souhlasil s tím, že někdo může přijít dovnitř a postarat se o mě. Ale ti venku, kteří to měli na starost, se báli a nechtěli přijít.

Asi ve čtvrt na osm mi projel chlad celým tělem. Pak se mi zatočila hlava a padla jsem v bezvědomí na podlahu. Když jsem přišla k sobě, byla jsem z banky venku! Nějaký policista mi pomáhal vstát a s pomocí dvou dalších jsem utekla do hlídkového vozu a byla jsem odvezena do nemocnice. Když jsem vystupovala z auta, zase jsem omdlela a opět jsem nabyla vědomí až v rukou lékařů. Potom mi řekli: „Teď jste v bezpečí. Všechno dobře dopadlo. Odpočiňte si.“ Moje myšlenky se obrátily k Jehovovi Bohu. Děkovala jsem mu za to, že mi pomohl vydržet tuto těžkou zkoušku.

Později mi moji rodiče řekli, jak jsem se dostala z banky. Lupič mě vynesl ven a snažil se mě oživit. Ale náhle poodešel a podíval se směrem k bance. Právě v tom okamžiku ho policie přemohla a já byla zachráněna. Policie nevěděla, co přimělo mého věznitele, aby poodešel a podíval se směrem k bance, když věděl, že tam nikdo není.

Po čtyřech dnech mě pustili z nemocnice a vrátila jsem se domů. Hluboce na mě zapůsobil projev lásky od mých bratrů a sester. Sešlo se jich v mém domě asi šedesát. Jakou radost jsem cítila, když jsem poznala, že moje rodina a já nejsme sami! Mohla jsem přemýšlet o svém životním cíli, což je služba Bohu, a o pravdivosti slov: „Dotazoval jsem se Jehovy, a on mi odpověděl a osvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal.“ (Žalm 34:4) — Podle vyprávění Siomary Velásquez López.

[Obrázek na straně 28]

Siomara Velásquez López