Sen o evropské jednotě
„NA PRAHU vyplněného snu.“ Tak byl nadepsán článek v listu The European, který pojednával o „závratném tempu integrace Evropy“. Jak vznikl tento sen? Je oprávněné očekávat splnění vznešených nadějí, které tento sen vyvolal?
Krátce po skončení 2. světové války navrhl Winston Churchill zformování „Spojených států evropských“. Od té doby se vývoj zdánlivě ubírá tímto směrem. Nyní se slavnostně očekává rok 1992, který by měl být milníkem na cestě k uskutečnění tohoto snu. Ale proč právě rok 1992?
Stručně řečeno, koncem příštího roku plánuje 12 zemí ES (Evropských společenství) úplné hospodářské sjednocení. To bude znamenat konec všem celním bariérám. Občané členských států Evropských společenství tak získají možnost stěhovat se bez omezení z jedné země do druhé a mít všude tytéž možnosti získat zaměstnání a tatáž práva jako místní občané. Časem bude zavedena společná měna, občanům budou poskytnuty evropské pasy i řidičské průkazy a bude zřízena centrální evropská banka. Budou se uskutečňovat jednotné programy řešení problémů znečištění životního prostředí a používání jaderné energie. Koordinované budou i dopravní předpisy a ostatní zákony.
ES se tak stanou třetím největším vnitřním trhem na světě. Celou jednu pětinu světového obchodu — jak importu, tak exportu — budou pokrývat členské státy ES. Jejich hospodářská politika tak bude logicky ovlivňovat ekonomiku celého světa, včetně ekonomik rozvojových zemí.
Nedávný průzkum veřejného mínění odhalil, že téměř 70 procent všech Evropanů plánovaným změnám přeje. Řada občanů členských zemí ES by chtěla jít ještě dále. Asi tři čtvrtiny z nich podporují sdružování v oblasti vědeckého výzkumu a zavádění jednotného sociálního zabezpečení. Převážná část se dokonce vyslovuje pro jednotnou zahraniční politiku.
Vývoj tedy směřuje od čistě ekonomického sjednocení k možnosti politické jednoty. Nepředvídané události daly tomuto cíli nyní s nečekanou náhlostí novou hnací sílu.
„Jsme poháněni“
Dne 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď. Představa znovusjednocení Německa, o které se často diskutovalo, ale která byla považována za nerealistickou, se opět stala předmětem ohnivých debat. Nyní se zdálo, že znovusjednocení je nevyhnutelné, ale téměř nikdo se neodvažoval prorokovat, jak rychle k němu dojde. Když bylo německému kancléři Helmutu Kohlovi vyčítáno, že chce plány na sjednocení Německa příliš uspěchat, poznamenal: „Já nejsem ten, kdo se snaží záležitosti urychlit. Jsme poháněni.“ Třetího října roku 1990 — necelých 11 měsíců po pádu Berlínské zdi — Němci oslavovali. Německo bylo opět sjednocené.
Svět se radoval, že sjednocené Německo je důkazem konce studené války. Jiná nečekaná událost se tou dobou již drala na titulní strany novin. Jak ovlivní irácká invaze do Kuvajtu plány pro rok 1992? Novinář John Palmer poznamenal: „Krize v Perském zálivu nezpomaluje hospodářskou a politickou integraci Evropských společenství, ale naopak ji urychluje — a snad uspíší i příchod dne, kdy budou ES uplatňovat jednotnou zahraniční a obrannou politiku.“
V průběhu této krize a během hrůzostrašných válečných dnů, které následovaly, však Evropská společenství nebyla schopna dospět k jednotnému politickému postupu. To bylo podnětem pro slova úvodníku v listě The European: „Chatrnost Evropských společenství ve chvílích mezinárodní krize demonstrovala, jak nezbytné je pro Evropu vytvoření jednotné obranné a zahraniční politiky, která by jí umožnila jednat soudržně a spoléhat se při tom na sebe.“ Závěr, který se nesl v pozitivním duchu, říkal: „Krize v Perském zálivu by mohla Evropě poskytnout příležitost, aby odčinila své politováníhodné chování a aby podnikla významný krok, kterým by dokázala, že politická jednota je uskutečnitelná.“
Naděje na ještě vyšší cíle
Více a více států se uchází o členství v ES. Kypr, Malta, Rakousko a Turecko již požádaly o členství. Další pravděpodobní kandidáti jsou Finsko, Island, Norsko, Švédsko a Švýcarsko. O členství projevily zájem dokonce státy bývalého východního bloku, včetně Československa, Maďarska a Polska. Jejich žádosti však budou posuzovány teprve po roce 1992, po uskutečnění úplného hospodářského sjednocení dvanácti členských států ES.
Je třeba připustit, že bylo dosaženo velkého pokroku na cestě k evropské jednotě — a to rychlostí, která se dříve zdála nepravděpodobná, a v rozsahu, o jakém se původně sotva kdo odvažoval snít. „Vidíme před sebou nový evropský řád, v němž nebudou rozdělující bariéry, kde národy budou žít bez vzájemných obav a kde si bude moci člověk svobodně zvolit svůj politický a sociální systém.“ To napsal na prahu devadesátých let Hans-Dietrich Genscher, německý ministr zahraničních věcí. Dodal: „Tato vize již není jen snem. Její uskutečnění je na dosah.“
Ale je možné realisticky očekávat takovou jednotu? A pokud ano, je to podklad pro naději, že evropská jednota bude jen přechodným krokem k něčemu většímu — ke světové jednotě?
Nelze popřít, že svět potřebuje jednotu, protože jednota by značně přispěla k řešení některých nejzávažnějších problémů lidstva. Jen si zkusme představit, čeho by se dalo dosáhnout, kdyby se čas a energie promarněné v projevech nesouhlasu mohly usměrnit do jednotného úsilí k řešení společných problémů a ke společnému prospěchu!
Rostoucí počet států má nyní, jak se zdá, v úmyslu prozkoušet vzájemnou ochotu ke spolupráci prostřednictvím integrace ekonomik a měnových soustav. Například ve snaze o vytvoření jednotného asijského trhu založily Austrálie, Brunei, Filipíny, Japonsko, Korejská republika, Indonésie, Kanada, Malajsie, Nový Zéland, Singapur, Spojené státy a Thajsko v roce 1989 ekonomické uspořádání nazvané Asijskopacifická ekonomická spolupráce.
Scénář je tedy následující: znovusjednocené Německo, pevně zakotvené v zanedlouho jednotné Evropě, je krokem k brzkému sjednocení světa. Představa je to pěkná, ale je realistické domnívat se, že se něco takového podaří uskutečnit?
Znovusjednocení Německa — náročný úkol!
Ačkoli je Německo již více než rok politicky a ekonomicky sjednocené, potýká se s problémy. Mezi pěti novými spolkovými státy (bývalým Východním Německem) a zbytkem země je ovšem nápadný rozdíl. Euforii, která panovala po znovusjednocení Německa, nyní vystřídalo poznání, že jednota nebude lacinou záležitostí. Tak či onak každý za to bude muset něčím zaplatit, politik stejně jako běžný občan.
Počátkem roku hovořil list The European o „emocionální krizi“, která nyní zavládla na území bývalého Východního Německa. Lékaři uvádějí znatelně vyšší výskyt duševních chorob a různých poruch, k jejichž vzniku přispívá stres. Příčinou toho je tvrdá ekonomická realita, vyvolaná znovusjednocením země a zhroucením komunistických sociálních struktur.
Psychiatrička dr. Gisela Ehleová říká, že „pocit bezmocnosti je epidemický“ a že „každý, s kým hovoříte, je v depresi“. Lidé v Německu prožívají všechny významné životní změny, o nichž je známo, že vyvolávají depresi: „Nezaměstnanost, rodinné problémy, nejistá budoucnost, finanční potíže, ztráta životní orientace, často náhlá ztráta společenského postavení a všeobecně chybějící pocit, že život má smysl.“ — The European.
Sjednocení Evropy — snazší?
Je-li problematické znovusjednocení německého národa, který má společné dějiny a společný jazyk, co říci o „Evropě bez hranic“, po jejímž vytvoření volá papež? Dosáhnout v roce 1992 jednotu, o niž usilují ES — sjednotit dvanáct ekonomik, které se nacházejí na různém stupni rozvoje a které mají různou sílu i míru nezaměstnanosti a inflace — bude velmi obtížné.
V roce 1992 budou nepochybně vítězové i poražení. Na rozšířeném trhu zemí ES bude výhledově nakupovat zhruba 320 miliónů zákazníků. Některé podniky budou tudíž více konkurenceschopné než jiné. Ovšem někteří podnikatelé říkají, že z každých tří podniků v zemích ES budou dva postiženy negativně. Cestující uvítají odstranění celních kontrol, ovšem odhadem 80 000 celníků z celé Evropy bude potřebovat nové zaměstnání.
Paul Wilkinson, profesor politických věd, nám připomíná, že ačkoli vstupujeme do roku 1992, „stále žijeme v Evropě tvořené oddělenými a nezávislými subjekty“, z nichž každý má „své tradiční postupy uplatňování práva“ a „svůj vlastní právní řád“. Varuje: „Spolupráce se bude rozvíjet pomalu a bolestivě.“
Kromě problémů plynoucích z rozdílnosti jazyka, různého sociálního pozadí a protichůdných metod podnikání jsou zřejmě největším problémem přetrvávající národnostní předsudky. Bývalý německý kancléř Willy Brandt kdysi poznamenal: „Zdi v lidských myslích často přetrvávají déle než zdi z betonu.“
Nálada je přesto optimistická a naděje jsou velké. „Nikdo si nemyslí, že rok 1992 bude snadný,“ píše jeden novinář, specialista na hospodářství, „ale zdá se, že vyhlídky jsou slibné.“
Do jaké míry je to realistické?
I kdyby se dosáhlo ekonomické a hospodářské jednoty, položilo by to základ pravému míru a trvalé bezpečnosti? Zamysleme se: Spojené státy americké tvoří padesát států, které mají každý své vlastní zákony a vládu, a jejich ekonomiku koordinuje jedna národní vláda. Přesto má tato země milióny nezaměstnaných a její ekonomická stabilita je neustále ohrožována periodickými recesemi a depresemi a opakujícími se náhlými přívaly inflace. Ani jistá míra ekonomické stability nedokázala zabránit tomu, aby Spojené státy netrpěly nesmírně silným znečištěním životního prostředí, zločinností, zneužíváním drog, chudobou a rasovou diskriminací.
Sovětský historik Jurij Afanasjev popsal nepokoje ve své vlastní zemi těmito slovy: „Největší problémy v našem společném domě přišly z nejméně očekávaného směru: ze strany naší rozmanité rodiny národností. . . Domnívali jsme se, že naše říše je takových potíží uchráněna; cožpak jsme se netěšili jisté imunitě vůči problémům, neměli jsme ‚věčné bratrství národů‘?“
Ekonomická a politická jednota samozřejmě k vytvoření skutečné jednoty nestačí. Na to, aby vzniklo „věčné bratrství národů“, je třeba ještě něčeho jiného. Čeho?
Pevně zakotvené naděje
Kde je pravá jednota, tam lidé neznají války. Ovšem nepopiratelným důkazem toho, že lidský rod je beznadějně nejednotný, je skutečnost, že lidé se již celá tisíciletí zabíjejí ve válkách. Bude jednou tomuto nesmyslnému plýtvání lidskými životy konec?
Ano, bude. Bůh oznamuje své předsevzetí — vytvořit mírumilovný svět. Jak bude vytvořen? Úplným odzbrojením. Žalmista pod inspirací napsal: „Pojďte, pohleďte na Jehovovu činnost, jak uvedl na zem úžasné události. Působí, aby války ustaly až do nejzazšího konce země.“ — Žalm 46:8, 9.
Ďábel se tomuto božskému postupu k dosažení světové jednoty hněvivě staví na odpor. Od první světové války se dají uplatnit slova Bible: „Běda zemi a moři, protože k vám sestoupil Ďábel a má velký hněv, neboť ví, že má krátké časové období.“ — Zjevení 12:12.
Světová jednota, pravý mír a bezpečí, to vše je založeno na jednotném uctívání Boha, který „působí, aby války ustaly“; nezakládá se to na rozvratnickém uctívání jeho protivníka, který je popsán jako ten, jenž „má velký hněv, neboť ví, že má krátké časové období“. Mají-li se vyplnit vaše očekávání, musíte uznat, že Boží království je realita a že je to doslovná vláda, která panuje z nebes. Tuto světovou vládu ustanovil samotný Jehova Bůh a je jedinou cestou k dosažení světové jednoty.
Pod Božím královstvím se již dnes formuje základ sjednocené lidské společnosti, která nahradí rozdělený, válčící svět, jak jej dnes známe. Biblické proroctví říká: „V konečné části dnů. . . mnoho lidí [ze všech národů] jistě půjde a řekne: ‚Pojďte a vystupme na Jehovovu horu, k domu Jákobova Boha; a bude nás poučovat o svých cestách, a chceme chodit po jeho stezkách.‘. . . A budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“ — Izajáš 2:2–4.
Toto biblické proroctví nepopisuje nový světový řád, který vytvoří lidé, přestože jsou tato krásná slova vytesána do zdi na prostranství u budovy Organizace spojených národů v New Yorku. Toto proroctví o míru a jednotě mezi všemi lidmi se dnes splňuje na svědcích Jehovových, kteří pocházejí z více než 200 národů světa. V jejich středu je nepopiratelné svědectví o tom, že se skutečně formuje společnost nového světa.
Svědkové Jehovovi se ochotně nechávají vést Božím slovem. Uplatňují, co se naučili, včetně vybídky, aby žili v míru a zanechali zbraní. Těší se tudíž mezinárodní jednotě, kterou nezažívá žádná jiná organizace na zemi, ať náboženská, ekonomická, nebo politická. To bylo rozhodně patrné na sjezdech svědků Jehovových, které se konaly letos v létě. Jen v samotné Východní Evropě se na nich v pokoji a jednotě sešlo více než 370 000 osob!
Pravda, nikdo si nemůže být jist, do jaké míry se vyplní ekonomické či politické naděje vkládané do roku 1992. Ale něčím jiným si být jisti můžeme. Tak například v roce 1992 bude pokračovat odpočítávání času, který zbývá do Božího soudu nad Satanovým světem. (Izajáš 55:11; Habakuk 2:3) Věrní křesťané proto v roce 1992 stanou o jeden rok blíže životu v zaslíbeném Božím novém světě, v němž bude přebývat spravedlnost.
Svědkové Jehovovi vybízejí všechny lidi, kteří touží po světové jednotě, aby blíže prozkoumali biblickou naději do budoucnosti. Tato vznešená naděje nezůstane nesplněna.
[Rámeček na straně 21]
Na cestě k evropské jednotě
1948: Belgie, Nizozemí a Lucembursko (země Beneluxu) vytvářejí celní unii, která se stala základem pro ekonomické sjednocení v roce 1960 a zrušení pohraničních kontrol v roce 1970
1951: V Paříži je podepsána francouzsko-německá smlouva o vytvoření Společenství uhlí a oceli
1957: Římská smlouva o vytvoření ES (Evropských společenství), smluvní členské státy jsou BELGIE, FRANCIE, ITÁLIE, LUCEMBURSKO, SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO a NIZOZEMÍ
1959: Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie zakládají Evropské sdružení volného obchodu
1973: DÁNSKO, IRSKO a VELKÁ BRITÁNIE vstupují do ES
1979: Založení Evropského měnového systému; první přímé volby do Evropského parlamentu
1981: ŘECKO přijato za člena ES
1986: PORTUGALSKO a ŠPANĚLSKO vstupují do ES
Poznámka: Všech 12 členských států ES je psáno velkými písmeny.
[Obrázek na straně 23]
Až nebudou celní kontroly, bude 80 000 lidí potřebovat nové zaměstnání