Dochází skutečně ke zlepšení situace?

„[Berlínská] zeď bude možná propustnější v tom ohledu, že se množí svazky mezi Východem a Západem. Ale bude to trvat roky, ne-li generace, než se zhroutí. Dvě Německa už nikdy nebudou jedním.“ To napsal uznávaný americký zpravodajský časopis v březnu 1989.

Netrvalo to ani 250 dní — nikoli let, a už vůbec ne generací — a zeď se začala drolit. Za pár týdnů zdobily tisíce jejích kousků, nyní v podobě pouhých suvenýrů, psací stoly po celém světě.

SILNĚ zrezivělá železná opona se konečně otevřela. Tak se vzbudily naděje, že se po dlouhém čase přiblížil celosvětový mír a bezpečnost. Ani válka v Perském zálivu na Středním východě nezmařila naději na ukončení dlouholetého soupeření mezi Východem a Západem a na brzké nastolení nového světového uspořádání.

Rýsuje se nový rozměr

Od druhé světové války je patrné hnutí za sjednocení Evropy. V roce 1951 založily západoevropské národy Evropské společenství uhlí a oceli. V roce 1957 následoval Evropský společný trh. Roku 1987 si dvanáct členů tohoto mezinárodního společenství (jež nyní zahrnuje 342 miliónů lidí) dalo za cíl úplné hospodářské sjednocení do roku 1992. Dokonce i úplné politické sjednocení se nyní zdá být reálnou možností. Jaká je to osvěžující změna oproti krvavé historii Evropy v nedávné minulosti!

Vzhledem k nedávným politickým zvratům však rok 1992 nabývá ještě většího významu. Množí se úvahy o tom, že se do sjednocené Evropy možná nakonec začlení i bývalé komunistické země ve východní Evropě.

Božská podpora?

Potlačování náboženství ve východní Evropě trvalo celá desetiletí a některé náboženské skupiny, jež nedbaly na zásadu křesťanské neutrality, se jím nechaly dohnat k aktivní politické angažovanosti. Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung poznamenává, že „přínos křesťanů k uskutečnění změn na Východě je nesporný“, a dodává, že „jejich [křesťanský] podíl rozhodně nelze podceňovat“. Dále uvádí: „Například v Polsku se náboženství spojilo s národem a církev se stala tvrdošíjným odpůrcem vládnoucí strany; v NDR poskytovala církev volný prostor opozičním silám a dávala jim k dispozici církevní budovy pro organizační účely; v Československu se ve vězení setkali křesťané a demokraté, naučili se oceňovat jedni druhé a nakonec spojili své síly.“ I v Rumunsku, kde „se církve prokázaly jako věrní přisluhovači Ceauşescova režimu“, vyvolala revoluci hrozba zatčení duchovního Laszla Tökese.

Vatikán se rovněž zapojil. Časopis Time to komentoval v prosinci 1989: „Zatímco Gorbačovova politika nezasahování do vnitřních záležitostí jiných národů byla bezprostřední příčinou řetězové reakce osvobození, která se přehnala východní Evropou v několika uplynulých měsících, mnoho dlouhodobých zásluh je nutné připsat Janu Pavlovi. . . Po celá osmdesátá léta ve svých projevech vytrvale zdůrazňoval koncepci Evropy znovu sjednocené od Atlantiku po Ural a inspirované křesťanskou vírou.“ Typické bylo, když při návštěvě Československa v dubnu 1990 vyjádřil papež naději, že jeho cesta otevře nové dveře mezi Východem a Západem. Ohlásil plánovaný synod evropských biskupů, který by měl vytvořit strategický plán uskutečnění jeho vize „Evropy sjednocené na základě svých křesťanských kořenů“.

Neprokáže se snad sjednocené Německo v rámci sjednocené Evropy jako předchůdce plně sjednocené Evropy, a pak dokonce sjednoceného světa? Nenaznačuje snad náboženská angažovanost, že to je právě to, co slibuje Bible? Když nyní duchovní na Východě i na Západě pracují politicky na míru a bezpečnosti, mohli bychom očekávat, že se brzy mír a bezpečnost stanou skutečností? Uvidíme.

[Mapa a obrázek na straně 4]

Protestantský Mikulášský kostel v Lipsku — symbol politického zvratu v Německu

Členské státy Evropského společného trhu