Ohlédnutí za zlatým věkem Inků

Od dopisovatele Probuďte se! v Peru

Je doba zimního slunovratu — čas velkolepé slavnosti slunce. Nad Cuzkem bledne třpytivé bezmračné zimní nebe a do chrámu Slunce, obehnaného mohutnými oblými zdmi, směřují proudy ctitelů.

Všechny oči se nyní upírají na velekněze, který zabíjí obětní lamu, vyjímá z ní tepající srdce a věští, jaký bude nový rok. V jeho ruce se zablýskne důkladně vyleštěné stříbrné zrcátko. Nasměruje je tak, aby odraz slunečních paprsků dopadal na připravený chomáč bavlny. Konečně se objevuje obláček dýmu. Opět vzplane posvátný oheň. Devítidenní slavnost je zahájena.

INKOVÉ a jejich civilizace již dlouhou dobu udivují badatele, dějepisce i čtenáře historických románů. Pohádkové stříbrné a zlaté poklady, které Inkům uloupili španělští konkistadoři, poznamenaly hospodářský systém celé Evropy. Stavitelské divy, jako například tajuplná citadela v Machu Picchu, pevnost Sacsahuaman v Cuzku a důmyslný zavlažovací systém, to vše svědčí o tom, že Inkové byli vynikající stavitelé. Někteří lidé dokonce tvrdí, že Inkové neznali krádeže, lenost ani nemorálnost. Ať už je to jakkoli, je zkrátka pozoruhodné, že jedna jediná vláda dokázala udržet pod svou kontrolou množství rozmanitých kmenů, z nichž mnohé žily skrytě v roklinách jednoho z nejvyšších a nejzáludnějších pohoří světa.

Jejich záhadný původ

Kdo to vlastně byli Inkové? Odkud pocházeli? Proč se jejich mocná říše zhroutila?

Nikdo nemůže spolehlivě říci, jaký je původ Inků. Někteří badatelé si povšimli, že existují podobnosti mezi Inky a starověkými Egypťany. Stejně jako faraónové byli vládcové Inků uctíváni coby synové boha Slunce. Stejně jako oni se ženili se svými sestrami, aby byla zachována čistota „královské krve“. I některé náboženské zvyky byly shodné a incké čluny, které kdysi brázdily jezero Titicaca, velmi připomínaly rákosové čluny Egypťanů. Mezi Inky a Egypťany je však nehledě na všechny podobnosti také řada značných rozdílů. Je tedy důvod vážně pochybovat o egyptském původu Inků.

Je zajímavé, že jedna incká legenda tvrdí, že původní Inkové kdysi přežili velkou potopu. Kniha Sociografia del Inkario uvádí: „Všechny tradiční příběhy lidu žijícího na andském Altiplanu vypovídají o potopě, která zaplavila celý svět.“ Podle jedné incké legendy zahynuli všichni živí tvorové. Jiná verze této legendy však hovoří o několika jednotlivcích, „kteří se zachránili v prohlubni na velmi vysoké hoře, a znovu obydlili zemi“.

Podobnost s biblickou zprávou o potopě je nápadná na první pohled. Do Jižní Ameriky však museli předkové Inků přijít teprve po zmatení jazyků v Babelu. — 1. Mojžíšova 11:1–9.

Jací byli dávní Inkové? Jak žili? Pro odpověď se přenesme zpět do zlatého věku Inků.

Život v ailju za vlády Inků

Píše se rok 1500. Shlížíme do údolí, v němž jsou rozeseta drobná obydlí. Je to vesnice inckého ailju, čili pospolitosti rodin, které společně žijí a pracují. Celá říše Inků je rozdělena na jednotlivá ailju. Každé z nich je spravováno náčelníkem, kterému se říká kuraka. Rodiny žijí v domech postavených z kamene a hlíny, přikrytých slaměnou střechou. Stoly, židle ani žádné jiné vybavení domácnosti tu neexistuje. K jídlu se členové rodiny jednoduše rozesadí po zemi. Jejich dvě skromná jídla denně sestávají ze sušených brambor, kukuřice, kvinoy a sušeného lamího masa. Večer se celá rodina uloží k spánku na zem.

Život Inků provází na každém kroku tajuplný strach před zlými silami. Přistupujeme ke skupině osob, které se právě shromáždily kolem základů pro budoucí místnost z vepřovic. Jeden z mužů obřadně pokládá do malého výklenku usušené embryo lamy. Je to oběť na usmíření Pača-Mamy neboli Matky země a na zajištění ochrany domu před zlými silami. Další fetiše v podobě drobných vyřezávaných zvířat, mušlí a peří budou později vsazeny do spár ve zdi nebo vpleteny do slaměné střechy.

Inkové se obávají, že zlé síly je mohou přepadnout i ve spánku. Neobvyklé sny považují za dobrodružství, které prožívá duše, když v noci opouští tělo. Následujícího rána snad Inka požádá čaroděje, aby mu takový sen vyložil.

Průměrná délka jejich života je krátká, ale Inkové věří ve znovuzrození. Zuby, odštěpky nehtů a odstřižené praménky vlasů se úzkostlivě schovávají pro případ, že by je duše po návratu potřebovala. Pokud žil člověk dobrým životem, půjde na místo čekání zvané hanan pača; nežil-li příliš dobře, půjde do hurin pača a pokud žil špatným životem, jde do uku pača, kde bude prožívat utrpení. Je to obdobné s představou křesťanstva o nebi, pekle a očistci.

Slavné Cuzco

Nyní se blížíme k pevnosti Sacsahuaman, která ochraňuje město Cuzco, srdce říše Inků. Ze vzdálených lomů sem tisíce inckých dělníků dovlekly přes hory a rokliny mohutné otesané kameny, z nichž některé váží více než sto tun. Z kamenů byly vystavěny tři impozantní zdi. Tyto zdi mají zubatý půdorys, takže každý, kdo měl v úmyslu pevnost dobýt, se musel otočit zády k inckým lučištníkům a kopiníkům.

V této chvíli se však na prostranství před chrámem Slunce tlačí zástupy lidí a zdraví příchod triumfálního průvodu. Je přiváděna vystrašená skupina zajatých vesničanů. V úžasu hledí na mohutné budovy chrámu, pokryté slaměnými střechami a ozdobené oslnivě se třpytícím zlatem.

Účetní na nádvoří svatyně důsledně zapisují počet zajatců, množství zvířat a jiné kořisti z tohoto posledního vítězného tažení. Vzdají-li se náčelníci bez boje, jsou odvedeni spolu se svými syny k profesionálním učitelům, amautům. U nich se naučí incký jazyk, pravidla inckého náboženství a incké právo. Později budou posláni nazpět, aby vládli svému rodu — tentokrát však již v postavení vyslance incké říše. Děti náčelníků ovšem musí zůstat nadále v Cuzku a dál se vzdělávat. Tak je zajištěno, že se náčelníci po propuštění nebudou bouřit proti svým bývalým věznitelům.

Počátkem patnáctého století se stalo, že jeden sousední kmen málem Inky zničil. Starý vládce Inků Virakoča byl donucen k útěku z Cuzka. Avšak jeho syn Pačakuti se spojil s vojskem a vetřelce vypudil. Povzbuzen tímto vítězstvím porazil další kmeny a vytvořil tak tuto říši složenou z různých národů.

Prosperita říše Inků však nezávisí výlučně na válečné kořisti. Tajemstvím inckého bohatství je mita. Mita, je pracovní program, kterým incký vládce zavazuje veškeré obyvatelstvo své říše. Vzhledem k tomu, že každá rodina potřebuje asi 60 až 70 dnů na to, aby vypěstovala a sklidila dostatek potravin pro svou potřebu, je zbytek roku věnován na mitu. Všichni se tedy vystřídají v práci na chrámových polích, při stavbě mostů, cest, svatyní a teras nebo při dolování zlata a stříbra. Pracují milióny lidí, a tak se celá říše podobá bzučícímu včelímu úlu. Incký vládce se svými velmoži řídí z Cuzka veškerou práci prostřednictvím náčelníků nad tisíci, stovkami a desítkami obyvatel.

K zachování tohoto uspořádání napomáhá incké právo. Člověk usvědčený ze zločinu může být odsouzen k trestu smrti a zaživa předhozen divokým šelmám. Není divu, že je zde velmi nízká zločinnost. Existují však ještě účinnější metody, jak zabránit vzpouře. Každých devět dní se koná svátek, během něhož poskytuje vládce zdarma alkoholický nápoj zvaný čiča.

Soumrak panství Inků

Dlouhá léta se incká říše ubírala touto cestou. Vývoj okolností — jak uvnitř, tak vně jejího panství — však nakonec přivodil konečný rozpad. Když zemřel incký vládce Huajna Kapak, usedl na trůn jeho syn Huáskar. Ovšem Atahuallpa, nemanželský syn Huajna Kapaka, se vzbouřil a vyprovokoval občanskou válku. Zahynuly tisíce Inků. Kdysi poklidná říše byla nyní rozdělena nespokojeností a nenávistí. Vlády se ujal Atahuallpa.

Atahuallpa se nijak zvlášť nezajímal o malou tlupu těžkooděnců, kteří si začali razit cestu horami. Netušil, že jsou předvojem mohutné mezinárodní invaze. Neuvědomoval si, že tito návštěvníci se světlou pokožkou přinášejí pohromu, která říši Inků zničí.

S ujištěním od svých věštců, že jej čeká vítězství, vycestoval Atahuallpa do Cajamarky (na severu dnešního Peru), aby se setkal se skupinou španělských vetřelců. Přestože byl obklopen tisíci přívrženců, byl zcela bezbranný. Přistoupil k němu katolický mnich a podal mu náboženskou knihu s úmyslem obrátit jej na katolictví. Vládce Inků však knihu hodil na zem. Zahřměla španělská děla, a 6 000 Inků zahynulo.

Atahuallpu ponechali Španělé na živu, aby prozradil, kde je ukryto zlato. Navrhl, že výměnou za propuštění nechá celou jednu velkou místnost naplnit zlatými předměty. Nesmírně štědrá nabídka byla přijata a vládce své slovo dodržel. Španělé nikoli. Atahuallpa byl uškrcen a nad říší Inků se začala stahovat temná mračna.

S odstupem staletí nám může incký život připadat poněkud romantický. Je však nutné mít na paměti, že i přes své velkolepé výkony byli Inkové v zajetí pověr a uctívání Slunce. Dnešní obyvatelé And jsou potomky Inků a mezi některými z nich dodnes přetrval prostý způsob života, který je provázen náboženskými tradicemi, jen nepatrně pozměněnými katolicismem.

Je však zajímavé, že mnozí z nich zanechali svého pověrečného strachu. Pro dávné Inky byl Stvořitel vzdáleným božstvem, které je závislé na druhotných bozích a na huakas (předmětech uctívání). Někteří jejich potomci se však dověděli o pravém Bohu Jehovovi, který je velmi blízký každému, kdo jej hledá. — Skutky 17:27.

[Rámeček na straně 27]

Některá fakta o říši Inků

*Co znamená výraz „inka“?

Výraz „inka“ se původně používal pro krále, neboli panovníka, kterému se říkalo Kapa Inka, což znamená „Jediný pán“. Výraz „inka“ se používal také pro označení všech mužských potomků královské krve. Dnes se tímto slovem může označovat každý člověk, který žil před staletími v říši Inků.

*Kolik obyvatel měla říše Inků?

Uvádí se, že v době, kdy bylo panství Inků na vrcholu své moci, obývalo její území 6 000 000 lidí, ačkoli přinejmenším jeden zdroj uvádí 12 000 000. Z toho lze usuzovat na velikost této říše, vezmeme-li v úvahu, že v té době bylo na zemi daleko méně lidí než dnes.

*Jak se Inkové dorozumívali?

Většinou ústně, poněvadž Inkové neznali písmo. Kečujština nemá písmo. Přesto se objevili v poslední době snahy vytvořit v tomto jazyce písmo, založené na jiných jazycích. Inkové si posílali stručné úřední zprávy pomocí kipu, dlouhých provázků s uzly, které sdělovaly nějakou informaci.

[Obrázek na straně 25]

V peruánském Machu Picchu bylo uctíváno Slunce

[Obrázky na straně 26]

Pevnost Sacsahuaman v Cuzku