Jak Inkové přišli o svou zlatou říši

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V PERU

Svítalo. Do ranní oblohy vystřelovaly paprsky světla a barvily zasněžené vrcholky And do růžova. Indiáni, kteří vstali časně ráno, se vyhřívali na sluníčku. Snažili se tak zahnat chlad, který ve výšce 4 300 metrů přinášejí studené noci. Sluneční paprsky postupně dosáhly až dolů do slunečního chrámu v centru Cuzka (neboli „pupku světa“), hlavního města incké říše, a odrážely se od zlatých stěn. V inkověa zahradě před chrámem se blyštěli kondoři, lamy a vikuni z masivního zlata. Kolemjdoucí posílali polibky do vzduchu a tím uctívali svého boha, slunce. Jak byli vděčni, že žijí a že jim slunce, jak věřili, žehná a dává obživu!

OD ČTRNÁCTÉHO do šestnáctého století ovládala západní pobřeží Jižní Ameriky veliká zlatá říše. Inkům vládli skvělí architekti a technici a organizovali obyvatelstvo tak, aby se mu po sociální stránce vedlo lépe. Pohádková říše Inků se rozšířila asi na 5 000 kilometrů, od jižní části dnešní Kolumbie až na jih do Argentiny. „Inkové byli přesvědčeni, že vládnou téměř celému světu.“ (National Geographic) Domnívali se, že vně hranic jejich impéria není nic, co by stálo za to dobývat. Avšak zbytek světa ani nevěděl, že nějaká taková říše existuje.

Kdo byli Inkové? Jaký byl jejich původ?

Kdo přišel před Inky?

Archeologické nálezy ukazují, že Inkové nebyli původními obyvateli kontinentu. Několik set až několik tisíc let před nimi tam byly jiné rozvinuté kultury. Archeologové je označili za kultury Lambayeque, Chavín, Močika, Čimú a Tíwanaco.

Tyto dávné kmeny uctívaly různá zvířata — jaguáry, pumy, a dokonce ryby. Bylo u nich obvyklé, že měly posvátnou úctu k bohům hor. Z jejich keramiky je vidět, že některé kmeny uctívaly sex. Poblíž jezera Titicaca vysoko v horách, na hranicích mezi Peru a Bolívií, postavil jeden kmen chrám, který obsahoval mnoho falických emblémů, jež byly uctívány při rituálech plodnosti. Ty měly zajistit, že Pacha-Mama neboli „Matka země“ dá dobrou úrodu.

Mýtus a skutečnost

Inkové se objevili asi v roce 1200. Kronikář Garcilaso de la Vega, syn incké princezny a španělského rytíře, majitele pozemků, mluví o legendě, podle které prvního Inku, Manka Kapaka, poslal jeho otec, sluneční bůh, i s jeho sestrou/nevěstou k jezeru Titicaca, aby přivedli všechny lidi k uctívání slunce. Tato legenda se dodnes vypráví dětem v některých školách.

Pomineme-li mýty, pocházeli Inkové pravděpodobně z jednoho z kmenů žijících u jezera Titicaca, z Tíwanaků. Rozšiřující se říše časem zabrala mnoho dobře organizovaných staveb porobených kmenů a rozšířila a zdokonalila již vybudované kanály a terasy. Inkové vynikali stavěním kolosálních budov. Existuje mnoho představ o tom, jak mohli jejich stavitelé dát dohromady pevnost a chrám Sacsahuaman, který shlíží na město Cuzco z vysoké náhorní roviny. Byly spojovány ohromné stotunové monolity a nebyla k tomu použita malta. Na přesné kamenické dílo ve stěnách starověkého Cuzka nemělo prakticky žádný vliv ani zemětřesení.

Zářící chrám slunce

V královském městě Cuzco organizovali Inkové kněžstvo, aby v naleštěném kamenném chrámu uctívalo slunce. Vnitřní stěny chrámu byly zdobeny ryzím zlatem a stříbrem. Spolu s kněžstvem byly zřízeny i zvláštní kláštery, například rekonstruovaný klášter u slunečního chrámu Pachacamac poblíž Limy. Panny vynikající krásy byly školeny už od osmi let, aby se z nich staly „panny slunce“. Z archeologických dokladů je vidět, že Inkové také předkládali lidské oběti. Obětovali děti bohům zvaným apus neboli bohům hor. Na některých vrcholcích And byla nalezena zmrzlá dětská těla.

Inkové ani dřívější kmeny neznali písmo, ale vyvinuli systém udržování záznamů pomocí nástroje, kterému říkali kipu. To bylo „zařízení tvořené hlavní šňůrou, na níž visely menší různobarevné šňůrky, a na těchto šňůrkách byly uzly. Tento nástroj používali starověcí Peruánci“ jako oporu paměti pro ustanovené držitele inventárních seznamů a kronik. (Webster’s Ninth New Collegiate Dictionary)

Jak impérium drželo pohromadě?

Pevnou pozici jediné centrální vlády udržovaly přísné zákony a plánovaná strategie. Základním požadavkem bylo, aby se všichni naučili kečujštinu, jazyk Inků. Kniha El Quechua al Alcance de Todos (Kečujština dostupná pro každého) uvádí, že „kečujština“ je považována za „nejobsáhlejší, nejrozmanitější a také nejelegantnější dialekt Jižní Ameriky“. Kečujsky stále mluví asi pět milionů lidí v horách Peru a další miliony lidí v pěti zemích, které byly součástí říše. Jedna skupina na jihovýchodě od jezera Titicaca stále mluví ajmarsky, tedy jazykem, který vznikl z kečujštiny ještě před založením incké říše.

Používání kečujštiny mělo sjednocující účinky na téměř sto porobených kmenů a bylo pomůckou pro vesnického kuraku (pána), který každé skupině vládl. Každé rodině byl přidělen pozemek, na kterém měla pracovat. Po porobení kmenů inka dovolil, aby se pokračovalo v místních kmenových tancích a fiestách, a také pořádal divadelní představení a hry, aby byly všechny porobené národy spokojené.

Daň mita

V celé říši neexistovalo žádné platidlo. To znamenalo, že zlato jako takové nemělo pro jednotlivce cenu. Jeho půvab byl v tom, že odráželo sluneční paprsky. Jedinou uloženou daní byla daň mita (kečujsky „směna“). To byl požadavek, aby se poddaní střídali na vykonávání nucených prací na mnoha inckých silnicích a stavebních projektech. Tak byly tisíce Indiánů odvedeny podle zákona jako dělníci.

S dělníky mita postavili inčtí stavitelé síť silnic o celkové délce 24 000 kilometrů! Vybudovali systém silnic s kamenným podkladem. Centrem této silniční sítě bylo Cuzco a síť propojovala nejodlehlejší výspy říše. Po těchto silnicích běhali trénovaní běžci, kurýři, kterým se říkalo chasquis. Sídlili v boudách u silnice v rozestupech jednoho až tří kilometrů. Když dobíhal nějaký chasqui se vzkazem, další chasqui se rozběhl vedle něho jako při štafetovém závodě. Při použití tohoto systému urazili vzdálenost až 240 kilometrů denně. Vládnoucí inka měl velmi brzy zprávy z celé své říše.

Podél silnic Inkové zřizovali velká skladiště. Když bylo incké vojsko na dobyvatelském tažení, byly tyto zásobárny neustále plné zásob a oblečení pro potřeby armády. Inka se válce pokud možno vyhýbal. Strategicky vyslal emisary s výzvou, aby se kmen podřídil jeho vládě a aby přijal uctívání slunce. Jestliže kmen vyhověl, bylo mu dovoleno, aby pod vedením školených inckých učitelů pokračoval jeho kmenový život. Jestliže kmen nabídku odmítl, stal se obětí nelítostného dobývání. Lebky mrtvých nepřátel se používaly jako poháry na opojný nápoj čiča, vyrobený z kukuřice.

Za devátého inky, Pačakutiho (od roku 1438), za jeho syna Tupaka Inky a za státníka a dobyvatele Huajny Kapaka se říše rychle rozšiřovala a dosáhla svého největšího rozpětí od severu k jihu. Ale to netrvalo dlouho.

Vetřelci ze severu

Asi v roce 1530 přišel z Panamy španělský dobyvatel Francisco Pizarro se svými vojáky. Přilákaly ho zprávy, že v té neznámé zemi rozervané občanskou válkou je zlato. Princ Huáscar, právoplatný dědic trůnu, byl poražen a uvězněn svým nevlastním bratrem Atahualpou. Atahualpa právě mířil na hlavní město.

Po těžkém pochodu do města Cajamarca byl Pizarro se svými muži usurpátorem Atahualpou dobře přijat. Španělům se však zradou podařilo srazit ho z nosítek a zajmout ho a zároveň pobít tisíce jeho užaslých, nepřipravených vojáků.

Ale i v zajetí Atahualpa pokračoval v občanské válce. Vyslal posly do Cuzka, aby zabili jeho nevlastního bratra, inku Huáscara, a stovky dalších členů královské rodiny. Neúmyslně tak Pizarrův dobyvačný plán zjednodušil.

Když Atahualpa viděl, jak Španělé dychtí po zlatě a stříbře, slíbil, že jako výkupné za své propuštění naplní velký sál zlatými a stříbrnými sochami. Ale nebylo to k ničemu. Zase byla použita zrada! Když bylo slíbené výkupné shromážděno, byl třináctý inka Atahualpa, kterého mniši považovali za modláře, nejprve pokřtěn jako katolík a potom uškrcen.

Začátek konce

Zajetí a zavraždění Atahualpy bylo pro inckou říši osudnou ranou. Ale indiánské obyvatelstvo vetřelcům odolávalo a smrtelný zápas impéria trval dalších čtyřicet let.

Když dorazily posily, Pizarro a všichni jeho vojáci spěchali do Cuzka, aby se zmocnili dalšího inckého zlata. V této honbě za zlatem se Španělé nestyděli použít krutého mučení, aby od Indiánů vyzvěděli tajemství o pokladu, zastrašování nebo potlačování jakéhokoli odporu.

V doprovodu Huáscarova bratra, prince Manka II., který byl dalším v pořadí, kdo se měl stát inkou (Manko Inka Jupanki), se Pizarro přihnal do Cuzka a vyplenil všechny jeho ohromné zlaté poklady. Většina zlatých soch byla roztavena a zlato bylo posláno do Španělska. Není divu, že angličtí piráti se snažili zmocnit se španělských galeon, které vezly množství pokladů z Peru! S nesmírným bohatstvím se Pizarro vydal na pobřeží a tam v roce 1535 založil jako sídlo své vlády město Lima.

Manko Inka Jupanki do té doby plně prohlédl, pokud jde o chamtivost a proradnost dobyvatelů, a zorganizoval vzpouru. Proti Španělům se vzbouřili i jiní, ale nakonec se Indiáni museli stáhnout do odlehlých míst a odolávat, jak nejlépe uměli. Jedním z bezpečných úkrytů možná bylo posvátné město Machu Picchu, které bylo skryto v horách.

Poslední inka

Nakonec se stal inkou Tupak Amaru, syn Manka Inky Jupankiho (1572). V Peru nyní vládli španělští místokrálové. Cílem místokrále Toleda bylo skoncovat s Inky. S velkou armádou vrazil do oblasti Vilcabamba a Tupak Amaru byl zajat v džungli. On a jeho těhotná manželka byli odvedeni do Cuzka na popravu. Tupaka Amarua popravil jeden Indián z kmene Cañari. Na náměstí se shromáždily tisíce Indiánů a nahlas sténaly žalem, když byl jejich inka jednou ranou sťat. Jeho vojenští velitelé byli umučeni nebo oběšeni. Tímto krutým zabíjením vláda inků skončila.

Jmenovaní místokrálové a mnoho katolických mnichů a kněží pomalu rozšiřovali svůj dobrý i špatný vliv na Indiány, kteří byli dlouho považováni za pouhé otroky. Mnozí z nich byli nuceni pracovat ve zlatých nebo stříbrných dolech. Jedním takovým dolem byla hora s bohatou stříbrnou rudou v bolivijském Potosí. Aby utýraní Indiáni v nelidských podmínkách přežili, uchylovali se k drogovému účinku listů koka. Nezávislost na Španělsku získaly Peru a Bolívie až začátkem 19. století.

Novodobí potomci Inků

Jak se daří potomkům Inků v této moderní době? Hlavní město Peru, Lima, se stejně jako mnoho jiných novodobých měst hemží miliony lidí. Ale na venkově se někdy zdá, že se čas zastavil před sto lety. V mnoha odlehlých vesnicích mají stále v rukou moc katoličtí kněží. Pro indiánského zemědělce je katolický kostel na návsi hlavní atrakcí. Mnoho nádherně oblečených soch světců, barevná světla, zlatý oltář, hořící svíce, mystické obřady s melodickým přednesem kněze, a zvlášť tance a fiesty — to všechno uspokojuje jeho potřebu rozptýlení. Ale takové rozptýlení, které je pastvou pro oči, se nikdy nezbavilo vlivu starodávného náboženství. A užívání listů koka, o nichž se věří, že mají mystickou moc, stále ovlivňuje život mnoha lidí.

Těmto potomkům Inků — z nichž mnozí jsou dnes mestici — se díky jejich nezlomnému duchu podařilo uchovat jejich pestré tance a typickou hudbu huaino. K cizincům jsou zpočátku odměření, ale nakonec se projeví jejich pohostinnost, která je jim vlastní. Tyto potomky incké říše někteří lidé osobně znají, a vidí, jak den co den bojují o přežití, a proto se snaží projevit jim zájem. Takové lidi historie Inků skutečně dojímá!

Vzdělávání přináší změny

V rozhovoru pro časopis Probuďte se! vyprávěl Valentin Arizaca, potomek ajmarsky mluvících Indiánů z vesnice Socca u jezera Titicaca: „Než jsem se stal svědkem Jehovovým, byl jsem katolíkem jen formálně. Spolu s několika přáteli jsem udržoval mnoho pohanských zvyků. Také jsem žvýkal listy koka, ale teď jsem to všechno opustil.“

Devětaosmdesátiletá Petronila Mamaniová si velmi dobře pamatuje na mnoho pověr, které ji udržovaly v neustálém strachu z toho, že se znelíbí bohům zvaným apus. Vyprávěla: „Pravidelně jsem přinášela oběti, abych si usmířila bohy hor a zajistila si živobytí. Rozhodně jsem se jim nechtěla znelíbit a riskovat, že mě postihnou katastrofy. Nyní jsem se na stará kolena naučila vidět věci jinak. Díky Bibli a svědkům Jehovovým jsem se od takového smýšlení osvobodila.“

Svědkové Jehovovi učí číst mnoho Indiánů, kteří mluví kečujsky a ajmarsky. Ti zase učí ostatní lidi o Bibli. Tak se tisíce inckých a španělských Indiánů vzdělává, aby zlepšili svůj život. Také se dozvídají o Božím slibu zaznamenaném v Bibli, že bude na celé zemi brzy založen nový svět práva, pokoje a spravedlnosti. (2. Petra 3:13; Zjevení 21:1–4)

[Poznámka pod čarou]

[Mapy na straně 15]

Zlatá říše Inků

JIŽNÍ AMERIKA

Cuzco

Potosí

INCKÁ ŘÍŠE

KARIBSKÉ MOŘE

TICHÝ OCEÁN

KOLUMBIE

EKVÁDOR

ANDY

PERU

Cajamarca

Lima

Pachacamac

Vilcabamba

Machu Picchu

Cuzco

jezero Titicaca

BOLÍVIE

CHILE

ARGENTINA

[Obrázek na straně 16]

Nahoře: Tento katolický kostel v Cuzku je postaven na základech původního chrámu slunce

[Obrázek na straně 16]

Vlevo: Falický symbol v chrámu v Chucuito datovaný do doby před Inky

[Obrázek na straně 16]

Vpravo: Krev inckých obětí stékala po těchto kamenných rytinách

[Obrázek na straně 17]

Vpravo: Zavlažované terasy v Machu Picchu poblíž Cuzka

[Obrázek na straně 17]

Dole: Pohled starověkým dveřním otvorem v Machu Picchu

[Obrázek na straně 17]

Dole vpravo: Stotunové kvádry z pevnosti-chrámu Sacsahuaman