Toho dne pršel písek

Od dopisovatele Probuďte se! na Filipínách

SOBOTA 15. června 1991 se stala dnem, na který většina obyvatel, žijících v centrální oblasti ostrova Luzon, bude ještě dlouho vzpomínat. Ač to zní neuvěřitelně, na svěže zelené kopce a na rýžová pole filipínských provincií Tarlac, Zambales a Pampanga toho dne pršel písek. Popis událostí onoho dne a také to, jaký měly dopad na více než dva milióny obyvatel tohoto území včetně 2 900 svědků Jehovových, je na jedné straně srdceryvné, ale na druhé straně i poutavé.

Vulkanologové, kteří sledují seismickou činnost sopky Pinatubo, vydali včasná varování, a tak o život přišlo jen málo lidí. Než došlo k největším erupcím, tisíce domorodých příslušníků kmene Aeta opustily svá obydlí na úbočí hory. Lidé v okruhu dvaceti kilometrů od hory Pinatubo byli vyzváni, aby se uchýlili do bezpečí jinam. Jen dva dny před prvním velkým výbuchem, k němuž došlo 12. června, evakuovali příslušníci amerického letectva většinu svého personálu z Clarkovy letecké základny, která ležela na úpatí hory Pinatubo, do námořní základny nedaleko města Olongapo. Byla to největší operace tohoto typu od druhé světové války. Geolog Richard J. Purser v otevřeném dopise filipínskému lidu vysoce hodnotil včasné varování obyvatelstva: „Phivolcs [Filipínský ústav vulkanologie a seismologie] se o vás až dosud dobře postaral. Jeho rady byly jasné, rozumné a z vědeckého hlediska správné.“

Vyprávění očitých svědků

Esther Manriqueová, svědkyně Jehovova, která slouží jako kazatelka plným časem, bydlí v Subicu v provincii Zambales, asi 30 kilometrů od sopky Pinatubo. Vypráví své zážitky z dnů, kdy z nebe pršel písek: „Vše začalo ráno ve středu 12. června. Když jsme vycházeli do kazatelské služby, viděli jsme, jak mnozí lidé upřeně sledují zarážející úkaz. Nad horou Pinatubo se tvořil oblak ve tvaru hřibu, takový, jaký se objevuje po výbuchu atomové bomby. Po několika minutách začalo pršet — ovšem nepadala dešťová voda, ale zrníčka písku.

Ve čtvrtek pršel písek opět. V pátek odpoledne, asi ve dvě hodiny, se najednou setmělo a všude kolem padal z oblak písek a bláto. Zaměstnanci i školní mládež byli ihned posláni domů. Ti, kteří šli po ulici bez deštníku, vypadali jako chodící kameny, protože byli pokryti pískem a blátem.“

V sobotu ráno kolem sedmé hodiny nebe ztemnělo a asi na hodinu nastalo šero. Celestino Layug z Poracu v provincii Pampanga popisuje neobvyklé úkazy, které té noci pozoroval: „Dosud nikdy jsem neviděl takové blesky, jaké jsem spatřil té sobotní noci. Kromě obvyklých odstínů bílé a modré byla vidět i růžová a červená. Zároveň jsem znovu a znovu cítil otřesy půdy.“

Co se stalo

Geolog Richard Purser napsal: „Kdyby chtěl někdo v Hollywoodu napsat scénář a vymyslet vše tak, jak se to odehrálo zde, nikdo by takový příběh nepovažoval za hodnověrný. Během jediné noci by v něm muselo dojít k deseti erupcím, třem zemětřesením a silnému tajfunu. Pravda může být vskutku podivnější než smyšlený příběh.“ Raymundo Punongabayon, ředitel Phivolics, odhadl v jednom televizním interview, že soudě podle velikosti kráteru vychrlila sopka do atmosféry asi 2 krychlové kilometry sopečné hmoty.

Jaké energie bylo zapotřebí, aby se takové nesmírné množství hmoty uvedlo do pohybu? Geolog R. J. Purser řekl: „Množství energie, které by bylo zapotřebí k tomu, aby se kolmo vzhůru do průměrné výšky 17,5 kilometru vyzvedlo 2 miliardy krychlových metrů (5 miliard tun) hmoty, se rovná energii nukleární zbraně o síle 25 megatun (což je síla 1 500krát větší než síla atomové bomby svržené na Hirošimu).“

Všechen popel a písek ovšem nespadl jen na Filipínách. Slabý spad popela byl zaznamenán v zemích ležících za Jihočínským mořem: ve Vietnamu, v Kambodži a rovněž v Singapuru a v Malajsii. Výbuch sopky ovlivnil počasí dokonce až v Číně. „Meteorologové, které citoval ve středu oficiální [čínský] tisk, říkali, že normální meteorologické podmínky byly narušeny kouřem, popelem a atmosférickými plyny. Následkem toho prý nastalo ve svěžích jižních provinciích sucho, zatímco na severu došlo k prudkým lijákům.“

Na Havaji se 11. července těšili na dlouho očekávané zatmění slunce. Avšak jemný popílek, který se v důsledku erupce sopky Pinatubo nahromadil v atmosféře, způsobil některým vědcům zklamání. Donald Hall, ředitel Astronomického ústavu Havajské univerzity, řekl: „Člověku to může srdce utrhnout, když si pomyslí, že sopka, která dřímala 600 nebo 700 let, nemohla s výbuchem jen o jeden nebo o dva týdny počkat.“

Účinky výbuchu a pomoc postiženým

Vleklým spadem popela a písku z hory Pinatubo utrpělo přinejmenším 18 městeček a dvě velká města. Tisíce domů, včetně osmi sálů království svědků Jehovových, byly rozsáhle poškozeny, některé vodou z tajfunu, u jiných se provalily střechy pod tíhou písku.a Filipínská prezidentka Corazon Aquinová vysvětlila 22. července ve svém projevu o stavu národa: „Výbuch sopky Pinatubo je největší erupcí tohoto století. . . byl tak ničivý, že znehodnotil 80 000 hektarů zemědělské půdy a vyřadil z provozu hospodářství tří provincií. . . Měl takovou sílu, že srovnal se zemí největší vojenskou základnu v Pacifiku.“

Tisíce lidí, včetně stovek svědků Jehovových, přišlo o své živobytí a muselo utéci z domovů. Pozdě večer 15. června se v kanceláři odbočky Společnosti Strážná věž ozvalo první telefonické volání o pomoc. V neděli 17. července hned ráno vyjely odtud do zpustošeného území dvě skupiny svědků Jehovových. Následujícího dne, po obdržení jejich zprávy, dostali cestující služebníci pokyn, aby podnikli delší návštěvy u postižených svědků a aby jim přivezli dodatečné zásoby potravy, vody a léků. V tutéž dobu přijímala kancelář odbočky peněžní příspěvky na pomoc postiženým od svědků z oblasti Manily i z jiných míst na Filipínách, která nebyla postižena výbuchem sopky. Poskytované pomoci si povšimli i lidé, kteří nejsou svědky Jehovovými. Jeden člověk řekl: „Vy svědkové jste velmi pozorní, reagujete okamžitě.“

Lahary — neustálé nebezpečí

Obyvatelstvo střední oblasti ostrova Luzon si brzy osvojilo nové slovo — lahar, čili příval bahna, který obsahuje velké množství látek vulkanického původu. Na svazích hory Pinatubo pramení přinejmenším 13 potoků a řek. Hora sice není nijak vysoká — měří jen 1 760 metrů —, ale 2 miliardy krychlových metrů písku a popela, které dopadly na její svahy, v sobě skrývaly pro oblasti podél řek nebezpečí naprosté devastace. V sobotu 15. června, tedy v den největšího výbuchu, se již přívaly bahna převalily přes Porac, Guaguu, Bacolor a rovněž přes město Angeles. Lahar, který se ve městě Angeles prohnal korytem řeky Abacan, zničil tři mosty a přehradil dálnici. V Bacoloru bahno zaplavilo stovky budov a také sál království svědků Jehovových. Koncem července již bylo zničeno přes 36 000 domů a 61 000 domů bylo poškozeno, ale konec kalamity byl stále v nedohlednu.

Škody v postiženém území jsou sice nesmírné a potenciální hrozba další katastrofy je veliká, ovšem klidný, vyrovnaný duch, s jakým filipínský lid čelí takovému neštěstí, je skutečně obdivuhodný. List Manila Bulletin z 29. června 1991 v úvodníku poznamenal: „Ačkoli výbuch sopky Pinatubo nikdo nečekal, zdá se, že vládní úřady i veřejnost jsou schopné se s tímto náročným úkolem vypořádat. Podobně jako v případě posledního zemětřesení, jsme svědky toho, jak je náš lid schopen čelit neštěstí. Nemůžeme než obdivovat se jeho statečnosti a mravní síle.“

[Poznámka pod čarou]

[Mapy na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

FILIPÍNY

Čína

[Mapa]

FILIPÍNY

Hora Pinatubo

Město Olongapo

Manila

Jihočínské moře

[Obrázky na straně 16]

Střechy sálu království se provalily pod tíhou popela, písku a deště