Mladí lidé se ptají . . .

Proč mi určují čas vycházek?

LEN rád zůstával s kamarády venku do pozdních večerních hodin. Ale jeho otec brzy zjistil, že Lenovo večerní dovádění není ani zdaleka nevinnou zábavou. „Jednou jsem se dostal do takového maléru,“ vzpomíná Len, „že jsem dva týdny nesměl vyjít ze svého pokoje — mohl jsem jen k jídlu a do školy. Nesměl jsem být dokonce ani přistižen u okna! Jakmile trest skončil, šel jsem s kamarády ven a zdržel jsem se až do půlnoci. Když jsme vjeli na příjezdovou cestu k našemu domu, viděl jsem otce, jak sedí na verandě a čeká na mne. . .“

Mnoho mladých lidí se vzpouzí, když jim rodiče hlídají dobu příchodu a odchodu. Jedna dívka říká: „Hned zkraje dospívání mě rodiče začali nejrůznějšími způsoby omezovat, takže jsem musela být například doma před půlnocí. Bylo mi to opravdu protivné.“ Když takoví mladí lidé dají průchod svým pocitům odporu otevřeným projevem neposlušnosti, obvykle jim to nepřinese více volnosti, ale ještě více přísnějších omezení.

Trest za drobné prohřešky může spočívat v tom, že ti rodiče přikáží chodit domů ještě dříve. Závažnější přestoupení tě mohou připravit o některé přednosti, nebo to dokonce může znamenat dočasné domácí vězení. „Když přijdu v sobotu večer pozdě domů,“ vysvětluje jedno dospívající děvče, „je možné, že příští sobotu nebudu smět vůbec ven.“ A pak je také trest v podobě ‚zostřeného domácího vězení‘: žádné návštěvy, žádné telefonáty, žádná televize. Ale pro některé mladé lidi je nejnepříjemnějším trestem to, že dostanou kázání. „Jo, pocity viny!“ stěžuje si jeden dospívající chlapec. „Začnou mluvit o tom, že si dělali velkou starost. Mám pak strašný pocit viny.“

Ale cožpak není pravda, že tě rodiče milují a že mají právo trvat na tom, abys byl v rozumnou dobu doma? A když doma nejsi, budou určitě neklidní, úzkostliví a možná, že ani nebudou moci spát. Mladý člověk, který své rodiče miluje a záleží mu na nich, by rozhodně nechtěl zavinit takové zbytečné úzkosti. Nebyl by to projev krajního sobectví?

Mnoho mladých má však pocit, že omezení, která jim rodiče dávají, jsou nespravedlivá a nerozumná. „Jsou nemožní. Chtějí se mnou jednat jak s patnáctiletým,“ stěžuje si osmnáctiletý Fred. „Takže prostě odmítnu dělat, co mi táta řekne, a pak spolu svádíme bitvu.“ Existuje však lepší způsob, jak jednat s rodiči, než být neposlušný.

Je to spravedlivé, nebo ne?

Rozeberme si nejprve, do jaké míry jsou tato omezení nespravedlivá. V předešlém článku bylo poukázáno na to, že rodiče mají zřejmě oprávněné důvody dělat si starosti o tvou bezpečnost a o tvé dobro.a Nedostávají snad jiní mladí křesťané tvého věku podobná omezení? Pokud ano, jaké opodstatnění máš pro to, abys zpochybňoval úsudek svých rodičů?

Mladý Len, o němž jsme hovořili v úvodu, nepochopil, že jeho otec pro něj chtěl jen to nejlepší. Vzpomeň si, že když Len přestoupil přikázanou dobu příchodu, uviděl otce, jak na něj čeká na verandě. Jaké řešení Lena napadlo? Ještě větší neposlušnost. „Když auto odbočilo na příjezdovou cestu, rychle jsem se sesunul do sedadla, aby mě táta neviděl, a požádal jsem kamaráda, aby s autem vycouval. Rozhodl jsem se, že odejdu z domova.“ Len skutečně z domova odešel a začal se stýkat s divokou partou, která jej svedla k sexuální nemravnosti, krádežím aut a zneužívání drog. Nakonec skončil ve vězení. Je to extrémní příklad? Snad. Ale dobře dokládá pravdivost Přísloví 1:32: „Vždyť právě odpadlictví nezkušených, to je zabije.“

Někteří mladí lidé možná v zásadě nic nenamítají proti omezování vycházek jako takovému, ale nesnášejí, když mají jejich sourozenci více volnosti než oni. „Marek, můj starší bratr, si mohl zůstat venku, jak dlouho chtěl,“ stěžuje si dívka jménem Patti, „ale nikdy nedostal domácí vězení. A pro mě všechno končí, když přijdu jen o několik minut pozdě! To není spravedlivé.“ Je snadno pochopitelné, proč tě taková situace rozčiluje. Ale než vykřikneš „to není spravedlivé!“, zvaž, jaké zásady předkládá biblický text Galaťanům 6:4, 5: „Ať každý prokáže, jaké je jeho vlastní dílo, a pak bude mít příčinu k jásání vzhledem k sobě samému, a ne ve srovnání s někým jiným. Každý totiž ponese svůj vlastní náklad.“

Máš svou individualitu. A to, že tvůj starší sourozenec má určité přednosti, tě nutně neopravňuje k tomu, abys je měl také. Je pravděpodobné, že tvůj starší sourozenec musel během určitého období prokázat, že je na něj spolehnutí. Ty to budeš muset prokázat také. Mimochodem, není ti protivné, když tě rodiče srovnávají s tvým starším bratrem nebo sestrou? Proč bys to tedy dělal sám a srovnával vaše různá privilegia? Dr. Louis Fine poznamenává ve své knize “After All We’ve Done for Them” („Po tom všem, co jsme pro ně udělali“): „Rodiče často jednají s různými dětmi různě a také je různě ukázňují. Důvod by mohl být v tom, že si uvědomují, že jejich děti mají různé osobnosti, odlišné potřeby a schopnosti, a mělo by se s nimi proto odlišně jednat.“

Někdy však mají mladí lidé pocit, že musí platit za chyby svého staršího sourozence. „Jen proto, že si moje sestra půjčila auto a vrátila se pozdě, je automaticky vyloučeno, abych i já zůstala dlouho venku. Nedají mi ani příležitost dokázat, jak bych se zachovala!“ Taková situace ovšem nemusí být ani zdaleka tak nespravedlivá, jak se možná zdá. Tvoji rodiče jsou teď o něco starší a moudřejší, než byli v době, kdy vychovávali tvého bratra nebo sestru. Nechtějí opakovat tytéž chyby, a tak jsou možná na tebe trochu přísnější.

Ale proč někoho trestat za to, že přišel trošku pozdě? Domácí vězení rozhodně není příjemné. Obvykle si to dobře rozmyslíš, než přijdeš znovu pozdě domů. Chlapec jménem Markus říká: „Rodiče mě mnohokrát potrestali. . . Kdyby člověk nedostával tresty, nic by se nenaučil.“ Bible říká: „Kdo se drží kázně, je stezkou k životu.“ — Přísloví 10:17.

Příliš úzkostliví rodiče

Připouštíme, že někdy se zdá, že trest není ani zdaleka úměrný spáchanému „zločinu“. Rodiče mohou svou ochrannou péči trochu přehnat, nebo být dokonce ve svých nárocích nerozumní. Ovšem dobrá výměna myšlenek v rodině často potlačí problém přímo v zárodku. Když svým rodičům vysvětlíš, kam jdeš, co tam budeš dělat, s kým se tam sejdeš a kdy se vrátíš, poskytnou ti pravděpodobně větší míru svobody. Když se ti zdá, že jednají nerozumně, zkus se na ně obrátit „v pravý čas“ — řekněme ve chvíli, kdy jsou klidní a odpočatí. (Přísloví 25:11) Projev uznání za jejich obavy a starosti. Ujisti je, že je miluješ a že s nimi chceš spolupracovat. Pomoz jim, aby si uvědomili, že součástí tvého dospívání je i získání větší míry svobody.

„Musíš jim také přesně objasnit situaci,“ říká jedna dospívající dívka. „Když jim vysvětlíš, proč nemůžeš být v určitém případě brzy doma, obvykle to pochopí.“ Budeš-li s rodiči o tom hovořit zralým způsobem, zapůsobí na ně tvůj smysl pro odpovědnost — ukážeš se jako člověk, kterému je možné důvěřovat. Pokud mají rodiče přesto nějaké pochyby, mohl bys navrhnout nějaký rozumný ústupek.

Co tedy, když rodiče svolí? Pak ‚ať tvé Ano znamená Ano‘, a buď doma včas! (Matouš 5:37) Jistě, i ty nejpromyšlenější plány se mohou zvrtnout. (Srovnej Jakuba 4:13, 14.) Může dojít k nějaké náhlé příhodě nebo k neočekávané změně plánu. V takovém případě domů zatelefonuj, je-li to možné, a dej rodičům vědět, co se děje. „Pokud maminka ví, kde jsem a že jsem na cestě domů, je klidná,“ říká jedna dospívající dívka.

Důležitým činitelem je také vytvářet si dobrou pověst. Přísloví 20:11 říká: „Právě podle jeho zvyklostí se na chlapci pozná, zda je jeho činnost ryzí a přímá.“ Když si vytvoříš pověst, že jsi poslušný a že se chováš čestně, nebudou se možná tvoji rodiče zneklidňovat, když se ti stane, že jednou přijdeš trochu pozdě. Avšak i v případě Ježíše, který si vytvořil pověst dokonalého chování, byli jeho rodiče v ‚duševní tísni‘, když se ztratil. (Lukáš 2:48) Nediv se tedy, když se tvoji rodiče rozčilí — snad i tak, že tě zpočátku nenechají vysvětlit, proč jsi přišel pozdě!

Přísloví 29:11 říká: „Hlupák, ten vypouští celého svého ducha, ale kdo je moudrý, udržuje jej v klidu až do konce.“ Nechej proto bouři jejich hněvu opadnout. Když se situace poněkud zklidní, předlož své vysvětlení. Ale ‚mluv pravdu‘. (Efezanům 4:25) Nevymýšlej si žádné za vlasy přitažené výmluvy, které by pouze dokazovaly, že na tebe není spolehnutí. Jestliže jsi přišel pozdě kvůli nedbalosti nebo zapomnětlivosti, upřímně se omluv a ochotně přijmi potrestání. Možná, že rodiče nebudou považovat za nutné se věcí dále zabývat. Ale může se stát, že budou považovat za správné dát ti nějaká další omezení, a pak si jednoduše budeš muset jejich důvěru znovu získat.

Omezení vycházek může být nepříjemné, ale stěží by se dalo říci, že je krutým nebo neobvyklým trestem. Vyrovnej se s tím. Budeš-li s rodiči spolupracovat a budeš-li se vyhýbat vzpurnému duchu, snad se rozhodnou, že na tebe nebudou tak přísní a že ti poskytnou více volnosti.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Neposlušnost vůči rodičům obvykle přinese ještě větší omezení svobody