Kdo touží být milionářem?

ZDÁ se, že odpověď zní: téměř každý. A nejsnadnější způsob, jak se milionářem stát — alespoň podle populárního mínění —, je vyhrát hodně peněz v loterii nebo v sazce.a

Vlády od Moskvy po Madrid, od Manily po Mexico City podporují převládající vkus a snaží se utržit zisky, které plynou z loterií. Proto sponzorují státní loterie, které nabízejí výhry až do výše jednoho sta miliónu dolarů.

Z několika lidí se skutečně stanou milionáři. Jeden Angličan vyplňoval 25 let sázenky na kopanou, až nakonec vyhrál rekordní cenu. Za 50 centů, které vložil do sázky, vyhrál téměř jeden a půl miliónu dolarů. Ještě senzačnější byl zisk jisté ženy z New Yorku, která získala jednu z největších výher na světě, když ve Floridské státní loterii vyhrála 55 miliónů dolarů.

To jsou ovšem jen výjimky. Poněkud typičtějším příkladem je jeden španělský účetní středního věku, který si již 30 let týden co týden kupuje losy. Nikdy nic zvláštního nevyhrál. Neodrazuje ho to však. „Vždy čekám, že vyhraji,“ říká. Podobný je i případ jednoho muže z Montrealu, který utratil v Kanadské loterii celotýdenní výplatu. Jeho slova shrnují názor mnohých. Vysvětluje: „Jediný způsob, jak může obyčejný člověk snít o lepším životě, jsou takováto slosování.“ On ovšem také nevyhrál.

Rostoucí popularitu si navzdory všeobecné přitažlivosti loterií získává jiná forma hazardních her: hrací automaty. Tito takzvaní jednorucí bandité sice nenabízejí hráčům možnost zbohatnout přes noc, poskytují však příležitost vyhrát peníze okamžitě — což je zřejmě podstatné. Dnes je lze vidět i jinde než v kasinech. Jejich vtíravou přítomnost v mnoha evropských kavárnách, klubech, restauracích a hotelích ohlašují chytlavé zvonivé melodie, blikající světla a občasné chřestění padajících mincí.

Frances je postarší vdova, která žije ve městě New Yorku. Dvakrát nebo třikrát týdně se vydává na dvou a půlhodinovou cestu autobusem do Atlantic City ve státě New Jersey. Jakmile dorazí, vstoupí do jednoho z místních kasin, hraje šest hodin na hracích automatech a potom jede domů. „Nevím, co bych bez Atlantic City dělala,“ poznamenává. „Víte, je to naše zábava, prostě takto žijeme.“

Pro jiné je hazardní hraní něčím mnohem víc než jen pouhým rozptýlením, únikem z rutiny všedního života nebo nadějným pokusem o zbohatnutí. V jejich případě je to důležitá, ne-li nezbytná součást života.

„Jsem hazardním hráčem, protože mám rád riziko,“ vysvětluje Luciano z Córdoby (Španělsko). „Nevymlouvám se,“ dodává, „ale je fakt, že jsem pociťoval depresi, a proto jsem začal hrát bingo. Pak jsem se začal ohlížet po jiných hazardních hrách. Je to skvělý pocit, mít plnou kapsu bankovek a být připraven pustit se do hry.“ Jiný hráč, pro něhož se hazardní hraní stalo rovněž zvykem a který přišel o své postavení ředitele podniku, dostal otázku, zda někdy uvažoval o tom, že by se svého zlozvyku vzdal. „Vzdát se toho?“ odpověděl. „To bych nemohl udělat. Je to můj život.“

Pohnutky se sice mohou různit, ale hazardní hráči rozhodně netvoří ve společnosti menšinu. Hazardních her se větší či menší měrou účastní tři čtvrtiny dospělé americké populace. Ve Španělsku a v jiných zemích, kde se hazardní hry staly epidemií, je poměr obdobný. Hazard je velký byznys. Jen málo průmyslových společností může vykázat tržbu, která přesahuje úhrnnou tržbu loterií v devětatřiceti zemích.

Hazardní hry očividně působí mocným kouzlem. Je to však jen neškodné očarování, nebo v sobě skrývají nějaká nebezpečí? Jedno staré přísloví varuje: „Kdo chvátá, aby získal bohatství, nezůstane nevinný.“ (Přísloví 28:20) Platí to o lidech, kteří zbohatnou v hazardních hrách?

[Poznámka pod čarou]