Velbloud dromedár — Univerzální africké „vozidlo“

Od dopisovatele Probuďte se! v Čadu

ČLOVĚK skutečně žasne, když poprvé vidí velblouda, jak se při chůzi houpe na svých vyčouhlých nohách, nos zdvižený nahoru a hrb se kolébá ze strany na stranu. Na některé lidi to dokonce působí tak, jako by byl velbloud udělán z náhradních dílů, které zbyly po stvoření.

Proč má tak podivný hrb, dlouhý krk, vytáhlé nohy a velká oblá chodidla, nemluvě o jeho dlouhých, zakroucených řasách? Velbloud dromedár snad nevypadá vzhledně, ale lidé si jej po celá staletí velmi cenili.

Byl užitečný tehdy. . .

Dromedár čili velbloud jednohrbý se zřejmě hojně používal již v době Abrahama. Abraham jich několik dostal během svého pobytu v Egyptě. (1. Mojžíšova 12:16) A svou známou cestu z Uru Kaldejců do kananejské země možná ve skutečnosti vykonal právě na velbloudu.

Job také vlastnil velbloudy. Jeho stádo čítalo asi 3 000 kusů a přispělo k tomu, že Job byl jedním z nejbohatších mužů v té části světa. (Job 1:3) Lidé si tedy velbloudů cení v Egyptě i jinde přinejmenším již 4 000 let.

Do zbylé části severní Afriky byli velbloudi přivedeni do konce druhého století n. l. To jejich majitelům umožnilo rozvinout v saharské poušti kočovný způsob života, který by bez velbloudů nebyl možný.

Posléze tito nomádi vytvářeli trasy napříč pouští a začali obchodovat s otroky. Otroky získávali v subsaharské Africe a nechávali je pracovat v odloučených oázách, z nichž nebylo možné uniknout pěšky.

Dlouhé karavany velbloudů přenášely přes poušť sůl do míst, kde tato surovina byla vzácná, a tudíž po ní byla velká poptávka. Ačkoli úloha velblouda při obchodování s otroky skončila a jeho role v obchodu se solí se značně zmenšila, velbloud ještě zdaleka není zastaralý.

. . . a je také dnes

V Africe jsou karavany velbloudů v saharské oblasti Sahelu stále něčím běžným — tento způsob přepravy se nezměnil od dob Abrahama. Kočovné kmeny jsou na svých velbloudech značně závislé, každé jednotlivé zvíře je pro jejich způsob života tak důležité, jako bylo během minulých tisíciletí.

Pro kočovníky je jejich prvotní nezbytností přeprava — musí přepravovat sebe, vodu, potraviny a rozmanité věci potřebné v domácnosti. Velbloudice jim také dávají mléko, srst se pečlivě střádá a zhotovují se z ní látky, přikrývky a stany. Kůže se používá pro výrobu usně, maso se jí.

Karavany urazí denně v průměru 40 kilometrů. Ale za mimořádných okolností mohou někteří velbloudi za jediný den zdolat i 160 kilometrů. To je důležitý činitel, když vodní zdroje od sebe mohou být vzdáleny mnoho kilometrů.

Využití velbloudů se však neomezuje jen na odlehlé pouštní oblasti. Velblouda lze stále běžně vidět a jeho hekání, sténání a mumlání jsou běžnou zvukovou kulisou mnoha trhů zde v Sahelu. Velbloudi se používají pro přepravu lidí a zboží z venkova na trh a často nesou náklad vážící 200 kilogramů i více.

Chov velbloudů na maso se doporučuje jako praktická náhrada hovězího masa, protože chov dobytka je stále obtížnější kvůli rozšiřujícím se pouštím. V hlavním městě Čadu, Ndžameně, se za rok 1990 spotřebovalo 1 300 velbloudů a ve vesnických oblastech to bylo další neznámé množství. Nejednoho nezkušeného člověka ze Západu překvapilo, když se dozvěděl, že to poměrně laciné „hovězí“, které viděl na trhu, bylo ve skutečnosti maso velbloudí.

V tomto městě není neobvyklé potkat jedno nebo dvě tato zvířata, jak procházejí ulicemi a nesou obrovské pytle zrní a navíc ještě jezdce. Jezdec může vykonávat roznášku zboží po domech nebo se prostě poohlíží po případných zákaznících.

V některých vesnicích v sušších oblastech této země se velbloudi využívají při čerpání vody z velmi hlubokých studní. Na konec dlouhého lana se přiváže obrovský džber nebo kožený měch a spustí se do studny. Druhý konec lana se asi jeden metr nad ústím studny přetáhne přes kladku a pak se připoutá k velbloudovi. Chlapec sedící na hřbetu velblouda mu přikáže táhnout, a tak džber s drahocennou tekutinou stoupá studnou až nahoru.

Zbylé díly?

Krátké zamyšlení nad velbloudem ukazuje, že rozličné části jeho těla byly očividně vytvořeny tak, aby mu umožňovaly přizpůsobovat se horkému, suchému podnebí. Tyto části nejsou pouhými náhodami přírody. V takovém problematickém koutu světa poskytují velbloudovi nesporné výhody.

Proč má tak dlouhý krk? Díky němu má velbloud podobnou výhodu jako žirafa, protože se může napást ze stromů. Jako žirafa se často živí trnitými akáciemi, které jsou v Sahelu rozšířené. Po většinu roku zde neprší, a proto na zemi často není dostatek vegetace; stromy však vzhledem ke svým dlouhým kořenům sucho přečkají a je nabíledni, že se stávají potravou pro velbloudy.

Proč má tak dlouhé nohy a tak zvláštní chodidla? Dlouhé nohy nejen přidávají velbloudovi na výšce, což je výhodou při získávání potravy, ale jsou mu navíc užitečné pro získání rychlosti. Z povzdálí dromedár vypadá, jako by se procházel bez jakéhokoli spěchu, ale chodci, kteří se s ním snaží udržet krok, brzy zjistí, že velbloud při každém došlápnutí urazí pěkný kus cesty.

Velká, okrouhlá chodidla jsou dost poddajná a při dokročení se roztahují, což je pro velblouda výhodné, protože mu to umožňuje snadno chodit po písku. Malé, tvrdé kopyto krávy nebo koně se do písku spíše boří, ale chodidlo velblouda zůstane na povrchu. Od narození pokrývá spodek chodidla silná tvrdá kůže, která zabraňuje popálení od horkého pouštního písku.

Pro velbloudy je však obtížné chodit v blátě; proto je v jižním Sahelu během období dešťů zřejmě neuvidíte. Jejich majitelé je odvádějí do pouště, aby zvířata neuklouzla, a snad si nezlomila nohu nebo se jinak nezranila.

A co pověstný hrb? Někteří lidé vám budou tvrdit, že slouží pro zásobu vody, ale ve skutečnosti sestává hlavně z tuku a je zásobárnou potravy. Podvyživený velbloud mívá často hrb zmenšený, někdy mu dokonce zplihne nebo mu zcela přepadne na stranu, ale po několika týdnech dobré výživy se jeho tvar obnoví.

Abychom nezapomněli, drabař neboli velbloud dvouhrbý, který je lépe přizpůsoben pro chladnější pouště střední Asie, se s velbloudem jednohrbým může snadno křížit. To ukazuje, že tato dvě plemena jsou pouhými variantami stejného „druhu“. — 1. Mojžíšova 1:24; viz též anglické Probuďte se! z 8. prosince 1988, stranu 25.

A dlouhé, zakroucené řasy? Dávno předtím, než současná móda vymyslela dlouhé umělé řasy, velbloudi měli takové řasy skutečné, a to ne pouze pro krásu. Řasy chrání oči velblouda před pískem zvířeným větrem, a velbloud tak může pokračovat v cestě i tehdy, kdy by jiná zvířata byla oslepena a musela by zastavit. Protáhlé štěrbiny nozder jsou doplňkem k velbloudovým očím v tom, že při vdechování zachycují písek a při vydechování omezují ztrátu vody, protože zadržují vlhkost.

To spolu s ostatními rysy dává velbloudovi proslulou schopnost vydržet několik dní bez vody. Bez obtíží může přežít ztrátu vody až do třetiny své tělesné hmotnosti. Ale když už pije, máte se na co těšit. O velbloudech se ví, že za deset minut spotřebují až 135 litrů vody, aby nahradili její ztrátu. Rebeka tedy na sebe vzala pořádný úkol, když se nabídla, že napojí deset velbloudů! — 1. Mojžíšova 24:10, 19.

I když se tedy velbloud může nezasvěcenému člověku jevit jako něco podivného, nevznikl nedopatřením, ani to není jakýsi dodatek stvoření. Není to žádná divná směsice zbylých dílů, které jiná zvířata nemohla využít. Velbloud jednohrbý třeba není tak elegantní jako kůň nebo tak pestrý jako páv, ale obyvatelé severní Afriky jej plně oceňují jako požehnání od Boha, jako důkaz o inteligentním Stvořiteli. — Zjevení 4:11.

[Obrázky na straně 23]

Dlouhý krk, hrb na hřbetu, široká chodidla a dlouhé řasy — velbloud je dobře vybavený pro život na poušti