Ženy — Jsou v úctě na pracovišti?

„Ať byli svobodní, nebo ženatí, většina mužů považovala ženy za snadnou kořist.“ — Jenny, bývalá soudní zapisovatelka.

„Je dobře známé, že v nemocničním prostředí jsou ženy obtěžovány a zneužívány.“ — Sarah, diplomovaná zdravotní sestra.

„V zaměstnání mi neustále dělali nemravné návrhy.“ — Jean, diplomovaná zdravotní sestra.

PŘEDSTAVUJÍ tyto případy vždy nějakou výjimečnou situaci, anebo jsou všeobecně rozšířené? Časopisu Probuďte se! poskytla rozhovor řada žen, které měly zkušenosti s životem na pracovišti. Jednali s nimi jejich kolegové s úctou a důstojností? Zde je několik jejich komentářů:

Sarah, zdravotní sestra z New Jersey (USA) s devítiletou praxí v amerických vojenských nemocnicích: „Vzpomínám si, jak jsem pracovala v San Antoniu v Texasu a objevilo se volné místo na oddělení dialýzy. Zeptala jsem se skupiny lékařů, co bych měla dělat, abych to místo získala. Jeden z nich se na mě zaculil a odpověděl: ‚Vyspěte se s primářem.‘ Tak jsem prostě řekla: ‚Za takových podmínek o to místo nestojím.‘ Tímto způsobem se však často rozhoduje o něčím povýšení nebo o tom, kdo dostane nějaké místo. Žena se musí podvolit mocnějšímu, smyslnému muži.

Při jiné příležitosti jsem pracovala na jednotce intenzívní péče a zaváděla jsem pacientovi infúzi, když vtom šel kolem lékař a zezadu mě štípl. To mě rozlítilo a rozzuřeně jsem odešla do jedné blízké místnosti. Šel za mnou a řekl něco sprostého. Takovou jsem mu přišila, že se svalil rovnou do odpadkového koše! Pak jsem se vrátila ke svému pacientovi. Není třeba dodávat, že mě ten doktor už nikdy neobtěžoval!“

Miriam, vdaná žena původem z Egypta, která byla dříve zaměstnaná jako sekretářka v Káhiře, vysvětlovala, v jaké situaci jsou ženy, které pracují v egyptském muslimském prostředí. „Ženy se oblékají střízlivěji než v západní společnosti. Na pracovišti jsem žádné sexuální obtěžování nepozorovala. Ale v káhirském metru k němu dochází v takové míře, že je dnes první vagón vyhrazen pro ženy.“

Jean, tichá, avšak rozhodná žena s dvacetiletou praxí zdravotní sestry, řekla: „Přísně jsem se držela zásady s nikým si v zaměstnání nic nezačínat. Ale k obtěžování přesto docházelo, ať jsem jednala s lékaři, nebo se sanitáři. Všichni si mysleli, že jsou psychologicky ve výhodě. Když jsme my, zdravotní sestry, ‚nespolupracovaly‘ se sanitáři v uspokojování jejich sexuálních tužeb, pak nebyli po ruce, když jsme potřebovaly zvednout pacienta na lůžko a podobně.“

Jenny pracovala sedm let jako soudní zapisovatelka. Vysvětluje, co pozorovala, když pracovala mezi právníky. „Ať byli svobodní, nebo ženatí, většina mužů považovala ženy za snadnou kořist. Zaujímali postoj: ‚Jako právníci si to můžeme dovolit a ženy patří k našim privilegiím.‘“ A ze skutečností, jak se zdá, plyne, že jiní duševně pracující mají tentýž názor. Ale co může žena udělat pro to, aby obtěžování zmírnila?

Darlene, černá Američanka, která pracovala jako sekretářka a servírka, říká: „Věci se mohou zvrtnout, když si člověk nevymezí, kam až může ve svém chování zajít. Když vás nějaký muž začne škádlit a vy mu pozornost opětujete, pak se to lehce může vymknout z rukou. Při různých příležitostech jsem musela jasně vyjádřit své stanovisko. Řekla jsem třeba: ‚Ocením, když se mnou nebudete mluvit takovým způsobem.‘ Nebo v jiném případě jsem řekla: ‚To, co jste řekl, mě jako vdanou ženu uráží a nemyslím, že by se to mému manželovi líbilo.‘

Jde o to, že když chcete, aby se s vámi jednalo s úctou, musíte se o to přičinit. A nezdá se mi, že by si žena mohla získat úctu tak, že se pokouší soupeřit s muži, jak já tomu říkám, v šatnových debatách — v pikantních vtípcích a neslušných narážkách. Když žena zamlží hranici mezi tím, jaké mluvení a jednání je přijatelné, a jaké ne, pak se tuto hranici nějaký muž pokusí překročit.“

Tyranizující slaboch

Connie, zdravotní sestra s čtrnáctiletou praxí, popsala jiný druh obtěžování, který se může nenadále vyskytnout v nejrůznějším prostředí. „Dělala jsem s jedním lékařem běžné převazy. Zachovávala jsem všechny standardní postupy, které jsem se naučila. Takovým věcem, jako je sterilní metoda práce, rozumím. Ale on viděl na všem chybu. Vztekle na mě křičel a kritizoval každý můj pohyb. Takové ponižování žen je docela běžné. Někteří muži mají problém se svou ješitností, a zdá se, že mají potřebu uplatnit svou autoritu na ženách, které s nimi pracují.“

Sarah, která již byla v tomto článku citována, připojuje v tomto ohledu svou zkušenost. „Při přípravě na operaci jsem prověřila pacientovy životní funkce. Jeho EKG [elektrokardiogram] byl tak nepravidelný, že jsem věděla, že není ve stavu, kdy může být operován. Dopustila jsem se té chyby, že jsem na to upozornila chirurga. Začal zuřit a jeho reakce zněla: ‚Sestry by si měly hledět lůžkových mís, a ne EKG.‘ Tak jsem na to jednoduše upozornila hlavního anesteziologa a ten řekl, že za takových podmínek jeho tým nebude s chirurgem spolupracovat. Tento chirurg pak nečekaně oznámil pacientově manželce, že za to, že její manžel nebyl dosud operován, mohu já! Za takových okolností žena nemůže zvítězit. Proč k tomu došlo? Inu, nevědomky jsem ohrozila mužskou ješitnost.“

Ženy jsou tedy na pracovišti očividně často vystavovány obtěžování a ponižujícímu jednání. Ale jak si stojí před zákonem?

Ženy a zákon

V některých zemích trvalo ženám celá staletí, než dosáhly alespoň teoretické rovnoprávnosti před zákonem. I tam, kde rovnoprávnost jasně stanoví zákon, je mezi teorií a praxí často široká propast.

Publikace OSN The World’s Women—1970–1990 uvádí: „Značná část této propasti [ve vládní politice] je zakotvena v zákonech, které ženám upírají rovnost s muži v jejich právu vlastnit půdu, půjčovat si peníze a uzavírat smlouvy.“ Jak řekla jedna žena z Ugandy: „I nadále jsme jako občané až na druhém místě — vlastně ne, na třetím, protože nás předcházejí naši synové. Někdy se dokonce lépe zachází s osly a traktory.“

Publikace Men and Women v edici Time-Life: „V roce 1920 zaručil 19. doplněk ústavy Spojených států ženám volební právo — dlouho poté, co již ženy v mnoha evropských zemích toto právo získaly. V Británii však neměly právo volit až do roku 1928 (a v Japonsku je získaly až po druhé světové válce).“ Britská sufražetka Emily Wilding Davisonová se při derby v roce 1913 na protest proti politické nespravedlnosti vůči ženám vrhla pod kopyta králova koně a zahynula. Stala se mučednicí v boji za rovnoprávnost žen.

Samotná skutečnost, že americký Senát projednal „zákon o násilí na ženách“ teprve v roce 1920, dosvědčuje, že zákonodárné orgány, v nichž dominantní postavení zaujímají muži, reagují na potřeby žen pomalu.

Tento stručný přehled o tom, jak se na celém světě se ženami zachází, nás vede k otázce: Bude to někdy jiné? Čeho je třeba k tomu, aby se situace změnila? Následující dva články budou tyto otázky rozebírat.

[Rámeček a obrázek na straně 11]

Kdo je na tom hůř?

„Dvě třetiny veškeré práce na světě vykonávají ženy. Na výrobě potravin se v Africe a Asii podílejí ze 60 až 80 procent, v Latinské Americe ze 40 procent. Přesto si vydělávají jen jednu desetinu veškerého světového příjmu a vlastní méně než jedno procento veškerého světového majetku. Jsou nejchudší mezi chudými světa.“ — May You Be the Mother of a Hundred Sons od Elisabeth Bumillerové.

„Skutečností je, že [v některých částech světa] malá děvčátka nechodí do školy proto, že je tam naprostý nedostatek nezávadné pitné vody. . . Viděl jsem, jak dospívající dívky nosily pitnou vodu ze vzdálenosti dvaceti a někdy třiceti kilometrů, což jim zabralo celý den. Těmto dívkám bylo čtrnáct nebo patnáct let. . . nikdy nebyly ve škole a nikdy se nic nenaučily.“ — Jacques-Yves Cousteau, The Unesco Courier, listopad 1991.

[Obrázek na straně 10]

Sexuální obtěžování se nemusí tolerovat