Co hurikán Andrew nemohl zničit

NENÍ hurikán jako hurikán.a Někdy není hurikán nic víc než silný vítr, který vyvrací stromy a přináší hustý déšť. A jindy bývá takový, jako byl hurikán Andrew na jihu Floridy (24. srpna 1992) a v Louisianě (26. srpna 1992), hurikán Iniki na Kauai (12. září 1992) a tajfun Omar na Guamu (28. září 1992).

Tyto hurikány způsobily miliardové škody. Na Floridě zahynuly desítky lidí. Tisíce rodin zůstaly bez domova. Mezi zničenými domy pobíhali pojišťovací agenti, hledali majitele a vyplňovali s nimi hlášení o náhradě škody.

Svědkové Jehovovi ve Fort Lauderdale vytvořili výbor nouzové pomoci a ten podal zprávu, v níž se uvádělo, že z 1 033 domů svědků Jehovových v té oblasti se 518 dá opravit. Je-li možné považovat tento poměr za všeobecně platný, znamená to, že hurikán Andrew zničil 50 procent domů, které mu stály v cestě. Ti šťastlivci, jejichž domy byly i nadále obyvatelné, se pak snažili usušit nábytek a záclony a odstranit bílou mazlavou hmotu, která padala ze stropů, když na ně poškozenými střechami prudce pršelo. Mnozí stěží sbírali odvahu, aby se podívali na trosky svého domu. Nejvíce byli pravděpodobně postiženi obyvatelé méně pevných obydlí, jako jsou mobilní domy a karavany.

Hurikán Andrew nikoho nešetřil

Mezi postiženými byli manželé Leonard a Terry Kiefferovi. Když se vraceli domů do osady mobilních domů ve Florida City, museli nejdříve před vstupem do oblasti prokázat svou totožnost na vojenském kontrolním stanovišti. Osada, kterou uviděli, vypadala, jako by na ni dopadly stovky náloží trhaviny, aniž po sobě zanechaly krátery. Stromy byly vyvrácené z kořenů. Pomačkané hliníkové plechy, původně stěny a střechy mobilních domů, byly omotané kolem stromů a visely z větví jako nějaké pitvorně veselé ozdoby. Všude po zemi ležely kabely elektrického vedení; dřevěné stožáry byly zpřerážené jako zápalky. Automobily byly zpřevracené a rozbité.

Bob van Dyk, jehož nový dům byl prohlášen za neobyvatelný, popisuje, jak to v domě vypadalo: „Strop se zřítil. Co mohl roztříštit, to roztříštil, co mohl ohnout, to ohnul, a vyděsil, koho mohl vyděsit — totiž nás.“

Všude se válely věci, které připomínaly dřívější způsob života — předměty osobní potřeby, hračky, oblečení, fotografie, knihy. Rumištěm se bezcílně potulovala osamělá černá kočka. Zírala na Kiefferovy zmateným pohledem. Po věcech, které byly kdysi pro někoho drahocenným majetkem, se honily malé ještěrky. Ve vzduchu visel puch hnijících potravin, které se vysypaly z rozbitých ledniček. Kam se člověk podíval, všude bylo vidět jen následky zuřivého ničení — následky větru tak prudkého, že v nárazech dosahoval rychlosti přes 260 kilometrů v hodině.

Majitelé a obyvatelé těchto domů měli srdce v hrdle. Léta pečovali o rodinu, sdíleli společně rodinný krb, a nyní se po bouři vraceli domů a nacházeli vše rozbité a rozházené. Kiefferovým se podařilo zachránit něco ze svých věcí při předchozí návštěvě, ale přehrabovat se ve zbořeništi, které zbylo z jejich domu, bylo pro ně příliš bolestné. Cenili si však toho, že zůstali na živu a že mohou sloužit Bohu.

Hurikán Andrew neměl s ničím slitování. Nákupní střediska, továrny, sklady — vše se stalo terčem útoku přírodních sil. Stavební předpisy, které si nicotně malý člověk vytvořil, v této zkoušce neobstály.

Nejlepší a nejhorší stránky lidské povahy

Svou činnost zahájily různé agentury, zaměřené na poskytování pomoci. Ze všech koutů země tedy začala na Floridu přicházet pomoc. Vedoucí sbor svědků Jehovových, který sídlí v newyorském Brooklynu, okamžitě reagoval jmenováním výboru nouzové pomoci, který měl pracovat ve sjezdovém sále ve Fort Lauderdale. Vyčlenil rovněž značnou částku peněz na koupi materiálu, potravin a naléhavě potřebných věcí. Svědkové Jehovovi byli tudíž mezi prvními, kteří na vzniklou situaci reagovali, a začali volat po pomoci dobrovolníků. Mnozí však přišli, aniž je kdo volal.

Pracovníci z řad svědků přišli z Kalifornie, Severní Karolíny, Oregonu, státu Washington, Pensylvánie, Missouri a ještě mnoha dalších míst. Regionální stavební výbor ve Virgínii, který se obvykle zabývá stavbou sálů Království, vyslal osmnáctičlennou skupinu svědků opravovat střechy. Autem jim cesta z Virgínie na Floridu trvala 18 hodin. Aby mohli dobrovolní pracovníci přijít na pomoc svědkům v nouzi, vzali si dovolenou nebo se uvolnili z práce a jeli stovky, někdy i tisíce kilometrů napříč Spojenými státy.

Nesmírně cennou pomocí byla skupina, která přijela z Jižní Karolíny z oblasti Charlestonu. Měli již zkušenosti s hurikánem Hugo v roce 1989. Věděli, co mohou očekávat, a brzy zorganizovali dodávku potřebných zásob, včetně generátorů elektrického proudu a stavebních materiálů. Čety dobrovolníků do dvou týdnů vysušily 800 domácností a opravily spoustu střech.

Mnoho sousedů a manželských druhů, kteří nejsou svědky Jehovovými, mělo užitek z toho, že jim čety opravářů z řad svědků Jehovových nabídly svou pomoc. Ron Clarke z West Homesteadu uvedl: „Na nevěřící manželské druhy to všechno udělalo veliký dojem. Oči měli zalité slzami a byli naprosto ohromeni tím, co pro ně svědkové udělali.“ O nevěřícím manželovi jedné svědkyně Ron řekl: „Je jako u vytržení — právě jsou u něho svědkové a montují mu střechu.“

Jiný svědek vyprávěl o svých sousedech, kteří nejsou svědky Jehovovými a za nimiž každý večer chodil, aby se ujistil, zda jsou v pořádku. Říkali, že ano. Pátého dne to manželka nevydržela a rozplakala se. „Nemáme už žádné plenky pro dítě. Dochází nám dětská výživa. Nemáme dostatek potravin a vody.“ Manžel potřeboval 20 litrů benzínu, ale nemohl jej nikde sehnat. Ještě toho dne jim svědek přinesl z nouzových zásob v sále Království vše, co potřebovali. Manželka vděčností plakala. Manžel dal příspěvek na nouzové práce.

Klíčovou úlohu sehráli sboroví starší a služební pomocníci, kteří v různých opravených sálech Království společně organizovali práce v postižené oblasti. Neúnavně se snažili nalézt všechny svědky a zjistit, co potřebují. V protikladu k tomu byl citován výrok jednoho důstojníka vojenského letectva, který se o nouzové pomoci, poskytované v jiné oblasti, vyjádřil takto: „Všichni šéfové chtějí dál dělat šéfy, ale nikdo nemá chuť se do toho opřít a pustit se do špinavé práce.“

Při katastrofách se mohou projevit nejlepší i nejhorší stránky člověka. Příkladem těchto horších stránek je drancování. Jedna rodina svědků se rozhodla, že zachrání alespoň ledničku a pračku, aby se daly použít v místním sále Království ve středisku nouzové pomoci. Šli k sálu pro nákladní automobil. Než se vrátili, vykrádači jim stačili obojí ukrást!

Jeden očitý svědek sděluje: „Jeli jsme opuštěnými ulicemi a viděli jsme nápisy na domech, které varovaly vykrádače, aby se nepřibližovali. Některé nápisy zněly: ‚Vykrádači musí zemřít‘ nebo ‚vykrádači budou zastřeleni‘. Jiný nápis říkal: ‚Dva vykrádači postřeleni. Jeden mrtev.‘ Obchody a nákupní střediska byly vydrancované.“ Podle seržanta 82. letecké divize lidé nejméně jednoho vykrádače chytili a zlynčovali.

Mnoho lidí bylo zatčeno. Zdá se, že kriminální živly jsou připraveny slétnout se při každé katastrofě jako supi. Do drancování se nechávají strhnout dokonce i takzvaní obyčejní lidé. Náboženství, etika, morálka, to vše se jaksi rozplyne pod vlivem pokušení získat něco zadarmo.

Časopis Probuďte se! obdržel sdělení, že ozbrojení vykrádači dokonce na začátku ukradli několika vojákům nenabité pušky. Někteří vojáci se zmiňovali o středisku nouzové pomoci v sále Království jako o oáze v poušti, „protože“, říkali, „vy nenosíte zbraň“.

„Neposedávejte nečinně“

Co se svědkové Jehovovi naučili ze zkušeností, které mají s přírodními katastrofami? Je třeba co nejrychleji obnovit duchovní činnost. Ed Rumsey, dozorce ve sboru svědků Jehovových v Homesteadu, řekl časopisu Probuďte se!, že po pondělním hurikánu byl jeden dvojitý sál Království již ve středu připraven pro shromáždění. Chyběla část střechy, probořil se strop a dovnitř se dostala voda. Dobrovolníci rychle uvedli sály Království opět do takového stavu, aby se v nich mohla konat shromáždění a aby mohly sloužit jako střediska, odkud by se řídily nouzové práce v postižené oblasti. Postavily se kuchyně, které mohly poskytovat stravu jak postiženým, tak dobrovolným pracovníkům.

Fermín Pastrana, starší ve španělském sboru v Princetonu, oznámil, že v jeho osmdesátičlenném sboru přišlo sedm rodin o celý dům. Jakou útěchu měl pro své bratry? „Pokud musíte být zarmouceni, buďte. Ale neposedávejte nečinně. Chopte se díla a pomáhejte druhým. V míře, v jaké to je možné, vycházejte do služby. Nevynechávejte naše křesťanská shromáždění. Vyřešte, co se vyřešit dá, ale nesžírejte se tím, co se řešit nedá.“ A tak svědkové brzy začali kázat a nosili krabice s nouzovými zásobami dveře ode dveří. Hurikán neodnesl jejich horlivost.

‚Příště odejdeme!‘

Sharon Castrová, sedmatřicetiletá žena z Cutler Ridge, vyprávěla redakci Probuďte se! svůj příběh: „Můj otec rozhodl, že se nevystěhujeme. Myslel si, že když se poslední hurikán pobřeží Floridy vyhnul, Andrew se vyhne taky. Otec dokonce ani nechtěl zabednit okna. Naštěstí přišel můj bratr a trval na tom, abychom okna pobili překližkou. To nám bezesporu zachránilo život. Okna by se bývala roztříštila a nás by to rozřezalo na kusy.

Ráno v půl páté přestal jít proud. Venku se ozývaly strašlivé zvuky. Znělo to jako mohutný vlak. Slyšeli jsme, jak praskají stromy a jak povolují bortící se domy. Ozývalo se hrozivé skřípání. Později jsme zjistili, že to se uvolňovaly dlouhé hřebíky ve střeše. Vzalo nám to půdu a třetinu střechy. Nás dvanáct, včetně mé invalidní matky a devadesátileté babičky, muselo nakonec vyhledat útulek v pokoji bez oken, uprostřed domu. Byli jsme si jisti, že tam zahyneme.“

Jak se z tohoto zážitku poučila? „Až nám příště řeknou, abychom odešli — bez odmlouvání to uděláme. Budeme dbát varování. Také jsem se naučila dělit se o věci a spokojit se s málem. Vím, že je na místě plakat a být smutná, ale pak se musím vyrovnat se skutečností.“

Reakce tisku

Dokonce i sdělovací prostředky si povšimly, jak dobře jsou svědkové zorganizováni. Titulek v novinách Savannah Evening Press zněl: „Svědkové Jehovovi zjišťují, že jsou na jihu Floridy vítáni“ a list The Miami Herald prohlásil: „Svědkové Jehovovi se starají o své vlastní — i o jiné.“ Dále uváděl: „Tento týden v Homesteadu nikdo před svědky Jehovovými nezavírá dveře — ani ti, kteří ještě nějaké dveře mají. Z celé země se do postižené oblasti sjelo asi tři tisíce dobrovolníků z řad svědků, aby pomohli svým vlastním, ale také dalším lidem. . . Kterákoli vojenská organizace by svědkům mohla závidět jejich přesnost, disciplínu a výkonnost.“

Svědkové jsou zvyklí zabezpečovat stravování pro velké množství lidí na svých sjezdech. Kromě toho již zorganizovali po celém světě stovky regionálních stavebních výborů pro stavby sálů Království a velkých sjezdových sálů. Mají tedy vyškolené pracovní síly, které jsou připravené okamžitě reagovat na vzniklou potřebu.

Je tu však ještě jeden činitel — jejich postoj. Tatáž zpráva pokračuje: „Žádná byrokracie. Žádná soupeřivost. Místo toho pracovníci vypadají neuvěřitelně vesele a vzájemně spolupracují navzdory tomu, že jim je horko, jsou špinaví a vyčerpaní.“ Jak se to dá vysvětlit? Jeden svědek odpověděl: „Vyplývá to ze vztahu k Bohu, který nás podněcuje, abychom projevovali druhým lidem lásku.“ A tak další věc, kterou Andrew nedokázal svědkům odnést, byla křesťanská láska. — Jan 13:34, 35.

Vypadá to, jako by se svědkové učili od stromů. Jeden očitý svědek toto zajímavé přirovnání vyjádřil takto: „Když jsem jezdil po okolí, nemohl jsem přehlédnout, že na zemi leží stovky velkých smokvoní, vyvrácených z kořenů. Jak se to stalo? Svými mohutnými rozměry kladly větru veliký odpor a jejich rozvětvené kořeny byly mělké. Ale většina štíhlých palem naopak zůstala stát. Ve větru se ohýbaly, některé z nich ztratily listy, ale většinou zůstaly zakořeněné v zemi.“

Svědkové měli své kořeny víry hluboko zapuštěné v Božím slově a byli ve svých reakcích pružní. Majetek a domy pro ně nebyly vším. Zůstali naživu a mohli dál navzdory neštěstí sloužit Jehovovi. Život jim Andrew neodnesl.

Jak na to?

Společnost Anheuser Busch věnovala jedno celé nákladní auto pitné vody. Řidič, který vodu přivezl, se ptal úředníků, kam by ji měl dopravit. Bylo mu řečeno, že jediní, kdo má něco zorganizované, jsou svědkové. Do týdne po hurikánu přijelo ke sjezdovému sálu svědků Jehovových ve Fort Lauderdale asi 70 nákladních aut se zásobami.

Jeden dobrovolník, který tam pracoval, uvádí: „Dostali jsme tedy celé nákladní auto pitné vody. Okamžitě jsme ji zařadili mezi ostatní potraviny, které jsme posílali zásobovacím střediskům v sálech Království. Byla rozdělena mezi bratry v té oblasti a mezi sousedy, kteří ji potřebovali.“ Jedna papírenská společnost ve státě Washington věnovala 250 000 papírových talířků.

Městské úřady zpočátku posílaly do sálů Království dobrovolníky, kteří nejsou svědky Jehovovými, a říkali: ‚Jedině svědkové jsou řádně zorganizovaní.‘ Časem se dostavilo vojsko a začalo zřizovat stanová městečka a zásobovací střediska s vodou a potravinami.

Regionální výbor svědků Jehovových původně zřídil své hlavní zásobovací středisko ve sjezdovém sále ve Fort Lauderdale, asi 60 kilometrů na sever od nejvíce postižené oblasti v okolí Homesteadu. Aby se odlehčilo některým v pracovním náporu, zřídilo se základní zásobovací středisko asi 400 kilometrů severozápadně od postižené oblasti ve sjezdovém sále v Plant City, nedaleko Orlanda. Sem se přivážela většina potřebného materiálu a zde se třídila a balila. Regionální výbor si denně objednával z Plant City, co potřeboval. Pětihodinovou přepravu z Plant City do Fort Lauderdale zajišťovaly velké nákladní automobily.

Toto středisko časem zásobovalo potravinami, materiálem, vodou, generátory a dalšími potřebnými věcmi další tři opravené sály Království v centru postižené oblasti. Způsobilí svědkové zde organizovali stavební a úklidové čety, a ty navštěvovaly stovky domácností, které potřebovaly pomoc. Na pozemcích sálů Království se uvedly do provozu kuchyně a zřídil se výdej stravy. Každý, kdo si přišel pro pomoc, byl vítán. Dokonce i někteří vojáci se sem přišli najíst. Někdo je pak viděl, jak házejí peníze do schránek na příspěvky.

Zatímco se muži zabývali opravou domů, ženy připravovaly jídlo. Jiní navštěvovali všechny lidi, které se jim podařilo zastihnout. Dělili se s nimi o biblické vysvětlení přírodních katastrof a rozdávali krabice se zásobami těm, kteří je potřebovali. Jednou z těch, kdo takto chodil, byla Teresa Peredová. Její dům byl poškozený a rozbila se jí okna u auta. Měla ho však plné krabic se zásobami, připravených pro sousedy. Její manžel Lazaro trdě pracoval na opravě jednoho sálu Království. — Kazatel 9:11; Lukáš 21:11, 25.

Mnohým, kteří zůstali bez přístřeší, se zajistilo náhradní ubytování v nepoškozených domácnostech svědků. Jiní bydleli v obytných přívěsech, které se pro tento účel buď pronajaly, nebo je někdo věnoval. Někteří se nastěhovali do stanových městeček, která zřídila armáda. A další své domy jednoduše odepsali a nastěhovali se k přátelům nebo příbuzným v jiných částech země. Neměli ani domov, ani zaměstnání. Byli bez elektřiny, bez vody a bez vhodné kanalizace — nic jiného jim tedy nezbývalo.

Poučení, které všichni získali, dobře vyjádřil jeden španělsky mluvící svědek: „Jsme velice vděční za lekci, kterou jsme dostali vzhledem k životním cílům. Víte, člověk si patnáct, dvacet let zvelebuje dům, hromadí hmotné věci, a pak v jediné hodině může být po všem. Pomáhá nám to, abychom se drželi duchovních cílů, abychom si zjednodušili život a vážně uvažovali o službě Jehovovi.“

Odpovídá to velkou měrou tomu, co řekl apoštol Pavel: „To, co pro mne bylo ziskem, jsem považoval za ztrátu kvůli Kristu. Nuže, vždyť všechno opravdu také považuji za ztrátu kvůli vynikající hodnotě poznání Krista Ježíše, svého Pána. Kvůli němu jsem strpěl ztrátu všeho a považuji to za množství smetí, abych získal Krista.“ — Filipanům 3:7, 8.

Přírodní katastrofy jsou v nynějším světě součástí života. Poslechneme-li varování úřadů, podaří se nám snad alespoň zachránit si život. Ztratíme možná dům a majetek, ale měl by se tím upevnit náš křesťanský vztah k ‚Bohu veškeré útěchy‘. I kdyby někteří při takové katastrofě zahynuli, Ježíš slibuje, že je v Božím novém světě vzkřísí na obnovené zemi — na zemi, která již nikdy nespatří utrpení a smrt, způsobené přírodními katastrofami. — 2. Korinťanům 1:3, 4; Izajáš 11:9; Jan 5:28, 29; Zjevení 21:3, 4.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 20]

Prostě žasl

Jedenáctičlenná skupina svědků bílé pleti cestovala z Tampy (Florida), aby pomohla při pomocných pracích. Obdrželi zásoby a začali spravovat střechu svědkovi černé pleti. Přijel tam jeho synovec, který není svědek Jehovův, a nevěřil svým očím. Prostě žasl, že skupina svědků bílé pleti přijela ještě dříve než on a spravuje jeho strýci dům. Udělalo to na něj tak silný dojem, že dokonce při pracích pomáhal.

Řekl, že až za ním příště přijdou svědkové, požádá o biblické studium. V rozhovoru vyšlo najevo, že synovec pochází také z Tampy. Bez prodlení jeden ze starších v této skupině učinil opatření, aby se s ním zahájilo biblické studium hned následující týden! Jiný svědek k tomu řekl, že člověk nemusí klepat jenom na dveře, aby vydal svědectví — může klepat na střechy!

[Obrázky na straně 15]

Hurikán Andrew neměl s ničím slitování, jen málo domů mu odolalo

Mobilní dům Kiefferových — a to, co z něj zbylo

[Obrázky na straně 16]

V tomto malém prostoru se zachránila Rebecca Pérezová, její dcery a 11 dalších lidí

Zásahem armády se bránilo vykrádání (nahoře vpravo); vykradené obchody (vpravo)

Hurikán utrhl střechy a porozhazoval vozidla

[Obrázky na straně 17]

Pomocné práce se organizovaly v sálech Království

Kusy mobilních domů omotané kolem stromů; na matraci leží opuštěné dětské hračky; biblická literatura mezi troskami; svědkové, jako například Teresa Peredová, roznášeli sousedům zásoby

Darovaný stavební materiál. Třídění oděvů

[Obrázky na straně 18]

Při nouzové pomoci pomáhali dobrovolníci z celých Spojených států