Ani železné plíce jí nezabránily v kázání
Někdy je zapotřebí odvahy, aby člověk vůbec žil. Zde je příběh ženy, která měla takovou odvahu. Jmenovala se Laurel Nisbetová.
LAUREL se narodila v roce 1912 v Los Angeles. Byla to činorodá mladá žena, která milovala život a svou rodinu. Starat se o manžela a dvě děti by byl pro ni za normálních okolností lehký úkol. V roce 1948 byla však její láska k životu vyzkoušena do krajnosti. Byla nakažena smrtonosným virem dětské obrny.
Po několika dnech chřipkových příznaků se Laurel nakonec přestala hýbat. Manžel ji odvezl do okresní nemocnice. Těch, kteří onemocněli dětskou obrnou, tam bylo mnoho. Ležela na podlaze chodby, protože bylo příliš plno, a čekala na železné plíce. Svíral ji strach. Každé nadechnutí pro ni znamenalo obrovskou námahu. Když Laurel konečně mohli dát do železných plic, velmi se jí ulevilo. Tak mohla popadnout drahocenný dech života, který již ztrácela.
Železné plíce byly vyvinuty na pomoc lidem, jejichž hrudní svaly ochrnuly při dětské obrně. Původně se předpokládalo, že to bude dočasné opatření do doby, než se funkce hrudních svalů obnoví a umožní pacientovi samostatné dýchání. K překvapení Laurel a k hrůze okolního světa se však toto dýchací zařízení stalo trvalým domovem mnoha obětí. Laurel prožila v poloze na zádech 37 let, uvězněna v železných plicích. Drží tak světový rekord, protože byla pacientem s dětskou obrnou, který v železných plicích přežil nejdéle.
Proslavila se pouze tím? Rozhodně ne. Laurel byla činorodá mladá žena, které bylo přes třicet let, když ji dali do železných plic. Vychovávala dvě děti a starala se o manžela. Nejdříve byla sklíčena až k zoufalství. Zhruba po jednom dnu, ve kterém podlehla sebelítosti, se rozhodla, že situaci zvládne, jak to nejlépe půjde. Manžel ji nakonec vzal domů a Laurel začala podstatně měnit svůj život. Učila se vést svou domácnost přímo ze železných plic.
Jen si představte, co to znamenalo. Z dýchacího přístroje jí vyčnívala jenom hlava. Aby byl válec vzduchotěsný, naléhal jí plastický límec s kovovou manžetou velmi těsně na klíční kosti. Měch umístěný pod válcem měnil tlak vzduchu uvnitř. Tento měch pracoval jako pumpa a patnáctkrát za minutu odsál vzduch z válce. To způsobilo, že hrudník pacientky se zvedl a vzduch mohl proudit dovnitř nosem a ústy. Když se měch stáhl, vzduch byl vytlačen zpátky do válce, stlačil hrudník a pacientka vydechla. Teď chápete, proč musel být límec vzduchotěsný. Změny tlaku vzduchu v železných plicích by jinak nebyly účinné. Laurel mohla hýbat pouze hlavou, ale to bylo vše. Byla úplně ochrnutá od krku dolů. Na svět se dívala pomocí zrcadla, které bylo upevněno nad dýchacím přístrojem, a odrazem z druhého zrcadla umístěného na protější stěně místnosti. Tak mohla vidět vstupní dveře a každého, kdo k ní přicházel.
Přicházejí svědkové Jehovovi
Jednoho dne Laurel navštívila Del Kuringová, jedna ze svědků Jehovových. Vešla přímo k ní do obývacího pokoje a začala ji učit nádherné pravdy z Bible. Laurel měla úctu k Božímu slovu, a proto naslouchala s otevřenou myslí a s otevřeným srdcem. Začalo biblické studium, které v roce 1965 vedlo k tomu, že se oddala Bohu jako jedna ze svědků Jehovových. Teď měla opravdu proč žít. Jednou bude opět moci chodit po zemi a těšit se z ráje, který Bůh zamýšlí zřídit pro lidstvo! Pociťovala velkou radost, když také dcera Kay přijala její novou víru.
Možná se zeptáte: ‚A jak to bylo s jejím křtem?‘ Ne, žádný se nekonal. Protože Laurel nemohla samostatně dýchat, nebylo možné ponořit ji do vody. Nikdy také nemohla jít do sálu Království. Nikdy se nezúčastnila žádného sjezdu. A křest své dcery také neviděla. Ale dokázala ve službě Jehovovi mnohem více než mnozí křesťané, kteří nejsou tělesně postiženi.
Víte, Laurel byla kazatelkou dobrého poselství. Během 37 let svého nuceného omezení na lůžku pomohla asi 17 lidem k přesnému poznání Bible. Jak to tedy dělala? Samozřejmě nemohla chodit dveře od dveří, jak je výsadou většiny svědků. Mohla však svědčit četným pečovatelkám. Měla jsem přednost být jednou z nich.
Vystudovala jsem zdravotní školu v roce 1972 a začala jsem pracovat jako pečovatelka u Laurel. Na konci mé pracovní doby byl čas popovídat si a vzájemně se sblížit. Jednoho dne mi řekla: „Teď bych byla ráda, kdybys mi něco přečetla.“ Když jsem souhlasila, řekla mi, abych vzala malou modrou knížku s názvem Pravda, která vede k věčnému životu. Zeptala jsem se, kde mám začít, a Laurel jednoduše řekla: „Začni od první kapitoly.“ Tak začalo biblické studium a já jsem se také stala oddaným svědkem Jehovovým.
Dýchací přístroj bylo možné vidět velkým oknem v čele domu. Protože Laurel bydlela na rušné ulici, mohl jej vidět v La Crescenta každý, kdo tudy procházel. U kolemjdoucích to vzbuzovalo velký soucit a zvědavost, a mnozí neznámí lidé se u ní zastavili. Těšilo ji poznávat lidi, a vytvořila si tak mnohá přátelství. Vydávala těmto lidem svědectví. Její smělé kázání o Jehovovi a její naděje do budoucnosti na lidi silně působily, a tak dostali dobré svědectví o Jehovově jménu.
Laurel spala velmi málo. Na rozdíl od většiny z nás se neunavila, protože se nemohla hýbat. Hluk a trvalé pohyby měchu pod dýchacím přístrojem ji budily. Co dělala celé ty hodiny? Mluvila se svým nebeským Otcem v otevřené a upřímné modlitbě. Jsem přesvědčena, že se modlila o sílu a vytrvalost, ale častěji než za sebe prosila za své křesťanské bratry a sestry. Měla veliký soucit s druhými a denně Jehovovi děkovala za jeho požehnání.
Kdykoli tuto oblast navštívil cestující zástupce svědků Jehovových, pokaždé přišel k Laurel. Mnozí z nich říkali, že setkání s Laurel vlastně povzbudilo je samotné! To bylo pro ni typické. Byla vždy pozitivní, plná radosti a vyhledávala každou příležitost, aby svědčila o pravdě.
Laurel zažila mnoho drásajících zkušeností, příliš mnoho na to, aby se daly vypovědět. Jednou se dostala do situace, kdy bylo zapotřebí naléhavě provést operaci slepého střeva. Přijela sanitka, která měla Laurel odvézt do okresní nemocnice. Vzhledem k tomu, že slepé střevo prasklo, rychle ji naložili do sanitky a spěchali do nemocnice, kde lékař musel provést operaci bez anestetika. V padesátých letech totiž ještě lékaři neuměli dávat celkovou anestézii pacientům v železných plicích.
Mnoho operací bez krve
Laurel překonala rakovinu, velké operace a chronické kožní potíže. Bylo pro ni velmi skličující, když se potřebovala poškrábat, ale nemohla. Musela o to požádat svou pečovatelku. Svaly jí sice ochrnuly, ale cit zůstal v celém těle zachován. Bylo to prospěšné v tom, že to Laurel chránilo před proleženinami. Laurel velmi dbala na péči o kůži. Bylo zapotřebí čtyř lidí, abychom ji jednou za týden mohli obrátit a kompletně umýt. Pro Laurel to bylo utrpení, ale zvládla to jako všechno ostatní ve svém životě.
Přes obtížnost úkolu byly tyto chvíle veselé a radostné. Když jsme se jí snažili upevnit límec, aby vydržel další týden, tak vzduchotěsně, jak to jen bylo možné, zaskřípala zuby a řekla: „To je Ďáblův vynález!“ Ano, Laurel věděla, kdo má vinu za takovou hroznou situaci. Na počátku Satan způsobil, že se lidé odvrátili od Jehovy a přivedli na lidstvo hřích, nemoci a smrt.
Laurel byla možná ochrnuta tělesně, ale zcela jistě ne duchovně. Využívala každé příležitosti, aby učila lidi o své naději na ráj. Dokonce i v závěru svého života, když stála tváří v tvář velmi naléhavé operaci, dokázala zaujmout postoj pro spravedlnost. Bylo to v roce 1985 a Laurel bylo 72 let. Když se přiblížila operace, přišel k ní doktor a řekl jí, že nelze provést operaci bez krve. Její dcera Kay vysvětlila matčino přání zdržovat se krve, protože v té době byla Laurel tak slabá, že stěží mohla promluvit. Do krku měla zavedené hadičky a sotva mohla šeptat. Celé její tělo bylo otráveno v důsledku střevní zástavy a vypadala jako mrtvá.
Doktor však řekl, že musí slyšet stanovisko ke krvi přímo od Laurel. Zašeptali jsme jí do ucha: „Laurel, musíš říct doktorovi sama, že nechceš krev.“ K mému velkému překvapení najednou s očima dokořán a velmi nahlas řekla lékaři o svém postoji ke krvi. Citovala Písma a vysvětlila, že svědkové Jehovovi pokládají přijetí transfúze krve za hřích proti Bohu. Nikdy nezapomenu na to, co potom řekla: „Doktore, jestli mi zachráníte život a po probuzení zjistím, že jste znásilnili moje tělo, budu si přát, abych byla mrtvá, a vy jste se namáhali nadarmo.“ Toto prohlášení lékaře o jejím postoji nejen přesvědčilo, ale byl také ohromen její pevností a souhlasil, že bude její přání respektovat.
Laurel podstoupila čtyřhodinovou operaci, která byla částečně úspěšná. Po chirurgickém zákroku ji lékaři poprvé po 37 letech vyňali ze železných plic a uložili na nemocniční postel. Pomocí tracheostomie ji napojili na moderní respirátor. Toho se obávala nejvíce. Moderní respirátor byl připojen k dýchací trubici v jejím hrdle, a to jí zcela znemožňovalo mluvit. Zachvátila ji panika a měla pocit nedostatku vzduchu. Zemřela za tři dny, 17. srpna 1985, na pooperační komplikace.
Vzpomínám si, co mi Laurel nakonec řekla těsně předtím, než jí dali narkózu; pravděpodobně poslední slova v životě: „Chris, buď stále se mnou.“ Těším se na konec starého systému věcí a vzkříšení, které nastane; sním o dnu, kdy budu moci obejmout svou přítelkyni Laurel Nisbetovou a říci: „Jsem tady. Jsem stále s tebou.“ — Vyprávěla Christine Taberyová.