„Zachovala jsem víru“

VYPRÁVĚJÍ PŘÁTELÉ BRUNELLY INCONDITIOVÉ

„BYLA sobota, a byl to velmi dlouhý, chmurný den. Byla jsem v místnosti sama a cítila jsem se bezradná. Připadalo mi, že jdu chodbou, všechno je v pořádku, až najednou těsně přede mnou někdo prudce zavře dveře; snažila jsem se dostat ven, ale nebylo kudy.“

Na srdce patnáctileté Brunelly Inconditiové dolehla tíha nesmírného zklamání. Den, který se měl stát tím nejvýznamnějším dnem v jejím životě, se jí začal ztrácet v nedohlednu. O něco dříve toho roku ji její rostoucí láska k Jehovovi podnítila k tomu, aby zasvětila svůj život Bohu. V červenci 1990 měla být pokřtěna na oblastním sjezdu svědků Jehovových „Čistý jazyk“ v kanadském Montrealu. Nyní však stála před zkouškou víry — před zkouškou, kterou měla snášet do konce svého života.

Dva dny před tím, než mohla své zasvěcení symbolizovat křtem ve vodě, dostala Brunella zprávu, že má leukémii. Lékaři z místní dětské nemocnice chtěli okamžitě zahájit léčbu, a tak Brunella zůstala v nemocnici.

Lékaři byli jejími slovy dojati

Brunella věděla, že krev je pro Jehovu Boha posvátná. (3. Mojžíšova 17:11) Její rodiče, Edmondo a Nicoletta, dojednali s lékaři, že jejich dcera nedostane při léčbě transfúzi krve. „Brunella byla sice nezletilá, ale chtěla, aby to lékaři slyšeli i z jejích vlastních úst,“ vzpomíná otec. „Nesmlouvavě jim sdělila, že si nepřeje léčbu, která je v rozporu s biblickým příkazem ‚zdržovat se krve‘.“ — Skutky 15:20.

Dne 10. července 1990 se s Brunellinými rodiči a se dvěma služebníky z místního sboru svědků Jehovových setkali tři lékaři a sociální pracovnice. Testy potvrdily, že Brunella trpí akutní lymfoblastickou leukémií. Lékaři objasnili, jakým způsobem chtějí s nemocí bojovat. Taktně vysvětlili, že léčit tuto nemoc je velmi obtížné. „To, jak se Brunella chovala a jak byla odhodlána poslouchat Boha, udělalo na lékaře i na sociální pracovnici hluboký dojem. Zapůsobilo na ně, jak ji její rodiče milují a jakou oporou pro ni jsou přátelé z křesťanského sboru. Ocenili i to, že chápeme a respektujeme jejich postavení,“ vzpomíná jeden ze sborových starších.

Lékaři se rozhodli, že se veškerým transfúzím krve vyhnou. Brunella se měla podrobit rozsáhlé chemoterapii. Ta však měla být méně agresívní, než obvykle, aby se při léčbě omezilo poškozování červených krvinek. „Lékaři brali ohled na Brunelliny tělesné, citové i duchovní potřeby,“ říká Nicoletta. „Požádali jsme je, aby se poradili se specialistou, který má zkušenosti s bezkrevní léčbou dětské leukémie, a oni s tím souhlasili.“ Mezi Brunellou a pracovníky nemocnice vznikl vřelý vztah.

Duchovní cíle

Léčba zpočátku přinášela určité dobré výsledky, ale Brunellina těžká zkouška teprve začínala. V listopadu 1990 dočasně ustoupily příznaky nemoci, a Brunella byla okamžitě pokřtěna. Když vzpomínala na několik předchozích měsíců, přiznala: „Vůbec to nebylo lehké. Člověk potřebuje spoustu síly a musí myslet pozitivně . . . Moje víra prošla zkouškou, ale zůstala jsem pevná. Stále počítám s životní dráhou pravidelného průkopníka [celodobého služebníka] .“

Počátkem roku 1991 se nemoc začala znovu projevovat. Při chemoterapii Brunella dokonce málem zemřela. Přesto se zotavila, což všechny překvapilo a potěšilo. V srpnu se již cítila tak dobře, že se v tom měsíci mohla věnovat veřejné kazatelské službě jako pomocná průkopnice. Pak se však její stav opět zhoršil a v listopadu 1991 se v jejím těle objevila na několika místech rakovina. Začala být léčena ozařováním, a tak byla v jiné nemocnici a pečoval o ni jiný tým lékařů.

I v tak těžké situaci si zachovala pevné přesvědčení a kladla si duchovní cíle. Když se poprvé dozvěděla, že má leukémii, bylo jí řečeno, že jí možná zbývá jen šest měsíců života. Od té doby uplynulo jeden a půl roku a Brunella si nepřestávala dělat plány do budoucnosti. „Neztrácela čas a pracovala na svých cílech,“ řekl jeden ze starších sboru. „Její víra v Boží zaslíbený ráj byla pro ni oporou v utrpení. Byla sice mladá, ale vyspěla ke křesťanské zralosti. Její jednání i její postoje byly pro sbor povzbuzením a získala si srdce lidí, kteří ji znali, včetně personálu nemocnice.“ Její matka vzpomíná: „Nikdy si nestěžovala. Když se jí někdo zeptal, jak se jí daří, odpovídala: ‚Dobře‘ nebo ‚Docela to jde, a jak se daří tobě?‘ “

Její budoucnost je jistá

Brunella předpokládala, že se v červenci 1992 zúčastní oblastního sjezdu svědků Jehovových „Nositelé světla“. Když však přišla doba sjezdu, musela být Brunella hospitalizována; její život se blížil ke konci. Přesto se na invalidním vozíku sjezdu zúčastnila, protože trvala na tom, že musí vidět dramatizaci Dělejme, co je správné v Jehovových očích.

Potom se na několik posledních dnů svého života vrátila domů k rodině. „Až doposledka se více zajímala o druhé než o sebe,“ říká Nicoletta. „Povzbuzovala ostatní ke studiu Bible a říkala jim: ‚Budeme spolu v ráji.‘ “

Dne 27. července 1992 Brunella zemřela — s pevnou nadějí, že bude vzkříšena k životu v ráji na zemi. Byla teprve na začátku cesty za svými cíli, ale počítala s tím, že po vzkříšení bude dále žít životem, který zasvětila Bohu. Několik dnů před smrtí napsala Brunella dopis, který byl později přečten na vzpomínkovém shromáždění.

„Drazí přátelé,

děkuji Vám, že jste přišli. Vaše účast znamená pro mou rodinu mnoho.

Lidem, kteří mi byli nablízku chci říci — prožili jsme toho hodně. Zažili jsme mnoho zlého, ale někdy byla i legrace. Byl to těžký a dlouhý zápas, ale nemyslím si, že jsem prohrála. Slovy Písma: ‚Bojovala jsem znamenitý boj, běh jsem dokončila, zachovala jsem víru.‘ — 2. Timoteovi 4:7.

Také jsem se hodně naučila, hodně jsem vyzrála a moji přátelé i lidé, kteří byli se mnou, tyto změny viděli. Chtěla bych poděkovat všem, kdo mě podpořili.

Vy, kdo věříte v nový systém věcí a v Jehovu, víte, že nastane vzkříšení, jak to říká Jan 5:28, 29. Stůjte tedy pevně v pravdě, a budeme se moci opět setkat.

Chtěla bych poděkovat těm lidem, kteří vědí, čím jsem prošla. Každého z Vás líbám a dlouze objímám. Všechny Vás miluji.“

Brunella nepřipustila, aby jí věk nebo nemoc zabránily v tom, že by svůj život zasvětila Bohu. Její příklad víry i její odhodlání jsou povzbuzením pro mladé lidi i pro starší generaci, aby každý odložil jakoukoli zátěž, která by ho mohla zdržovat v jeho závodu o život. — Hebrejcům 12:1.