Plameňáci — „Podobného peří ptáci“

Od dopisovatele Probuďte se! ve Španělsku

ZNÁMÝ, a přesto tajuplný, těžkopádný, a přece elegantní, toužící po samotě, nicméně nevyléčitelně společenský — plameňák je okouzlující pták.

Zná ho téměř každý. Jeho jedinečná silueta se objevuje na egyptských hieroglyfech (symbolizovala červenou barvu), na starých jeskynních malbách i na moderních uměleckých dílech. Avšak plameňáci mají dosud svá tajemství. Jejich hnízdiště jsou totiž nebývale odlehlá; teprve v posledních padesáti letech lidé objevili některá z těch větších. Samci a samice jsou si tak podobní, že zkušení ornitologové je od sebe odliší jedině pomocí optické sondy.

K jejich nemotornému vzhledu přispívají dlouhé tenké nohy a protáhlý krk, kterým otočí a vsunou si jej pod křídlo, jako by byl z gumy. Když se však rozvážně brouzdají mělkou vodou nebo hledají pod hladinou malé korýše, kterými se živí, nezapřou svůj půvab. Při letu se pak jejich půvab mění v závratnou krásu.

Letícímu hejnu plameňáků se v přírodě vyrovná jen máloco. Červená a černá barva křídel je v ostrém kontrastu s růžově bílým tělem.a Hejno se pomalu vznáší vzhůru a podobá se myriádě souladně vířících pestrobarevných vějířů. Jejich elegantní siluety a rytmické pohyby je ve vzduchu proměňují v ptačí baletky.

Spatřit takovou podívanou však není snadné. Plameňáci jsou sice družní, ale za společnost si přednostně vybírají příslušníky svého druhu — přesně potvrzují platnost úsloví: „Podobného peří ptáci k sobě se táhnou.“ Důsledně se vyhýbají obydleným oblastem a ve větším množství se shlukují obvykle jen u odlehlých slaných jezer a v bahnitých ústích řek.

Pozoruhodné zvyky

Abychom se o těchto úchvatných ptácích dověděli více, časopis Probuďte se! požádal o rozhovor Manuela Rendóna, ředitele rezervace Fuente de Piedra v Malaze (Španělsko).

Jsou plameňáci tak křehcí, jak vypadají? „Ani ne. Dobře se jim vede vysoko v Andách na nehostinných brakických jezerech, kam by se žádný jiný pták neodvážil. V Africe se hojně slétají na jezerech, kde je voda tak teplá a žíravá, že může člověku popálit kůži. Plameňáci však mají na nohou tvrdou kůži, a ta je chrání.“

Co je pro ně největší problém? „Je to nepochybně hledání vhodného hnízdiště. Potřebují nerušené, mělké solné jezero s malými ostrůvky, na nichž by si mohli stavět hnízda. Taková místa je v současné době těžké najít. V západním středomoří jsou dnes vlastně jen dvě takové lokality: jedna ve Španělsku a druhá ve Francii.b

Tady ve Fuente de Piedra je ještě jeden problém. Plameňáci hnízdí na jezeře, které v palčivém andaluském slunci poměrně rychle vysychá — dříve než mláďata začínají létat.“

Co se stane, když jezero úplně vyschne? „V některých letech musíme vodu uměle připouštět, abychom kolonie neztratili. Zjistili jsme, že stačí, když udržíme vodu na šesti hektarech jezera, ačkoli to pro dospělé plameňáky znamená, že se musí živit výlučně v lagunách, vzdálených mnoho kilometrů. Plameňáci pak tráví většinu času létáním za potravou. Mláďata nechávají v péči několika dospělých jedinců — vlastně mají jakousi školku.“

Co jste ještě zjistili? „Díky kroužkování ptáků jsme se dověděli mnohem více o jejich toulavosti. Plameňáci se v pravém slova smyslu nestěhují. Putují za potravou z jednoho místa na druhé, kam se jim právě zlíbí. Jeden pták tak může strávit léto ve Španělsku a zimu na severu Afriky, zatímco jiný to udělá přesně naopak. Mohli bychom říci, že plameňáci jsou výletníci. Ovšem jejich toulky jsou očividně spjaté spíše s potravou než s potěšením.

Je zřejmé, že s trochou pomoci a ochrany se plameňákům daří velmi dobře. Až do osmdesátých let tu hnízdili jen občas a v poměrně malém počtu. Udržováním vlivu člověka na nejnižší úrovni a zachováváním alespoň minimální hladiny vody v jezeře, dokud mláďata nezačnou létat, jsme mohli být svědky velkého přírůstku plameňáků. Roku 1988 jsme měli skoro deset tisíc odchovaných mláďat.“

Stvořitelský div

Málokdo z lidí, kteří viděli plameňáky ve volné přírodě, na tento zážitek zapomene. Vzhledem k tomu, že plameňáci mají velmi rádi odloučená území, a díky oddané snaze ochránců přírody jsou stále ještě na světě příhodná místa, kde lze spatřit velká hejna plameňáků v jejich přirozeném prostředí.

Bez takových stvořitelských divů, které obšťastňují zrak a pozvedají ducha, by svět byl chudší. Vskutku lze říci, že tito „podobného peří ptáci“ připojují svůj hlas k ‚okřídleným ptákům‘, kteří chválí Jehovovo jméno. — Žalm 148:10, 13.

[Poznámky pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 25]

Foto vrchní a spodní: Zoo de la Casa de Campo, Madrid