Tam, kde se setkávají lidé a želvy

Od dopisovatele Probuďte se! v Austrálii

NEJLEPŠÍ doba pro setkání s neochočenou mořskou želvou je období, kdy klade vejce do nově udělaného hnízda v písku. Chtěli byste tedy jít se mnou a navštívit jeden a půl kilometru dlouhou pláž Mon Repos na pobřeží slunného australského státu Queensland? Nebojte se, že vás bude sužovat žhavé subtropické slunce, neboť půjde o noční návštěvu. Nejlepší doba pro takový jedinečný výlet je mezi osmou hodinou večer a půlnocí.

Jestliže chceme vidět velkou želví samici a sáhnout si na ni, je několik věcí, které bychom dělat měli, a několik věcí, které bychom dělat neměli. Proto je lepší jít v menší skupině a se školeným průvodcem. Když jdeme po pláži podél hranice přílivu, průvodkyně nás prosí, abychom měli své příruční svítilny zhasnuté, protože světlo by želvy vyplašilo. A my jsme překvapeni, jak dobře i bez světel vidíme metr široké želví stopy v písku.

Naše průvodkyně nám pak podává několik zajímavých informací o mořských želvách, jež žijí v této oblasti. V australských vodách žije šest různých druhů želv, ale tady, na pláži Mon Repos, která je na pobřeží u Bundabergu hlavním místem, kde želvy kladou vejce, tady se vyskytují jen čtyři z nich. Když je seřadíme podle hojnosti výskytu, jsou to: kareta obecná (Caretta caretta), kareta Natator depressa, kareta obrovská (Chelonia mydas) a kožatka velká (Dermochelys coriacea).

Naše první setkání

Když spatříme první velkou želvu, zavládne velké vzrušení. Želva patří k prvnímu druhu z našeho výčtu, je to kareta obecná. Tiše ji sledujeme, jak vylézá z vln až nad hranici přílivu, jež je vidět na písku. Když se k želvě konečně přiblížíme, vidíme, že vyhloubila jámu ve tvaru talíře: odhrabala kolem sebe písek a vegetaci. Tak zabrání, aby hnízdo nezarostlo trávou, ve které by mláďata uvízla, když se za 7 až 12 týdnů vylíhnou. Želva již také dokončila hnízdo hruškovitého tvaru. Vyhrabala je tak, že zadníma ploutvovitýma nohama střídavě nabírala a vyhazovala písek — nabrala pravou, vyhodila doleva, nabrala levou, vyhodila doprava. To vše trvalo asi 45 minut.

Po celou tu dobu se želva mohla snadno vyplašit a vrátit se do vody, ale jakmile začala klást vejce, můžeme si na ni sáhnout. Správkyně na ni svítí a máme-li zájem, můžeme si želvu vyfotografovat. Želva pokračuje v kladení vajec do hnízda ještě deset až dvacet minut. Spolu s vejci vypouští čirou slizovitou tekutinu, která vejce během inkubace chrání před houbami a hmyzem. Kareta obecná klade do každého hnízda průměrně 120 vajec velikosti pingpongového míčku. Během období kladení vajec se to opakuje několikrát v rozpětí 14 dnů. Mezi jednotlivými obdobími kladení uběhnou dva až čtyři roky.

Když se želvy nyní dotýkáme, jsme překvapeni, jak jemnou má kůži. Kůže je z tohoto důvodu tak žádaná, že to ohrožuje existenci želv. Želví krunýř neboli karapax se skládá z plátů a dá se přirovnat k páteři a žebrům. Želva nyní začíná svá vejce zahrabávat. Mají-li však vejce přežít, je třeba je přemístit, protože je želva nakladla blízko hranice přílivu. To vykonají dva členové výzkumného týmu, kteří se připojili k naší skupině.

Značkování želv

Naše želva bude na přední ploutvovité noze označkována, a to pomůže při výzkumu mořských želv. Značkování není jednoduchý úkol, protože želva všude kolem sebe usilovně rozhazuje písek. Značkovací štítky jsou vyrobeny z nerezavějící slitiny titanu. Na zadní straně je adresa. Pro výzkumný program je velmi důležité, aby ve zprávě o pozorování želv bylo uváděno jejich číslo. Pouze v případě, kdy želva zemře, by se měl značkovací štítek odstranit a vrátit spolu s údaji o místě nálezu želvy. Na přední straně štítku je identifikační číslo. Naše želva má číslo T54239, ale my jsme se rozhodli říkat jí Tabita.

Protože Tabita nebyla dříve značkována, je pravděpodobné, že ještě nikdy předtím nekladla vejce. Mohla by tedy poskytnout některé důležité informace, jež by pomohly zesílit ochranu želv a jejich vajec v jižní části Tichého oceánu. Aby bylo možné tyto informace získat, budeme svědky malého chirurgického zákroku na želvě přímo zde na pláži! Tento zákrok se nazývá laparoskopie a běžně se provádí u lidí. Tabita je jemně obrácena na záda a položena na dvoukolý vozík. Je nám jí líto a zjišťujeme, že když ji hladíme po hrdle, je klidnější. To, co vidíme, nejsou slzy, ale solný roztok, který želva vylučuje, aby omyla písek z očí a zbavila se přebytku soli, jenž je způsobený tím, že pije mořskou vodu. Slzy nemají nic společného s bolestí. Nad zadní ploutvovitou nohou želvě umyjí kůži a do malého řezu jí pak vsunou trubičku a vpraví trochu vzduchu. Když výzkumníci prohlížejí želvě vaječníky, zjišťují, že je to její první reprodukční období a že má v sobě ještě mnohem více zralých vajec. Všechny tyto informace se zapisují. Potom se vzduch vypustí pomocí ventilku a řez se sešije.

Poté, kdy Tabitu převrátí zpět a položí na písek, želva instinktivně míří k vodě. Vlny se přes ni přelévají a unášejí vysvobozenou Tabitu do moře.

Přemísťování vajec

Když se otočíme, zjišťujeme, že vejce jsou již vybrána z hnízda. Po čtyřech hodinách vejce přilne k vnitřní stěně skořápky a vytvářejí se krevní cévy. Pokud by se vejce po uplynutí této doby otočila, zničila by se. V místě, kde želvy kladou vejce, jsou na přemístění obvykle vymezeny dvě hodiny a úspěšnost u přemístěných vajec je velmi vysoká. Cílem je chránit hnízda a vejce před vodou a narušením. O pohlaví vylíhnutých mláďat rozhoduje teplota písku. Na většině ostrovů je písek chladný a líhnou se hlavně samci, zatímco v teplejším písku na Mon Repos se líhnou většinou samice.

Mláďata se klubou od ledna do března. Škrábou na svou pískovou střechu, písek se díky tomu sype do hnízda a vyzdvihuje mláďata nahoru. Pokud není teplota písku příliš vysoká, mláďata pokračují v cestě ven z hnízda a lezou k moři. Jejich cesta však teprve začala. Jsou domněnky, že pohlavní dospělosti želvy dosáhnou až po padesáti letech. Tak daleko se však dostane jen malé procento z nich.

Člověk se musí učit pečovat

Lidská nedbalost a bezmyšlenkovitost naneštěstí hodně přispívají k tomu, že se snižuje počet zástupců oněch šesti druhů mořských želv. Želvy často zamění plastikové sáčky vyhozené do moře za medúzy a spolknou je. Sáček zablokuje jejich trávicí ústrojí a želvy zemřou hlady. Nebezpečí mohou představovat i lodní šrouby, pokud není navigátor opatrný. Nebezpečné jsou i ropné skvrny a jedovaté odpady, které mohou v době rozmnožování zničit celé pobřežní populace želv. A protože se želva musí každých 15 minut vynořit, aby se nadechla, může se utopit, pokud se zaplete do rybářských sítí.

Až si více lidí bude uvědomovat tato nebezpečí a naučí se, jak věnovat větší péči životnímu prostředí, bude bezpochyby i více příležitostí, aby se setkávali lidé s želvami — kladně ovlivněné a okouzlené lidstvo s dalším ze zázraků stvoření, který má podivuhodný rozmnožovací cyklus.

[Obrázky na straně 26]

Nahoře doleva ve směru hodinových ručiček: malý chirurgický zákrok, návrat do moře, přemísťování vajec, značkování na přední noze