Závodní cyklistika — Vzestupy a pády

Namáhal jsem se, prudce jsem oddechoval, opíral jsem se do pedálů, a přesto jsem necítil skutečnou únavu. Byl jsem si jist, že to všechno za to stojí. Na vrcholu Velkého průsmyku svatého Bernarda mezi Švýcarskem a Itálií, po 25 kilometrech stoupání, jsem byl v čele závodu. Můj trenér mi dával z auta znamení, že mám náskok několika minut. Už jsem viděl sám sebe jako vítěze etapy, a dokonce jsem si představoval, jak si navlékám žlutý trikot vedoucího závodníka.

Hnal jsem se dolů druhou stranou průsmyku nebezpečnou rychlostí a motorky a auta jely za mnou. Když jsem byl v polovině kopce, vjel jsem do jedné zatáčky příliš rychle. Zadní kolo se pode mnou smeklo a já jsem vyletěl ze silnice. Etapu jsem s námahou dokončil, ale se žlutým trikotem a slávou jsem se musel rozloučit. Tour de l’Avenir 1966 jsem nevyhrál.

Jak rostla moje vášeň

Narodil jsem se v Bretani koncem druhé světové války. V západní Francii je cyklistika velmi oblíbená a vyrostlo zde mnoho šampiónů. Jako chlapec jsem měl ve zvyku sledovat místní závody a nikdy jsem si v televizi nenechal ujít Tour de France. Když jsem viděl závodníky, jak supí do závratných horských průsmyků a řítí se dolů po nejpříkřejších svazích, připadali mi jako bohové.

V sedmnácti letech jsem se rozhodl, že to zkusím. S pomocí obchodníka s jízdními koly jsem si koupil z druhé ruky své první závodní kolo. Můj program byl plný: trénink každou neděli dopoledne a během týdne před prací a po ní. Už za dva měsíce jsem s tlukoucím srdcem stál na startu svého prvního závodu. Byl bych jej vyhrál, kdyby mě byl peloton nedostihl jen 10 metrů před cílovou čárou! Po zbytek roku jsem téměř ve všech svých závodech dojel mezi prvními patnácti.

Moje sezóna 1962 byla krátká. Po třech měsících soutěžení a několika vítězstvích jsem byl povolán k osmnáctiměsíční vojenské službě v Alžírsku. Když jsem se vrátil do Francie, strávil jsem rok 1965 tím, že jsem znovu přivykal jízdě na kole. Ale další sezónu jsem byl pevně rozhodnutý, že zažiji tu radost a znovu získám kytici pro vítěze.

Od března 1966 následovalo jedno vítězství za druhým. Pokaždé, když jsem dokončil závod jako první nebo druhý, získal jsem body, které by mi nakonec dopomohly dostat se do vyšší kategorie, kde byla tvrdší konkurence. V té době jsem však pracoval se svým otcem, brousili jsme podlahy. Ta práce byla velmi namáhavá a nedovolovala mi, abych věnoval cyklistice tolik času, kolik bych byl chtěl. Když jsem tedy dosáhl počtu bodů, který jsem potřeboval, abych mohl zůstat ve své kategorii, spokojil jsem se s finanční odměnou, kterou jsem během zbývajících závodů získal, ale nechával jsem se porazit, abych nepostoupil do vyšší kategorie.

Rychlý pokrok

Vzhledem k mým výsledkům mi tři týmy nabídly smlouvu. Odmítl jsem, abych nemusel opustit otce. Ale ten trenér, který na mne nejvíc naléhal, mého otce přesvědčil, aby mi dal týden dovolené, abych mohl dokončit náročný závod v Pyrenejském pohoří podél francouzsko–španělské hranice. Umístil jsem se dobře, a tak jsme pokračovali do Španělska, kde jsem vyhrál závod amatérů Tour of Catalonia. O pár dní později jsem soutěžil v Tour of Balearic Islands. V první etapě jsem zvítězil a navlékl jsem si trikot vedoucího jezdce. O ten jsem hned druhý den v časovce přišel, protože moje družstvo z ní vypadlo.

Pak přišel závod Route de France v okolí Nice. V mnoha etapách jsem se výborně umístil a získal jsem cenu nejlepšího vrchaře. Díky těmto dobrým výsledkům mě vybrali mezi desítku nejúspěšnějších jezdců a pozvali mě, abych reprezentoval Francii v Tour de l’Avenir, amatérské obdobě Tour de France.

Během těchto dvou měsíců o mně rodina věděla jen ze sportovních stránek novin. Myslel jsem na otce a na to, že mi dal jen týden dovolené, a proto jsem nabídku odmítl a vrátil jsem se domů. Můj trenér a sportovní novináři však otce přesvědčili, že jsem jedna z cyklistických nadějí Francie, a on mě tedy nechal jet. Myslel jsem, že se mi to zdá! Vždyť teprve před několika měsíci jsem byl amatér třetí nebo čtvrté kategorie, a nyní jsem byl vybrán k nejdůležitějšímu cyklistickému závodu amatérů na světě! Jak jsem se zmínil v úvodu, moje naděje v této Tour de l’Avenir 1966 ztroskotaly.

V roce 1967 jsem zvítězil asi v deseti soutěžích, zúčastnil jsem se závodu Paříž — Nice a v Tour du Morbihan v Bretani jsem dojel jako čtvrtý. V roce 1968, kdy mi bylo 24 let, jsem podepsal svou první profesionální smlouvu a připojil jsem se k týmu holandského jezdce Jana Janssena. Soutěžili jsme v Tour de France a Jan tehdy vyhrál. Mezitím jsem se po jedné časovce v bretaňském Rennes seznámil s Danielle, která se poprvé v životě přišla podívat na cyklistický závod. Nemělo to být naposledy, protože jsme se rok na to vzali.

Jak jsem ty dny miloval — duch spolupráce, život kočovníka, každý den nová města, nové scenérie! Nevydělával jsem moc peněz, ale to mi nevadilo, protože mě uspokojovala radost ze závodění. V různých úvodních časovkách jsem si vedl dobře, a doufal jsem, že jednou zvítězím ve velkém závodě. Začal jsem si však uvědomovat, jak velká propast dělí amatérské cyklisty od profesionálních.

Velcí šampióni. . . a ti ostatní

V sezóně 1969 jsem se připojil ke družstvu slavného francouzského cyklisty Raymonda Poulidora. Zúčastnil jsem se velkých jednodenních klasických závodů Paříž — Roubaix a Flèche Wallonne v Belgii. V horských průsmycích jsem držel tempo s nejlepšími cyklisty a v několika etapách jsem se poměrně dobře umístil. Přesto se mi ze všeho nejvíc líbilo vyhrávat místní závody v Bretani před davem diváků, které jsem miloval.

Ale přes všechny své naděje jsem — podobně jako mnozí jiní — nebyl obdařen fyzickými schopnostmi velkého šampióna. V jedné vyčerpávající etapě Tour of Spain jsem musel kvůli sněhu a dešti odstoupit. Tehdy jsem si uvědomil, že velcí šampióni mají něco navíc, něco zvláštního, co jim umožňuje snášet jak žhoucí vedra, tak mrazivou zimu. Nebyl jsem tatáž třída jako například belgický šampión Eddy Merckx, který byl v té době cyklistou číslo jedna. Vždycky nás všechny zdaleka předčil. Během závodů, kterých se zúčastnil i on, jsem z něho vlastně vždycky viděl jenom záda.

Solidarita mezi závodníky

Solidarita existovala dokonce i mezi soupeřícími družstvy. Osobně jsem to zažil na jedné z nejtěžších etap Tour de France 1969. Předešlou noc jsme přijeli do našeho hotelu vyčerpaní po sérii náročných horských etap. Druhý den ráno zvonil budík v sedm hodin. Tři hodiny před závodem nás čekala jako obvykle vydatná snídaně.

Na startu nás bylo asi padesát a každý vyprávěl o svých úspěších i neúspěších několika minulých dnů, ale dával si pozor, aby neprozradil strategii družstva pro nadcházející závod. Čekal nás velmi namáhavý den. Etapa začínala v Chamonix na úpatí Mont Blanku a vedla alpskými silnicemi 220 kilometrů do Briançonu přes tři velké průsmyky.

Tempo bylo velmi rychlé už od startu. Když jsem stoupal do průsmyku Madelaine, věděl jsem, že dnes nebudu mít dobrý den. Pršelo, a jak jsme se dostávali do větší nadmořské výšky, déšť se změnil v sníh. Na vrcholku nás bylo šest z různých týmů, kteří jsme měli už několikaminutovou ztrátu na vedoucí jezdce. Když jsme začali sjíždět ze svahu, byli jsme zmrzlí a měli jsme tak ztuhlé prsty, že jsme sotva mohli brzdit a nespouštět přitom nohu na zem. Když jsme byli dole, pořadatel nám dával z auta znamení, že nás pozdní příjezd určitě vyřadí ze závodu. Úplně mě deprimovalo pomyšlení, že svou Tour de France ukončím na místě, které jsem měl nejraději, v horách.

I když se zdálo, že je naše úsilí odsouzeno k nezdaru, ten nejzkušenější cyklista mezi námi nás povzbuzoval, abychom se nevzdávali. Zvedl nám náladu, zformoval skupinu a navrhl, abychom se střídali ve vedení. Když jsme přijeli ke stánku s občerstvením, byl již zavřený, ale nám to nevadilo a rozdělili jsme se o tu trochu jídla, která na nás zbyla.

Jakmile jsme byli zase v údolí, teplé počasí nám dodalo novou sílu. Čas běžel a před námi ještě byly další dvě velké překážky — průsmyky Telegraph a Galibier o výšce 1 670 a 2 645 metrů. V úseku stoupání nás čekalo nádherné překvapení. V zatáčce silnice jsme skrz diváky zahlédli pestrobarevnou skupinu. Dojeli jsme ostatní. Minuli jsme několik závodníků, kteří to vzdali, a jiné, kteří vypadali jako přišpendlení k zemi. Zahlédl jsem jednu z mladých belgických nadějí, jak jde pěšky a vyčerpaně tlačí své kolo. Dojel jsem vedoucího svého družstva a závod jsem dokončil celkem dobře.

Z toho všeho jsem si odnesl důležité poučení, které jsem nikdy nezapomněl: Dokud nepřejedu cílovou čáru, není závod ani ztracený, ani vyhraný. Navíc nikdy nezapomenu na ducha vzájemné podpory, který existoval dokonce i mezi soupeřícími družstvy.

První setkání s Biblí

V roce 1972 jsem se poprvé setkal s biblickým poselstvím. Jeden cyklista jménem Guy, který krátce předtím zanechal profesionální cyklistiky, k nám zašel na návštěvu a mluvil o své nové víře. Řekl jsem mu, že mě to nezajímá a že každý věří, že právě jeho víra je ta nejlepší. Guy mi ukázal několik veršů z Bible a na mé námitky mi odpověděl, že mnohá náboženství o svých naukách tvrdí, že pocházejí z Bible. Dá se tedy snadno ověřit, zda jejich nauky odpovídají Božímu slovu.

O Bibli jsem slyšel, ale protože jsem byl nečinný katolík, nemyslel jsem si, že má něco společného s mým náboženstvím. Přesto jsem cítil, že ten rozhovor přišel v pravý čas, protože k nám přijel na návštěvu jeden příbuzný mé manželky, katolický misionář, a mohli jsme to s ním všechno prohovořit.

Příbuzný mé manželky potvrdil, že Bible je opravdu Boží slovo. Řekl nám však, abychom si dávali pozor, protože podle jeho názoru jsou svědkové dobří lidé, ale zavádějí ostatní lidi na scestí. Když jsem opět Guye viděl, zeptal jsem se ho na to. Vysvětloval mi, že na rozdíl od toho, co jsem se učil v kostele, nauka o nesmrtelnosti duše v Bibli není. (Ezekiel 18:4) Také se zeptal, proč příbuzný nepoužívá Boží jméno, Jehova. — Žalm 83:18.

Když jsem se dozvěděl, že Bůh má jméno, byl jsem ohromen. Ukázali jsme ty verše manželčinu příbuznému a on řekl, že by se Bible neměla brát tak doslovně. Naše rozhovory s Guyem už nepokračovaly a on se vrátil do Paříže, kde pracoval.

Guy opět přijel do Bretaně o rok později a zastavil se u nás. Obnovil naše rozhovory tím, že nám ukázal, že Bible je také prorocká kniha. To nás podnítilo, abychom ji studovali podrobněji. Naše rozhovory začaly být pravidelnější. Přesto se mnou Guy musel mít velkou trpělivost, protože můj život se stále točil kolem cyklistiky a toho, co s ní souviselo — kolem přátel, příznivců a tak dále. A protože jsme z Bretaně, kraje těsně spjatého s náboženskými tradicemi, naše rodiny silně odporovaly našemu novému zájmu o Bibli.

V roce 1974 moje závodnická kariéra náhle skončila kvůli dopravní nehodě. To nás přimělo, abychom se zamysleli, co je v našem životě skutečně důležité. Rozhodli jsme se s manželkou, že se odstěhujeme z rodného města, a osvobodíme se od vlivu svých rodin. Tehdy jsme začali pravidelně chodit na shromáždění do sálu Království sboru Dinan. Oba jsme dělali pokroky v pravdě a v roce 1976 jsme byli pokřtěni.

Od té doby jsem měl příležitost mluvit o Bibli s několika cyklistickými závodníky své generace. Také když jdu do služby dům od domu, mnozí lidé mě poznají a rádi si popovídají o mé cyklistické kariéře. Avšak někteří již nejsou tak nadšení, když mluvím o poselství o Království.

Když si chci dnes dobře odpočinout, jdu si s rodinou zajezdit na kole. V takových chvílích dokážu ocenit pravdivost Pavlových slov: „Tělesné cvičení je totiž prospěšné k nemnohému; ale zbožná oddanost je prospěšná ke všemu, protože má slib života nynějšího a toho, který má přijít.“ — 1. Timoteovi 4:8. — Vyprávěl Jean Vidament.

[Rámeček a mapa na straně 16 a 17]

Tour de France

Světově nejproslulejší závod v silniční cyklistice, Tour de France, se poprvé konal v roce 1903. Závod je dlouhý 4 000 až 4 800 kilometrů a trvá asi tři týdny. Nyní má cíl v Paříži. Závodu se účastní asi 200 profesionálních závodníků. Trasa vede francouzským venkovem s několika krátkými zajížďkami do sousedních zemí. Závodníky povzbuzují davy diváků podél trati.

Každý den navléká závodník s nejkratším celkovým časem žlutý trikot. Nejúspěšnější jezdec je v posledním dni vítězem celého závodu.

K nejkratším etapám patří rychlostní zkoušky, kde jednotlivci nebo družstva soutěží o nejkratší dosažený čas. V rychlostní zkoušce družstev musí určitý počet závodníků z jednoho družstva dokončit etapu jako skupina, všichni v témže čase.

[Mapa]

Cyklistický závod Tour de France

Francie

ROUBAIX (start)

PAŘÍŽ

[Obrázek na straně 16]

V roce 1968 závodil 24 letý Jean Vidament v Tour de France

[Podpisek obrázku na straně 15]

Mike Lichter/International Stock