Tour de France — 100 let nejnáročnějšího cyklistického závodu

Tour de France — 100 let nejnáročnějšího cyklistického závodu

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FRANCII

V LISTOPADU 1902 Henri Desgrange, šéfredaktor sportovního deníku L’Auto, přemýšlel o tom, jak získat převahu nad konkurenčním listem Le Vélo. „A co kdybychom zorganizovali cyklistický závod kolem Francie?“ navrhl Géo Lefèvre, mladý novinář pracující pro deník L’Auto. Tato myšlenka se sice zpočátku nezdála realistická, ale nakonec se ujala. A tak 1. července 1903 přesně v 15.16 vyrazilo z Paříže šedesát profesionálních i amatérských cyklistů na první Tour de France — třítýdenní závod po francouzských silnicích dlouhý 2 428 kilometrů.a

„Otroci silnice“

Závod si okamžitě získal přízeň veřejnosti. Po celé Francii se shromažďovaly velké davy lidí, aby nadšeně povzbuzovali „otroky silnice“, jak je nazval francouzský reportér Albert Londres. Podmínky, za jakých se během několika prvních ročníků závodilo, byly mírně řečeno „bojové“ — primitivní vybavení, silnice plné výmolů, nekonečné etapy a noční starty.

Technická pomoc byla povolena pouze na kontrolních stanovištích, takže v případě poruchy si závodník musel své dvacetikilové kolo opravit sám. Například v roce 1913 a 1919 si smolař Eugène Christophe musel prasklou přední vidlici svařit u vesnického kováře.

Novinky a média

Aby byl o závod zájem, organizátoři přišli každý rok s něčím novým. Například naplánovali více kratších etap, etapy vedoucí do sousedních zemí, národní a tovární týmy, individuální a týmové časovky a dojezd závodu na pařížské třídě Champs-Élysées. Milníkem byl rok 1919, kdy celkový vedoucí závodník byl odměněn zvláštním trikotem, který měl stejnou barvu jako stránky deníku L’Auto — žlutou. Tak spatřil světlo světa maillot jaune neboli žlutý trikot, po němž touží všichni závodníci. Henri Desgrange potřeboval pro závod finance, a tak v roce 1931 zařídil, aby hodinu před hlavním pelotonem jela kolona reklamních vozidel, která podněcovala diváky na trase, aby povzbuzovali závodníky.

Prodej deníku L’Auto — nyní pojmenovaného L’Équipe — se prudce zvýšil. V roce 1903 bylo sedm minut po příjezdu Maurice Garina, vítěze prvního ročníku Tour de France, vydáno zvláštní číslo v nákladu 130 000 výtisků, které byly okamžitě rozebrány. Dnes je Tour de France přenášena televizí do více než 150 zemí, a tak se stala třetí nejsledovanější sportovní událostí na světě, hned za olympijskými hrami a mistrovstvím světa v kopané. Závod je tak populární, že například poslanci španělského parlamentu přerušili v roce 1987 zasedání, aby mohli sledovat vítěznou jízdu krajana Pedra Delgada jednadvaceti serpentinami zničující horské etapy do L’Alpe d’Huez.

Vzhůru do hor

Zpočátku se Tour de France jezdila především po rovině. V červnu 1910 pak Alphonse Steinès, redaktor deníku L’Auto, poslal z Pyrenejí telegram šéfredaktoru Desgrangeovi, v němž psal, že cesty horským průsmykem jsou pro závod zcela vyhovující. Jeho zpráva však nebyla úplně pravdivá. Celou noc totiž strávil v nadmořské výšce 2 200 metrů ve sněhové vánici, kvůli které zabloudil. Přesto se o měsíc později ti nejzdatnější cyklisté vydali vstříc nové výzvě. Francouz Gustave Garrigou sice nezvítězil, ale dokázal vyjet průsmykem Tourmalet, aniž by dal nohy s pedálů. Od té doby byly do trasy Tour de France zařazeny i další alpské a pyrenejské průsmyky.

Při sjezdech dosahují cyklisté závratné rychlosti až 100 kilometrů za hodinu a pády nejsou ničím výjimečným. V roce 1951 Holanďan Wim Van Est, držitel žlutého trikotu, spadl do rokle hluboké padesát metrů, odkud byl vytažen pomocí provizorního lana narychlo udělaného z rezervních duší. Jiné pády měly tragičtější konec. V roce 1935 se v alpském průsmyku Galibier zabil Španěl Francisco Cepeda. V roce 1995 utrpěl smrtelnou nehodu Ital Fabio Casartelli, který spadl na sedmnáctistupňovém klesání v Portet d’Aspet v Pyrenejích.

Souboje na špici

Ve stoupání na Puy-de-Dôme v pohoří Auvergne se v roce 1964 v dramatickém souboji utkali dva Francouzi — Jacques Anquetil a Raymond Poulidor. Poulidor, obvykle muž číslo dvě, sice tento souboj vyhrál, ale žlutý trikot mu o několik vteřin unikl.

V roce 1971 soupeřili o vedení Belgičan Eddy Merckx a Španěl Luis Ocaña. Při sjezdu z pyrenejského průsmyku Mente však Ocaña spadl. Pro zranění nebyl schopen v závodě pokračovat. Na znamení úcty ke svému soupeři Merckx požádal, aby následující den nemusel mít na sobě žlutý trikot.

I v jiných ročnících Tour de France poskytly horské etapy příležitost k projevům příkladného sportovního chování. Například v roce 1949 v Alpách při stoupání na Izoard nesmiřitelní italští soupeři Gino Bartali a Fausto Coppi dočasně uzavřeli příměří a navzájem se podporovali.

Týmový sport

Dlouhé sólové úniky vyvolávají nadšení mezi diváky. Takovým únikem byla například sto čtyřicet kilometrů dlouhá sólová jízda Švýcara Huga Kobleta při etapě z Brive do Agenu v roce 1951. Vítězství je však obvykle výsledkem týmové práce. Závodu se většinou účastní dvacet profesionálních týmů po devíti jezdcích. Členové týmu jsou plně podřízeni kapitánovi a vždy jsou připraveni mu pomoci, kdyby zeslábl, spadl nebo kdyby se mu porouchalo kolo.

Týmový duch byl dobře patrný v případě dvacetiletého francouzkého závodníka Reného Vietta. Při jedné etapě v roce 1934 měl velkou šanci zvítězit, ale bez váhání se vrátil nahoru průsmykem, kterým právě projel, aby dal své kolo kapitánovi týmu, Antoninu Magneovi, jehož kolo se rozbilo.

Síň slávy

Vyhrát Tour de France více než jednou je pozoruhodný výkon. Zatím pouze čtyřem cyklistům se podařilo zvítězit pětkrát. Byli to Jacques Anquetil (Francie, 1957, 1961–1964), Eddy Merckx (Belgie, 1969–1972, 1974), Bernard Hinault (Francie, 1978, 1979, 1981, 1982, 1985) a Miguel Indurain (Španělsko, 1991–1995). Ale kdo ví, kolikrát by se podařilo vyhrát Philippu Thysovi z Belgie (zvítězil v letech 1913, 1914 a 1920), nebýt toho, že závodění přerušila první světová válka, z níž se řada vynikajících cyklistů již nevrátila.

Mnozí lidé považují za nejlepšího cyklistu všech dob Eddyho Merckxe přezdívaného Kanibal. Celkem dosáhl 34 etapových vítězství a vynikal ve všem — v časovkách, spurtech, sjezdech, na rovinkách i v horských etapách. „Pro nás nechává jenom drobky,“ stěžoval si jeden z poražených. Jiní zase považují za nejprofesionálnějšího a nejelegantnějšího cyklistu Fausta Coppiho, který Tour de France vyhrál dvakrát.

Zvítězit za každou cenu

Při Tour de France bylo vždy pokušením podvádět. V ročníku 1904 byli první čtyři cyklisté diskvalifikováni, protože mimo jiné využívali zkratky nebo jeli část etapy autem.

Největší metlou cyklistiky je však doping. Již v prvních letech závodu se stávalo, že některým cyklistům byly podávány podezřelé látky. V roce 1920 deník L’Auto uveřejnil článek, v němž se kritizovalo podávání dopingu pod lékařským dohledem. V roce 1924 bratři Pélissierové přiznali, že „jeli na dynamit“ neboli že používali nebezpečné látky. Dopingu se také připisuje několik podezřelých nehod, ke kterým v průběhu desetiletí došlo — například smrt britského cyklisty Toma Simpsona při stoupání na Mont Ventoux v roce 1967.

V roce 1998 se na veřejnost dostala skandální aféra, jež se týkala podávání dopingu pod lékařským dohledem. V autě maséra jednoho týmu se našlo asi 400 dávek posilujících léků včetně erytropoetinu. Jeden tým byl diskvalifikován a druhý ze závodu odstoupil. Skandál v loňském roce poškodil pověst závodníka, který v celkovém hodnocení obsadil třetí místo. Ředitel Tour de France, Jean-Marie Leblanc, v předmluvě k upomínkové publikaci 100 ans de Tour de France (100 let Tour de France), kterou vydal L’Équipe, uvádí, že „doping, gigantomanie a peníze“ ohrožují další pokračování tohoto závodu.

Navzdory všem problémům však sportovci neztratili nic ze zanícení a obdivu pro tento závod. Horkým favoritem na vítěze jubilejního stého ročníku, který se letos pojede zhruba po stejné trase jako ročník 1903, je Lance Armstrong, rodák z Texasu, čtyřnásobný vítěz Tour de France. Armstrong říká, že tento závod „má jméno, historii a styl, a žádný jiný závod se mu nemůže vyrovnat. Ať už se stane cokoli, nikdy to nebude jen obyčejný závod.“ Vyhrát Tour de France je zkrátka snem každého profesionálního cyklisty.

[Poznámka pod čarou]

a Tour de France je dnes obvykle dlouhá asi 3 600 kilometrů a je tvořena dvaceti etapami, přičemž každá trvá jeden den.

[Nákres a mapa na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Trasa jubilejního stého ročníku 5.–27. 7. 2003

–– Časovky

—— Přeprava mezi etapami

• Start

○ Cíl

• PAŘÍŽ

-- ——

○ Sedan

-- ——

○ Saint-Dizier

-- ——

○• Nevers

○• Lyon

○ L’Alpe d’Huez

○ Marseille

——

• Narbonne

○• Toulouse

-- ——

○ Cap‘ Découverte

-- ——

○ Bayonne

-- ——

○• Bordeaux

-- ——

○ Nantes

——

• Ville d’Avray

○ PAŘÍŽ

[Podpisek]

[Obrázky na straně 22]

1903 Maurice Garin, vítěz první Tour de France

1927 Tovární dělníci přerušili práci a sledují závod

[Podpisek]

[Obrázek na straně 23]

1910 Octave Lapize tlačí v Pyrenejích své kolo a přes ramena má rezervní duše

[Podpisek]

[Obrázky na straně 24]

1951 Ital Fausto Coppi, dvojnásobný vítěz

1964 Anquetil a Poulidor při dramatickém souboji

[Podpisek]

[Obrázky na straně 24 a 25]

1991–1995 Miguel Indurain (Španělsko) ve žlutém trikotu, pětinásobný vítěz Tour de France

1999 Lance Armstrong v časovce

[Podpisek]