„Jehovo, dej, ať moje holčička zůstane věrná!“

NARODILA jsem se v roce 1930 v Alsasku (Francie) v umělecké rodině. Otec po večerech sedával ve své lenošce a čítával nějaké zeměpisné a astronomické knihy. Můj psík spával u jeho nohou a tatínek sděloval mamince zajímavosti, které se dozvěděl při čtení, zatímco ona pletla pro rodinu. Jak jsem měla ty večery ráda!

Náboženství hrálo v našem životě velkou roli. Byli jsme horliví katolíci, takže lidé, kteří nás viděli jít v neděli ráno do kostela, říkali: „Je devět hodin. Arnoldovi jdou do kostela.“ Chodila jsem tam každý den před vyučováním. Kvůli nevhodnému chování kněze mi maminka zakazovala chodit do kostela samotné. Bylo mi tehdy šest let.

Jen co maminka přečetla pouhé tři brožury od Bibelforscher (badatelů Bible, nyní známých jako svědkové Jehovovi), hned začala kázat dům od domu. Tatínka to vyvádělo z míry. Zavedl pravidlo, že se přede mnou nebudou vést žádné náboženské rozhovory. ‚Žádné čtení toho braku!‘ Ale maminka byla pravdou tak nadšená, že se rozhodla trochu se mnou číst Bibli. Dostala katolický překlad Bible a každé ráno mi z ní četla, ale neříkala k tomu nic, aby poslechla tatínka.

Jednoho dne četla Žalm 115:4–8: „Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo rukou pozemského člověka . . . Ti, kteří je dělají, stanou se podobnými přesně jim, všichni, kteří v ně důvěřují.“ Spojila to s druhým přikázáním, které říká: „Neuděláš si vyřezávaný obraz.“ (2. Mojžíšova 20:4–6) Ihned jsem vstala a zničila jsem svůj osobní oltář, který jsem měla ve svém pokoji.

Chodila jsem do školy a dělila jsem se se svými katolickými spolužáky o to, co jsem se denně dovídala z Bible. Ve škole to způsobilo dost velký rozruch. Děti za mnou velmi často chodily po ulici a pokřikovaly na mě: „Ty smradlavá Židovko!“ Bylo to v roce 1937. Tato situace přiměla mého otce, aby si ověřil, co se učím. Dostal knihu Stvoření, kterou vydali svědkové Jehovovi. Přečetl ji, a také se stal svědkem!

Jakmile přes belgickou hranici vstoupila do Francie německá armáda, začali jsme vídat na špičkách kostelních věží vlajky s hákovým křížem, přestože na radnici stále vlála francouzská vlajka. Francouzi nám zavřeli sál Království a dílo svědků Jehovových zakázali, takže když přišli Němci, už jsme pracovali v podzemí. Úsilí zničit svědky však zesílilo. O dva roky později, když mi bylo jedenáct let, jsem byla pokřtěná.

Měsíc nato, 4. září 1941, ve dvě hodiny odpoledne někdo zvonil. Tatínek měl přijít domů z práce. Vyskočila jsem, otevřela dveře a vběhla jsem mu do náruče. Člověk, který stál za ním, zařval: „Heil Hitler!“ Stála jsem opět na zemi a uvědomila jsem si, že muž, kterého jsem objala, byl voják SS! Poslali mě do mého pokoje a maminku podrobili čtyřhodinovému křížovému výslechu. Když odcházeli, jeden z nich křikl: „Manžela už nikdy neuvidíte! Vy i vaše dítě půjdete stejnou cestou jako on!“

Toho rána tatínka zatkli. V kapse měl svou měsíční výplatu. SS zablokovalo bankovní účet a odmítlo dát matce pracovní kartu — doklad nezbytný k tomu, aby sehnala práci. Jejich politika teď byla: „Žádné prostředky k životu pro tu verbež!“

Pronásledování ve škole

V té době tlak v přípravné škole, kam jsem chodila, dále sílil. Kdykoli přišel učitel do třídy, všech 58 studentů muselo vstát a se vztaženou rukou říci „Heil Hitler“. Když kněz přicházel vyučovat náboženství, vešel do třídy a řekl: „Heil Hitler — požehnaný ten, který přichází ve jménu Páně.“ Třída odpověděla: „Heil Hitler — amen!“

Odmítala jsem říkat „Heil Hitler“, což se doneslo k řediteli školy. Byl napsán varovný dopis: „Student, který se nepodřizuje školnímu řádu, bude muset odejít ze školy, pokud nedojde během týdne k žádné změně.“ Dole na stránce byla poznámka, že musím ten dopis přečíst ve více než 20 třídách.

Nastal den, kdy mě vyzvali, abych před třídou oznámila svoje rozhodnutí. Ředitel mi dal ještě pět minut, abych buď pozdravila, nebo si vzala své školní sešity a odešla. Těch pět minut mi připadalo jako věčnost. Začala se mi podlamovat kolena, hlava mi ztěžkla, srdce se rozbušilo. Napjaté ticho přerušilo ostré „Heil Hitler“, třikrát opakované celou třídou. Rozběhla jsem se ke stolu, vzala jsem své sešity a vyběhla ven.

Další pondělí mi dovolili chodit do jiné školy. Ředitel řekl, že tu školu mohu navštěvovat pod podmínkou, že nikomu neřeknu, proč jsem byla z předchozí školy vyloučena. Spolužáci se na mě sesypali a říkali, že jsem zlodějka a nezvedené dítě, a proto prý mě poslali pryč. Skutečný důvod jsem nemohla vysvětlit.

Posadili mě do zadní lavice. Dívka, která seděla vedle mě, si uvědomila, že nezdravím. Myslela si, že patřím k francouzskému odboji. Musela jsem jí vysvětlit, proč odmítám zdravit Hitlera: „Podle Skutků 4:12 ‚v žádném jiném není záchrana, neboť pod nebem není žádné jiné jméno, jež bylo dáno mezi lidmi, jímž máme být zachráněni‘. Jenom Kristus je náš Zachránce. ‚Heil‘ znamená mít od někoho záchranu, proto nemohu tuto záchranu připisovat žádnému člověku, ani Hitlerovi.“ Ta dívka a její matka začaly studovat Bibli se svědky Jehovovými a samy se staly svědky!

Podzemní činnost

Celou tu dobu jsme s maminkou dál tajně kázaly. Každou první neděli v měsíci jsme chodily na jedno místo v horách, kde jsme dostávaly francouzské vydání Strážné věže, kterou jsme překládaly do němčiny. Maminka mi ušila zvláštní podvazkový pás se skrytou kapsou, v níž jsem nosila Strážnou věž. Jednou nás zastavili dva vojáci, vzali nás na nějakou farmu v horách a prohledali nás. Udělalo se mi tak špatně, že mě poslali, abych si šla lehnout na seno. Díky tomu nikdy Strážnou věž nenašli. Zdálo se, že Jehova mě vždy nějak zachránil.

Jednoho dne jsem dostala předvolání k „psychiatrovi“. Ukázalo se, že to jsou dva příslušníci SS. Ostatní děti svědků tam byly také. Já jsem šla na řadu poslední. Ti dva „lékaři“ seděli za stolem, já jsem seděla v ostrém světle, které mi svítilo do obličeje, a křížový výslech začal. První „lékař“ mi pokládal nějaké otázky ze zeměpisu a dějepisu, ale než jsem mohla odpovědět, druhý se začal ptát na podzemní práci. Také se mě vyptávali na jména dalších svědků. Když jsem se už téměř hroutila, zazvonil telefon a výslech náhle přerušil. Jehovova pomoc přišla vždy tak podivuhodně!

Asi za měsíc byla naše třída vybrána, aby jela na dva týdny do výcvikového tábora Hitlerjugend. Mamince jsem o tom vůbec neřekla. Nechtěla jsem, aby nesla jakoukoli zodpovědnost za mé rozhodnutí, že tam nepojedu. Než nadešel den odjezdu, ředitel mě varoval: „Jestliže v pondělí nebudeš na nádraží nebo u mě v kanceláři, pošlu pro tebe policii!“

V pondělí ráno jsem tedy cestou do školy minula nádraží. Všichni spolužáci na mě volali, abych jela s nimi, ale já jsem byla rozhodnutá, že půjdu do kanceláře k řediteli. Přišla jsem tam pozdě, takže předpokládal, že jsem šla s ostatními na vlak. Když mě viděl, zuřil. Vzal mě do své třídy a všechny děti čtyři hodiny sužoval. Například zavolal každé dítě před lavice, a místo aby mu jeho sešit podal, otloukl mu jej o tvář. Ukazoval na mě a říkal: „Za to může ona!“ Snažil se těch 45 dětí, jimž bylo teprve deset let, obrátit proti mně. Ale když skončilo vyučování, děti mi přišly gratulovat, že jsem odmítala zpívat vojenské písničky.

Později mi bylo určeno, abych třídila papír, plechovky a kosti. Odmítla jsem to dělat, protože plechovky se používaly k vojenským účelům. Zbili mě a nechali ležet v bezvědomí. Později mi spolužáci pomohli vstát.

Když jsem se vrátila do školy, s překvapením jsem zjistila, že všechny třídy, asi 800 dětí, stojí na dvoře okolo vlajky. Postavili mě doprostřed. Dlouhý popis svobody a toho, jak dopadnou zrádci, uzavřely tři výkřiky Sieg heil! (vítězství a záchrana). Zpívala se národní píseň, a já jsem strnule stála uprostřed a celá jsem se třásla. Jehova mě podporoval; zachovala jsem ryzost.

Takovou podporu jsem potřebovala. Když se ředitel školy dozvěděl, že jsem o své víře mluvila s jednou spolužačkou, byla jsem zatčena a souzena, a soudce mě poslal do „polepšovny“. V rozsudku bylo napsáno, že ‚byla vychovávána v učení Mezinárodního sdružení badatelů Bible, které je zakázáno zákonem; má zkažený charakter a je nebezpečím pro ostatní‘. Pro mě, dvanáctileté děvče, to byl v té hrozivé soudní síni strašný ortel. Díky pomoci jedné soucitné přítelkyně, která tam pracovala, rozsudek nevstoupil v platnost okamžitě. Když jsem později vešla do našeho bytu, našla jsem na posteli šaty a dopis, ve kterém stálo: „Simone Arnoldová se má hlásit zítra ráno na nádraží.“

Do polepšovny

Druhý den ráno jsme s maminkou stály na nádraží. Vzaly si mě na starost dvě ženy. Ve vlaku mi maminka opakovala své rady ohledně chování: „Vždycky buď zdvořilá, laskavá a jemná, i když utrpíš křivdu. Nikdy nebuď umíněná. Nikdy neodmlouvej ani neodpovídej drze. Pamatuj si, že pevnost nemá nic společného s tvrdohlavostí. Bude to tvoje školení pro další život. Je to Jehovova vůle, abychom prošli zkouškami, které nám budou později k užitku. Jsi na to dobře připravená. Umíš šít, vařit, prát a pracovat na zahradě. Teď už jsi mladá žena.“

Ten večer jsme s maminkou klečely na vinici před hotelem, zpívaly písně Království o naději na vzkříšení a modlily se. Maminka za mě pevným hlasem prosila: „Jehovo, dej, ať moje holčička zůstane věrná!“ Naposledy mě uložila do postele a políbila mě.

Druhý den, když jsme přijely do polepšovny, měly události rychlý spád, a neměla jsem ani možnost, abych se s maminkou rozloučila. Jedna dívka mi ukázala moji postel s matracemi z pšeničné slámy. Zabavili mi boty, a až do 1. listopadu jsme musely chodit bosy. První oběd jsem samou úzkostí sotva pozřela. Dostala jsem šest párů ponožek, abych je spravila; jinak že nedostanu žádné jídlo. Poprvé jsem začala plakat. Ponožky byly vlhké od slz. Plakala jsem skoro celou noc.

Druhý den ráno jsem vstala v půl šesté. Postel jsem měla od krve — krátce předtím jsem začala menstruovat. Celá roztřesená jsem šla k první učitelce, kterou jsem potkala, slečně Messingerové. Zavolala jednu dívku, která mi ukázala, jak ve studené vodě vyprat prostěradlo. Kamenná podlaha byla studená a bolesti sílily. Znovu jsem se dala do pláče. Slečna Messingerová s ironickým úsměvem řekla: „Řekni tomu svému Jehovovi, ať ti to prostěradlo vypere!“ Přesně to jsem potřebovala slyšet. Osušila jsem si oči a už mě nikdy nepřiměli prolévat slzy.

Každé ráno jsme musely vstávat v půl šesté, abychom stihly před snídaní uklidit dům. V osm byla snídaně — miska polévky. V domově probíhalo vyučování pro sedmatřicet dětí ve věku od šesti do čtrnácti let. Odpoledne jsme praly, šily a pracovaly na zahradě, protože nikde nebyli žádní muži, kteří by dělali těžké práce. V zimě 1944/45 jsme s jednou dívkou musely dřevorubeckou pilou řezat stromy, které měly průměr až šedesát centimetrů. Děti měly zakázáno spolu mluvit a nesměly být samy; nesměly jít samy ani na záchod. Koupaly jsme se dvakrát do roka a vlasy jsme si myly jednou za rok. Trestalo se tím, že provinilec nedostal jídlo nebo byl bit.

Měla jsem povinnost uklízet pokoj slečny Messingerové. Vyžadovala, abych každý den lezla pod postel a čistila péra. Měla jsem malou Bibli, kterou jsem do domu propašovala, a mohla jsem ji mezi péra vtlačit. Tak jsem si mohla každý den přečíst kousek Bible. Nebylo divu, že jsem prý byla nejpomalejší dítě, jaké tam kdy měli!

V neděli chodily protestantské dívky do svého kostela a tři katolické dívky zase do svého, ale já jsem zatím musela vařit pro všech 37 dětí. Byla jsem tak malá, že jsem musela stát na stoličce a držet vařečku oběma rukama, když jsem chtěla zamíchat polévku. Pro naše čtyři učitelky jsem musela vařit maso, péci koláče a připravovat zeleninu. V neděli odpoledne jsme musely vyšívat ubrousky. Na hraní nebyl čas.

O několik měsíců později mi slečna Messingerová s očividnou radostí oznámila, že moji drahou maminku zatkli a poslali do koncentračního tábora.

V roce 1945 válka skončila. Koncentrační tábory padly a vypustily své zmučené oběti, které bloudily po celé zemi a hledaly zbytky svých rodin, jež snad ještě existovaly.

Dojemná shledání

Moje maminka alespoň věděla, kde jsem, ale když si pro mě přišla, nepoznala jsem ji. Vzhledem k tomu, čím prošla, nebylo divu. Když maminku zatkli, poslali ji do téhož tábora, kam již předtím poslali tatínka, do Schirmecku. Ona však byla v ženském táboře. Protože odmítla spravovat vojenské uniformy, zavřeli ji na několik měsíců na samotku do podzemního bunkru. Potom ji nastěhovali k ženám, které měly syfilidu. Chtěli, aby se maminka nakazila. Při transportu do Ravensbrücku dostala kašel a velmi zeslábla. Tehdy Němci utekli, a vězni na cestě do Ravensbrücku byli najednou volní — mezi nimi i moje maminka. Vydala se za mnou do Kostnice, ale cestou byla při náletu zraněna. Měla pořezaný obličej a krvácela.

Když mě k ní přivedli, byla velmi změněná, vyhublá hladem a zjevně nemocná. Obličej měla odřený a zkrvavený, hlas sotva slyšitelný. Byla jsem zvyklá před návštěvami se uklonit a ukázat jim všechnu svoji práci — výšivky a šití —, protože do domova přicházely ženy, které sháněly služebnou. A tak jsem jednala i s mou ubohou maminkou! Až když mě vzala k soudci, aby získala legální oprávnění odvést si mě domů, pochopila jsem, že to je moje matka! V tu chvíli mi vytryskly všechny ty slzy, které jsem v sobě uplynulých dvaadvacet měsíců potlačovala.

Když jsme s maminkou odcházely, ředitelka, slečna Lederleová, řekla něco, co bylo pro maminku jako hojivý balzám: „Vracím vám vaše děvče; má týž myšlenkový postoj, s jakým sem přišla.“ Moje ryzost byla stále neporušená. Našly jsme si byt a začaly jsme se zabydlovat. Jediné, co nám kalilo radost, bylo, že tatínek se nevrátil. Na seznamu Červeného kříže byl uveden jako mrtvý.

Uprostřed května 1945 někdo zaklepal na dveře. Zase jsem běžela otevřít. Ve dveřích stála jedna přítelkyně, Maria Koehlová, a řekla: „Simone, nejsem sama. Pod schody stojí tvůj otec.“ Tatínek přišel o sluch a byl tak zbědovaný, že sotva dokázal vyjít schody. Prošel kolem mě a šel přímo k mamince. Spontánní jedenáctileté děvče, které kdysi znal, během těch dlouhých měsíců vyrostlo v plachou dívku. Tu ani nepoznal.

To, co zakusil, si vyžádalo svou daň. Nejprve byl ve zvláštním táboře v Schirmecku, potom v Dachau, kde dostal tyfus a byl čtrnáct dní v bezvědomí. Později ho používali k lékařským pokusům. Z Dachau ho poslali do vyhlazovacího tábora horšího než Dachau, do Mauthausenu, kde trpěl bitím a musel vykonávat těžkou práci. Navíc byl napaden policejními psy. Ale přežil a nakonec byl zase doma.

Když mi bylo sedmnáct, vstoupila jsem do služby plným časem jako služebník z řad svědků Jehovových a potom jsem šla do školy Gilead ve Spojených státech. Tato škola pro misionáře patří Watch Tower Society. Ve světovém ústředí Společnosti jsem se setkala s Maxem Liebsterem, německým Židem, který se stal svědkem Jehovovým v jednom z Hitlerových koncentračních táborů. V roce 1956 jsme se vzali a s pomocí našeho Boha Jehovy až dosud vytrváváme ve službě plným časem jako zvláštní průkopníci zde ve Francii.

Jak upřímná byla slova modlitby, kterou maminka před mnoha lety pronášela, večer před tím, než mě musela nechat v polepšovně: „Snažně tě prosím, Jehovo, dej, ať moje holčička zůstane věrná!“

A Jehova dělá až dodnes právě to! — Vyprávěla Simone Arnoldová–Liebsterová

[Obrázek na straně 18]

Simone Arnoldová–Liebsterová a její manžel Max Liebster