Osvobozeni! Rádi bychom dokázali svou vděčnost

Vypráví Max Liebster

K ABRAHAMOVU Bohu jsem volal ze své hluboké tísně, když jsem byl ve svých 24 letech zbaven svobody z jediného důvodu, že jsem byl Žid. Ve své cele v německém zajetí v Pfortzheimu ve Schwarzwaldu jsem si dával nejrůznější otázky ohledně genocidy Židů, která zuřila v nacistickém Německu.

Pak přišel leden 1940. Byl jsem se svými spoluvězni vlakem převezen do vyhlazovacího tábora v Sachsenhausenu-Oranienburgu. Byli jsme zavřeni v železničních vagónech, v nichž byly zřízeny maličké cely pro dvě osoby. Když mě vkopli do jedné z nich, ocitl jsem se tváří v tvář vězni, v jehož očích se odrážel pokoj. Byl tam proto, že měl úctu k Božímu zákonu a vybral si raději vězení a možnou smrt, než aby prolil krev jiných lidí. Patřil ke svědkům Jehovovým. Byly mu vzaty děti a jeho manželka byla popravena. Také on čekal stejný osud.

Při čtrnáctidenní cestě jsem dostal odpověď na své modlitby, protože právě při této cestě na smrt jsem našel naději na věčný život. Ale stal se téměř zázrak — nezemřel jsem! V dalších pěti letech a čtyřech měsících jsem prožil život plný utrpení v pěti různých táborech smrti, včetně neuvěřitelně hrozné Osvětimi v Polsku.

Plynové komory a pece v Osvětimi byly v chodu stále a denně v nich bylo zabito a spáleno přes 10 000 obětí. Odhadovalo se, že za krátkou dobu, kdy byl tábor v provozu, bylo tam zabito asi 4 000 000 lidí nebo více, a většinou Židů. Když jsem v roce 1943 přišel do Osvětimi, tábor již byl táborem vyhlazovacím.

Pod vedením hlavního tábora v Osvětimi působilo asi 30 pracovních táborů. V některých dnech, když přicházeli vězňové, příslušníci SS vybírali mladé muže, kterými měly být tyto tábory doplněny. Byl jsem vybrán a poslán do Buny, kde se stavěla továrna na výrobu umělé gumy. Ti, kteří již nemohli pracovat, byli v tomto pracovním táboře každé ráno posíláni do plynové komory, kde přišli o život.

BUCHENWALD

Nakonec v lednu 1945 jsem byl převezen do Buchenwaldu, do tábora umístěného v lesích, 5 kilometrů severozápadně od Výmaru v Německu. Když se blížili američtí vojáci, velitel tábora rozhodl, že mají být všichni Židé pobiti. Měli být vlakem odvezeni k hromadnému hrobu, postříleni a zakopáni. V mém transportu byl jiný Žid, který se jmenoval Heikorn a jenž v Buchenwaldu přijal biblické pravdy, jak je učili svědkové Jehovovi.

Ve zmatku, který nastal na nádražním nástupišti, jsme zůstali v ústraní za hromadou dřeva, abychom si přečetli několik stránek z biblické knihy Zjevení, kterou měl Heikorn, a abychom o nich uvažovali. A pak se stalo něco neuvěřitelného — naši strážci na nás v tom ruchu zapomněli!

Zůstali jsme tam až do soumraku. Najednou zazněla v tlampači výzva: „Všichni svědkové Jehovovi ať jdou do bloku číslo 1.“ Poslechli jsme tuto výzvu a našli jsme tam 180 svědků. O několik dnů později jsme byli americkým vojskem osvobozeni.

Osvobozeni! Jak to bylo nádherné, být znovu na svobodě! Ty hodiny po našem osvobození byly skutečně pamětihodné. Je o tom zpráva v časopise „Útěcha“, což bylo dřívější jméno časopisu „Probuďte se!“, a to ve vydání z 19. prosince 1945:

„Když byl nakonec 12. dubna dobyt Buchenwald, bylo tam jen asi dvacet nebo třicet tisíc vězňů, kteří byli polomrtví hlady. I pro ostřílené vojáky to byl hrozný pohled, když vstoupili do tohoto tábora, kde byla za baráky nahromaděna mrtvá těla jako polena. V těchto barácích byla prkna, žádné postele, a na nich odumírala zmořená těla těch, kteří ještě mohli dýchat. Jejich tváře byly seschlé a stejně i jejich těla, a mnozí byli tak slabí, že sotva mohli pohybovat očima. Ti vytrpěli nejbrutálnější muka. Harold Denny, dopisovatel newyorského listu ‚Times‘, říká, že tresty, o nichž slyšel, že je ‚udílely stráže SS, byly tak ponižující a nemravné, že by to nikdy nemohl vyslovit, leda šeptem jiným mužům‘.“

Mé zdraví bylo natrvalo poškozené, ale byl jsem vděčný za to, že jsem zůstal živ. Dlouhá zkouška, kterou jsem prožil v jednom táboru smrti po druhém, ve mně jen posílila mé dřívější rozhodnutí. Tehdy jsem si řekl: „Jestliže mě Bůh vyvede z této lví jámy, budu mu výlučně sloužit.“ A tak jsem se dal pokřtít okamžitě po našem osvobození, ještě zde v Buchenwaldu, a to společně s Fritzem Heikornem. Od té doby až dodnes jsem se snažil, abych zůstal Jehovovi věrný. Od své svatby v roce 1956 sdílím toto rozhodnutí se svou manželkou Simonou.

PŘEŽILI NACISTICKÉ PRONÁSLEDOVÁNÍ

Simona vyrostla v Alsasku, v provincii ve východní Francii blízko německých hranic. Její rodiče se stali svědky Jehovovými krátce před tím, než tam bylo v roce 1939 zakázáno kazatelské dílo svědků Jehovových. Simonu pokřtil její otec Adolf v roce 1941, když jí bylo teprve jedenáct let. Krátce na to, 4. září 1941, zatklo gestapo jejího otce na pracovišti a jeho rodina jej viděla teprve téměř za čtyři roky, v roce 1945.

Adolf v době svého věznění vytrpěl muka všeho druhu. Bylo mu například řečeno, že podepíše-li dopis, v němž se zříká své víry, dostane vynikající práci jako kreslič a dostane zpět svou manželku a dceru. Jestliže však odmítne, jeho manželka bude uvězněna a jeho dcera bude dána do polepšovny. Později byl krutě bit až do bezvědomí a teprve za několik hodin přišel k sobě.

Simona a její matka Ema nebyly uvězněny okamžitě a pokračovaly ve vydávání svědectví v podzemí. Ema mi to líčila: „Společně s bratrem Koehlem jsme chodili pro „Strážnou věž“ na novou hranici mezi Alsaskem a ostatní Francií. Potom se překládala do němčiny a nakonec jsme ji rozmnožovali. Tak německy mluvící bratři v Alsasku a v německém Freiburgu dostávali duchovní pokrm.“

Adolf byl krátkou dobu ve vězení v Mühlhausenu, a potom byl koncem roku 1941 převezen do koncentračního tábora v alsaském Schirmecku a odtud do smutně proslulého německého koncentračního tábora v Dachau, blízko Mnichova. Začátkem roku 1943 se situace všech vězňů v Dachau zlepšila a směli dostávat balíčky s jídlem.

„Jednoho dne jsem jedl nějaké malé koláčky, které mi poslala Ema,“ říkal mi jednou Adolf. „Zjistil jsem, že jsou nějaké zvláštní. Najednou jsem si uvědomil, že koušu papír; v koláčcích byly ukryté zprávy!“

Ema netrpělivě čekala, až dostane od Adolfa dopis, který směl čtvrtletně obsahovat jen dvanáct řádek. Jakou pocítila úlevu a jak byla šťastná, když se dověděla, že dostal „vitamíny“!

Adolf říkal, že se situace natolik zlepšila, že to vše mohl přežít. Ale dostal jinou ránu. Přišla mu zpráva, že byla uvězněna Simona i Ema. Říkal mi: „Měl jsem velkou starost. Pak jsem jednoho dne čekal ve frontě na sprchu a zaslechl jsem, jak nějaký hlas cituje z Přísloví 3:5, 6, kde je řečeno: ‚Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a nespoléhej se na své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách a on sám urovná tvé stezky.‘ Znělo to jako hlas z nebe. Právě to jsem potřeboval, abych mohl opět získat rovnováhu.“ Ve skutečnosti to byl hlas jiného vězně, který citoval tento text.

Ačkoli Simona byla velmi mladá, také ona musela čelit zvláštním zkouškám. Za to, že se zastávala křesťanských zásad, byla vyloučena ze střední školy. Byla vyslýchána v oslepujícím světle. Dva „psychiatři“ se z ní snažili dostat informace o tom, odkud pochází „Strážná věž“ a kde je tajná tiskárna. Znala odpovědi, a proto se usilovně modlila, aby jí Jehova pomohl a aby se nedopustila zrady. Když se již téměř hroutila, byl výslech náhle přerušen prudkým zazvoněním telefonu.

Nakonec, 9. července 1943, zatkli Simonu dva lékařští sociální pracovníci a dali ji do wessenbergské nacistické polepšovny v Kostnici. Její matce Emě se podařilo stihnout týž vlak a jet s ní. Ale potom, v září 1943, byla zatčena i ona.

Ema se dostala do alsaského koncentračního tábora v Schirmecku. Když tam přišla, dostala příkaz, aby opravovala vojenské oděvy, což odmítla. Dali ji do samovazby v suterénu vězení a byla tam sedm měsíců. Na krátkou dobu se odtud dostala, ale pak tam byla uvržena znovu, když vydávala svědectví jiným vězňům. Byla v tomto hrozném místě další tři měsíce. Ale stále si zachovávala pevnou víru.

V té době zůstala na svobodě Emina sestra Evženie. Ta se ze všech sil snažila pomáhat ostatním členům rodiny a dávala při tom v sázku i vlastní život. Vyprávěla mi: „Měla jsem tu výsadu, že jsem mohla převzít zasílání potravinových balíčků s výpisky ze ‚Strážné věže‘ do Dachau a že jsem mohla jednou měsíčně navštěvovat Simonu v Německu. Získala jsem důvěru vychovatelek polepšovny, a tak jsem dostala povolení, aby se mnou Simona chodila na procházku. Tak jsem měla příležitost studovat s ní „Strážnou věž“. Jehova jakoby zaslepil úřady, takže vůbec nevěděly o mém spojení se svědky Jehovovými. Simona byla v polepšovně 22 měsíců a já jsem ji tam mohla navštívit 13krát. A Emě jsem mohla do vězení dodávat informace o tom, jak se daří její dceři.“

Konečně byl Adolf převezen do rakouského koncentračního tábora v Mauthausenu. Pak byl v zimě 1944–45 poslán do Mauthausen-Ebensee. To znamenalo, že úplně ztratil spojení se svou rodinou. Simona o tom říká:

„Když byla naše rodina roztržena, duševně jsem tím neutrpěla. Upírala jsem oči na příklad ryzosti, který mi dali moji rodiče. Často jsem si připomínala matčina slova: ‚Jestliže je naše víra zkoušena, je to přednost a dobrý výcvik.‘ Nikdy jsem neviděla, že by moji rodiče byli na rozpacích, když byli vyslýcháni, a matka nikdy neplakala. Když jsem se musela dostavovat před úřady, připomínala jsem si, že pronásledovaní křesťané jsou divadlem pro ostatní. Zdálo se mi, jako bych za svými pronásledovateli viděla anděly, kteří mě povzbuzovali. Než jsem opustila maminku, modlily jsme se spolu a zazpívaly jsme píseň k Jehovově chvále. Silně jsem cítila, že je se mnou Jehovova mocná ruka.

I v ledové a tvrdé atmosféře polepšovny jsem se naučila chodit s Jehovou, který byl mou jedinou oporou. A když jsem se modlila, myslela jsem také na to, že k nebesům vystupují i modlitby mých rodičů. Měla jsem pocit, že vyslovujeme jedinou modlitbu. Pak jsem ve svém nitru cítila tentýž hřejivý pocit, jaký jsem mívala v dřívějších letech, když jsem seděla tatínkovi na klíně nebo jsem se tulila k mamince. Od té doby uplynula léta, ale Jehova se nikdy nemění. On je Bůh záchrany.“

JSME OPĚT SPOJENI A VYTRVÁVÁME

Když se na konci války Simona opět sešla se svou rodinou, byla to skutečně dojemná událost. Došlo k tomu v jejich bytě v Mühlhausenu. Budova zůstala nedotčena, zatímco všude kolem byly zříceniny a zkáza.

„Srdce nám překypovalo vděčností a fyzické těžkosti byly zastíněny neuvěřitelným osvobozením,“ říkala mi Ema. „Opět jsme měli svobodu a směli jsme kázat ‚dobré poselství‘ a měli jsme při tom pocit, jako bychom vznášeli — nebo spíše jezdili na kolech — v oblacích, protože nebylo nic neobvyklého, když jsme ujeli na kole 60 kilometrů, abychom našli Jehovovy ‚ovce‘. Pokud jde o životní potřeby, měli jsme nouzi, ale naši milující bratři ve Spojených státech nám prostřednictvím pařížské odbočky Společnosti Strážná věž opatřili oděvy a poskytli nám i jinou hmotnou pomoc. Z toho jsme poznali, jak se o nás Jehovova organizace stará jako matka.“

Krátce po jejich osvobození, když bylo Simoně pouhých 17 let, odmítla vynikající příležitost pracovat se svým otcem jako kreslička, protože chtěla působit jako průkopnice. A tak krátce po tom, kdy se rodina opět spojila, byla již Simona zase pryč, na místě, které jí bylo přiděleno, aby tam kázala. Jak jsem šťastný, že měla takovou křesťanskou horlivost. Byla totiž proto pozvána v roce 1952 do Galádu a tam jsem se s ní mohl setkat, a později jsme se vzali!

Naše rodina měla bohaté požehnání. Mohli jsme pomoci více než 250 osobám, aby se postavily na Jehovovu stranu. Někteří z nich jsou nyní staršími, jiní slouží v domovech bétel nebo jako krajští dozorci, průkopníci a misionáři. A tak spolu s tolika jinými lidmi na světě můžeme opakovat slova biblického žalmisty: „Budu žehnat Jehovovi ve všech dobách. . . osvobodil mě ode všeho, čeho jsem se lekal. . . Velebte se mnou Jehovu, lidé, a vyvyšujme společně jeho jméno.“ — Žalm 34:1, 4, 3; 34:2, 5, 4, „KB“.